Těžké mraky míru. Proč by náhlý mír na Ukrajině byl velkou hrozbou pro naši bezpečnost

2. 11. 2022

čas čtení 22 minut
Předminulou neděli jsem ve své kanceláři přijal evropského bezpečnostního analytika pracujícího pro velkou mezinárodní organizaci. Na konci našeho rozhovoru, který se soustředil, jak se dalo očekávat, především na ruskou válku na Ukrajině, se mě zeptal: "Takže jste optimista?" Odpověděl jsem: "Umírněný optimista“, napsal Nicolas Tenzer.

Důvody k optimismu jsou dobře známy, včetně zpravodajských informací, strategické geniality a odvahy ukrajinských sil, dodávek většího množství a lepších zbraní, udržované jednotné fronty demokracií, statečnosti ukrajinského lidu, neustálého pokroku na frontě a pozoruhodného fungování ukrajinského státu a místních samospráv. To vše znamená, vzhledem k debaklu ruské armády, která se nebude moci výrazně zlepšit za pár měsíců, ba ani za pár let, že už Kreml nemůže vyhrát válku.

Ale pokud můj optimismus zůstává umírněný, ve skutečnosti to nesouvisí se zločinnými a zbabělými útoky na civilní obyvatelstvo a infrastrukturu a s dodávkami íránských dronů do Ruska. Není to přímo způsobeno možnými limity vojenských akcí, které Kyjiv za současných podmínek brilantně vede – víme, že stále bude muset znovu dobýt asi 110 000 km² území, což nelze provést, pokud chceme omezit lidské ztráty ukrajinské armády, bez ještě podstatnější výzbroje. Je to v podstatě spojeno s nepříjemným větrem, který opět vane na straně západních demokracií.

Problémem zde není ani tak problém kremelských vlivových uskupení v Evropě a Spojených státech, i když mají dopad na obyvatelstvo, který nelze v době rostoucích cen energií a inflačního napětí podceňovat. Tito zástupci nepřítele žádali především, abychom omezili, ne-li zabránili dodávkám zbraní na Ukrajinu pod záminkou – možná ještě hanebnější ve svém pokrytectví a humanitárním hávu, než by byla otevřená podpora Moskvě — že by to prodloužilo válku a utrpení Ukrajinců. Také se dovolávali – klasická ruská propaganda, která je běžná – rizika, že Západ bude zatažen do dlouhé války a stane se "spoluúčastníkem války" – pochybný koncept, jak jsem nedávno ukázal. Vzhledem k tomu, že jejich taktika fungovala jen mírně, ustupují nyní k naléhavosti ukončení války, potřebě vyjednávání a nutnosti vyhnout se prodlužování krveprolití. Samozřejmě si dávají pozor, aby se nikdy nezmínili o masivních zločinech spáchaných Rusy a o rozsáhlém pronásledování na územích ovládaných Moskvou.

Problém tedy spočívá ve způsobu, jakým se tento druh narativu opět šíří mezi lidmi, zejména politickými lídry, kteří tvrdí, že podporují Ukrajinu, jednoznačně odsuzují zločiny Putinova režimu a konkrétně Ukrajině pomáhají zbraněmi a humanitární pomocí. Abych řekl pravdu, tato malá zákeřná melodie není úplně nová – a vlastně jsem ji od 24. února slýchal ústy jistých diplomatů, kteří ani tak nevyjadřovali vlastní postoje, jako spíše předávali myšlenky slyšené v prvním kruhu hlav státu nebo vlády.

V nedávné době byl postoj, který zaujali zvolení představitelé krajně levicového křídla Demokratické strany ve Spojených státech, stažen necelých 48 hodin poté, co byl zveřejněn. Vyzýval k obnovení dialogu prezidenta Bidena s Putinem. Dále jsou tu jistě ne příliš výslovná prohlášení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, zejména ta, která vyzývala papeže, aby obyvateli Bílého domu navrhl, že by se měl více angažovat na Ukrajině, zejména "vrácením se ke stolu", daly tomuto dojmu podstatu ohledně hledání míru, které má mít přednost před vším ostatním.

Je to však právě to, co bych nazval "ideologií míru", kterou je třeba zpochybnit a jejíž kořeny otrávily minulé století. Jde o to pochopit, co by to znamenalo pro budoucí uspořádání světa a bezprostředně palčivě i pro Ukrajinu.

Ideologie míru

Ideologie míru má prastarý podtext. Během 20. století byla podporována hnutími s různě upřímnými cíli.

První proměnná, instrumentalizace pro politické účely, byla široce praktikována extrémní pravicí, která byla nakonec nakloněna nacistickému Německu, když bylo jasné, že Hitler rozpoutá to, co měla být 2. světová válka. Nejviditelnějším symbolem toho byl článek publikovaný 4. května 1939 ve francouzských novinách L’Œuvre s názvem "Umírat pro Gdaňsk?" Kvůli socialistickému poslanci a budoucímu kolaborantovi nacistického okupanta Marcelu Déatovi vyzývá k odmítnutí dodržování smluv, které vážou Francii a Polsko. Během studené války měla v západních zemích vzkvétat "mírová hnutí", většinou s pomocí Kominterny, a kvapně jednostranně odsuzovat Spojené státy, nikoli Sovětský svaz. Uprostřed euro-raketové krize – rozmístění sovětských SS 20, přímé hrozby pro Evropu – byl v tehdejším západním Německu v módě slogan "Lieber rot als tot" (raději rudý než mrtvý). Toto pacifistické hnutí mělo obdržet sžíravou odpověď od francouzského prezidenta Françoise Mitterranda 13. října 1983 v Bruselu: "Pacifismus je na Západě a euro-rakety na Východě". Stejné linie lze dnes nalézt jak na straně velké části západní krajní pravice, která podporuje Moskvu, tak na straně velkého počtu radikálních levicových lídrů – těch, kteří jsou často nazýváni "tankies".

Druhá proměnná, u níž je méně pravděpodobné, že bude ovlivněna nepřítelem, je založena na myšlence, že diplomacie může vždy zvítězit, bez ohledu na konfiguraci rovnováhy sil a ideologii válčících mocností.

V prvním bodě může tato víra vést ke dvěma protichůdným postojům, jejichž výsledek je však nakonec podobný. Buď – jak tomu bylo v předvečer 2. světové války – mocnosti odmítají vidět znovuvyzbrojení potenciálně nebezpečného státu a jednat podle toho: Buď tím, že ho odradí, dokud je čas, nebo se příslušně vyzbrojí. Celá historie let předcházejících Hitlerově totální válce je obsažena v tomto dvojitém připomenutí. Nebo skutečně existuje převaha, alespoň pokud jde o konvenční výzbroj, demokratických mocností, ale odmítají jí včas využít k odrazení agresivní mocnosti, když by to bylo naprosto možné – takový byl náš postoj k Putinovu Rusku. Právě tento neúspěch určité diplomatické ideologie – jistě ji nesdílí všichni diplomaté – odhaluje pasivitu Západu v Gruzii v roce 2008, v Sýrii v roce 2013 (chemický útok v Ghútě) a znovu po podzimu 2015 (rozmístění ruských sil a jimi přímo spáchané zločiny proti lidskosti, zejména v Aleppu) a na Ukrajině od roku 2014. Druhé Minské dohody, jakkoli jsou jako ponižující pro Ukrajinu nevymahatelné, jsou navíc přímým důsledkem tohoto odmítnutí intervence.

V období 1933-1939, stejně jako během studené války, demokratické mocnosti nevěnovaly pozornost specifičnosti nepřátelské ideologie – rozhodně zde nesrovnáváme ideologii Hitlera a sovětského režimu, kromě masových zločinů spáchaných jedním a druhým. Nebraly v úvahu Hitlerovu ideologii úplného zničení evropských Židů a nechápaly, že to byl nejhlubší, ne-li nejintimnější důvod jeho války. Možná v té době nebyly absolutní hrůza a zlo holocaustu doslova myslitelné, ale přesto bylo možné pochopit, že německý kancléř rozpoutá totální válku. Stalin vedl vražednou válku proti vlastnímu lidu a národům, které považoval za "své", a částečně v tom pokračovali i sovětští vůdci, kteří ho následovali, ale neměl projekt úplného zničení světa. Politika vlivu a kontroly mnoha zemí potenciálně "bratrských" SSSR způsobila, že planeta podstoupila skutečné jaderné riziko, jehož rozsah je dnes zapomenut - ale tato ideologie, jakkoli byla iracionální, měla racionální podobu. Nejdramatičtější na tom je, že se západní lídři, údajně poučeni zkušenostmi a zpravodajskými informacemi nashromážděnými během 20. století, nepokusili pochopit ani Putinovu ideologii, ani skutečnost, že jeho projekt byl zcela ideologický a nemohl být redukován na klasickou formu imperialismu.

Nebo jinak řečeno, Hitler, Stalin a Putin nejsou ze specifických důvodů hlavami režimů, s nimiž je racionálně, strategicky a morálně možné uzavřít mír.

Konečně třetí proměnná, o něco složitější, je založena na dvojí myšlence, která je na strategické úrovni stejně vágní, jako na morální úrovni žalostná. Jejím prvním předpokladem je, že jakákoli válka mezi hlavními mocnostmi, jakmile přejde ze stavu zástupné války k přímé nebo kvazi-přímé konfrontaci, s sebou nese jaderné riziko, které nikdo nemůže přijmout. Jejím druhým axiomem, i když se jen zřídkakdy výslovně uvádí, je, že je lepší nechat nepřátelskou mocnost získat pár bodů (územní zisky, nepotrestání za válečné zločiny), než se vystavit nebezpečí širší konfrontace. Abych to shrnul, tento třetí typ pacifismu – který lze samozřejmě někdy kombinovat se dvěma předchozími – není založen na delegitimizaci jakékoli reakce, ale na přesvědčení, že taková reakce s sebou vždy nese příliš velké riziko, pokud konflikt není čistě regionální. Je samozřejmé, že takové vyprávění může být často naplněno propagandistickými úvahami.

Tato třetí forma pacifismu – říkejme tomu "relativní pacifismus" v protikladu k "absolutnímu pacifismu", ale jde o pacifismus, který pod svým údajně propracovaným pláštěm ve skutečnosti vyvolává stejné účinky – byla během posledních 23 let silně využívána v případě ruské agrese.

Zaprvé si pohrávala se strachem, o němž je známo, že je to oblíbená propagandistická zbraň Kremlu. I když se připouští, že by se o ní dalo diskutovat v případě Ukrajiny, v případě Gruzie a Sýrie to rozhodně nebyla věrohodná hypotéza. Odvolávání se na rizika "eskalace" nemělo původ v realitě a pokud jde o Putinovo Rusko, tento termín by měl být vyloučen spolu s "provokací".

Za druhé, myšlenka, že musíme za každou cenu odmítnout použít odstrašující zbraň, v tomto případě konvenční, jakmile nějaký stát zaútočí na spojence – konkrétně jde o ozbrojenou intervenci zemí NATO na podporu Ukrajiny, i když posledně jmenovaná není členem – značně podkopává důvěryhodnost našeho odstrašování. Na druhou stranu nemusí nutně snižovat práh jaderného odstrašení, který by zde měl být odlišován.

Konečně, tento pacifismus je cynický a strategicky hloupý. Tím, že 23 let nereagoval na ruské válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, tím, že přijal odepsání stovek tisíc mrtvých civilistů a tím, že přijal faktickou anexi území Moskvou, navzdory připomínání mezinárodního práva, které je nějakým způsobem vystavováno na odiv, ale toto vystavování je sotva doprovázeno konkrétními činy, nechal Západ mezinárodní právo upadnout do bezvýznamnosti. Udělal však ještě víc: Ukázal svou strategickou neschopnost tím, že přijal salámovou taktiku použitou Kremlem, čímž zvýšil nebezpečí pro demokracie a posílil nepřítele.

Jednota Západu od 24. února 2022 a jeho rozhodnutí, i když příliš pozdě, vyzbrojit Ukrajinu, nám bezpochyby nedovolují mluvit o převládání pacifismu. Ale náš nedostatek vůle jít až do konce ruské porážky – což jsem nazval setrváváním na půli cesty – a všudypřítomné pokušení k nějaké formě přizpůsobení se Putinovu režimu, i po vítězství Ukrajiny, naznačují, že tato pacifistická ideologie zcela nezmizela.

Důvody návratu iluzí o míru na Ukrajině

V ideologii míru, která nadále prostupuje veřejný prostor, existují některé z těchto starých a spíše obecných prvků, ale také jiné, které se zdají novější a konkrétnější. Jakkoli se to může na první pohled zdát překvapivé, mimořádné úspěchy ukrajinské armády s tím nesouvisí. Jako by se některá západní hlavní města bála porážky Putinova režimu, jako by se jim svět bez zdánlivě mocného Ruska zdál být znepokojivějším zlem než návrat k právnímu řádu, který by byl zaveden po vítězství Kyjiva a zmizení ruské hrozby v mnoha částech světa. Ačkoli by okolnosti a způsoby byly jistě odlišné, tyto vlády nedokážou myslet na budoucnost pod záštitou schématu kapitulace z roku 1945. Zdá se, že mnozí přijímají myšlenku, že Rusko je velmoc, které "nesmíme dovolit prohrát".

Neméně kuriózně, když mluví o míru, berou v úvahu formu více než podstatu. Představují si diskuse a mírovou dohodu, formální dokumenty, jakých byly v průběhu historie tisíce, aniž by se pokoušeli uvažovat o tom, co konkrétně by byl zač trvalý mír. Svou odrůdou intelektuální lenosti implicitně uvažují o míru zahrnujícím stejné síly jako ty, které existují v současnosti, aniž by se snažili promítnout plány do světa, kde by jedna z nich jako destruktivní síla zmizela. Znovu přitom zapomínají na povahu ruského režimu a předstírají, že si představují, jako by jej bylo možno nějak přimět k respektování smluv, které podepsal - což se v posledních dvou desetiletích sotva stalo.

Jako by odmítali uvažovat o jiné hierarchii mocností, kde by efektivním garantem míru v Evropě byla Ukrajina a ne Rusko, které to do zhroucení svého režimu nemá v úmyslu. Stále si představují, že mohou přivést Moskvu do "bezpečnostní architektury", jejíž by byla součástí, i když vždy zůstane mimo ni. Jsou jakoby připraveni vzdát se aktiv moci, kterou si vybudovali, jako by vyhlášení této moci mělo být dostatečným odstrašujícím prostředkem i bez důvěryhodnosti jejich schopnosti ji využít. Stručně řečeno, nadále se na Ukrajinu dívají blahosklonně, ne-li někdy podezřívavě, i když jak zhroucený stát, tak ohrožující režim v tomto případě skutečně patří Putinovi. I když zaujmou formálně morální postoj k uctění hrdinství ukrajinského lidu, vzdání holdu jeho obětem a odsouzení ruských válečných zločinů, jednají, jako by jejich skutečným zájmem bylo spíše Rusko než Ukrajina.

Kromě nevítaných projevů o "diplomatickém řešení", o mírových rozhovorech – i když se říká "za podmínek navržených Ukrajinou a až Ukrajina bude připravena", zatímco prezident Zelenskij jasně řekl, že to není možné, dokud Kyjiv znovu neovládne celé ukrajinské území – nebo podle "geografické reality" – jako by to mělo nějaký vliv na trvalý mír po konfliktu – existují i ​​další známky, které se zdají znepokojivé.

Za prvé, víme, že dodávky zbraní v množství a z hlediska operačních schopností zůstávají příliš uměřené (chybějí bojová letadla, rakety dlouhého doletu a dokonce i protiraketové systémy).

Za druhé, finanční prostředky směřované na Ukrajinu jsou také mnohem nižší než oznámené částky: V rámci makrofinanční pomoci Evropské unie bylo Ukrajině přiděleno 9 miliard eur, ale zdá se, že k dnešnímu dni byly skutečně vyplaceny pouze 2 miliardy eur. Část pomoci některých států, jejichž míra plnění se rovněž zdá být nízká ve vztahu k učiněným oznámením, je rovněž tvořena půjčkami, nikoli granty. MMF také nedávno ukázal svou neochotu udělat více pod záminkou, že Ukrajina bude mít to, co potřebuje. Je také známo, že Ukrajina stále musí splatit některé prostředky poskytnuté washingtonskou institucí a že tranše programů fondu jsou podmíněny procesem reforem, které je za okolností války obtížné uskutečnit. Dnes není jisté, že většina států vážně uvažuje o přijetí mimořádných opatření – neoddělitelných od ochrany ukrajinského obyvatelstva a infrastruktury – ke zmírnění následků ruských úderů na tuto životně důležitou infrastrukturu.

A konečně, specialisté na sankce se domnívají, že i když mnohé dosáhly svých cílů omezením výrobní kapacity pro novou výzbroj, existuje mnoho děr v energetice, cílených osobách a finančních tocích, nemluvě o nedostatku účinného tlaku na země, které je obcházejí. Některé státy se také zdráhají zabavit zmrazená aktiva ruského státu a určitých oligarchů a převést je na Ukrajinu, aby zaplatily část její rekonstrukce, nemluvě o odmítnutí prohlásit Rusko za "teroristický stát" se všemi právními důsledky, které by takové prohlášení mělo.

Ale kromě ochromujících obav spojených s ruskou porážkou se zdá, že mnoho západních vlád se děsí vyhlídky na dlouhý konflikt - a přitom nedělají nic, aby se mu vyhnuly, i když z humanitárního a strategického hlediska by to byla priorita. Zkrátka, mírové rozhovory považují za jediné východisko z tohoto dlouhého konfliktu - a ne, jak by mělo být, výrazné posílení naší vojenské akce při porážce Moskvy. Zdá se, jako tomu bylo již v období 2014–2021, že politici touží velmi dychtivě přejít k dalším důležitým otázkám, a to legitimně – zejména k hrozbě, kterou představují Čínská lidová republika, energetické otázky, boj proti globálnímu oteplování –, ale zapomínají, že bude mnohem méně obtížné se s nimi vypořádat ve světě, kde bude Moskva radikálně poražena a zbavena jakékoli schopnosti pokračovat ve svém díle zkázy. Vidíme také nebezpečí malátnosti, která se může zmocnit části veřejného mínění, ale zatím je malátnost, která je nejlépe prokazatelná, většinou věcí politiků.

Stručně řečeno, raději zvažují důsledky situace, než aby jednali podle jejích příčin. Nerozhodnost je vždy politikou těch, kteří se bojí čelit mukám spojeným se samotným rozhodnutím. Kairos je okamžikem, kdy ti, kteří jsou příliš křehcí na to, aby čelili tomu, co Hannah Arendtová nazývala "rizikem veřejného života", upřednostňují útěk.

Morální a strategický bankrot pacifismu

Nikdo není proti míru. Nikdo nechce 3. světovou válku. Každý chce svět, kde lidé nevedou válku a netrpí útlakem. Jedním z problémů je, že tato samozřejmá slova nic neříkají a jsou překážkou konání. Jsou jako prolegomena války. Dalším problémem je, že tato slova vedou ty, kdo je přednášejí, k tomu, aby sami sobě přisoudili správnou roli a argumentovali z autority. "Vy jste proti míru," říkají. "Podstupujete riziko 3. světové války," dodávají. Je snadné rozpoznat propagandistický argument těch, kteří se zapojují do války a chtějí obvinit ostatní z ohrožení míru. Protože jsou zodpovědní za projevy války, požadují, aby ostatní uzavřeli mír. "Válka je mír" je jejich klasický orwellovský obrat.

Mír je pokračováním jejich války jinými prostředky.

Jejich mír je nakonec jejich válečným cílem.

Těžká mračna míru by se proto mohla stát bouřlivějšími než dým války – pro Ukrajinu i pro svět.

Celá jedna generace, nyní většinou již mrtvá, pravděpodobně žila ve strachu z nových falešných příslibů míru, protože na vlastní kůži zažili hrůzy války. Můj otec, bojovník ve Forces françaises de l'Intérieur (FFI) — jednom z hlavních hnutí odporu ve Francii —, socialista před válkou a těsně po ní, zastánce dekolonizace, během vzácných rozhovorů, které jsme spolu vedli, mohl popsat neužitečný pacifismus jako jednu z hrozeb světu. Jeho vlastní otec bojoval v 1. světové válce a na jejím konci zemřel. Můj otec se podílel na osvobození Paříže. Ale byl to pacifismus, který ho děsil víc, protože věděl, co přináší, i když ho jeho kariéra vedla k práci pro mír. A naše rodina utíkala přes celou Evropu.

Je to stejná tvář návratů z války, exilu, masakrů a smrti, kterou by dnes nepochybně našel, kdyby nezemřel několik let před začátkem našeho století. Možná by si řekl, že opět vidí některé známé postavy: Mírotvůrce, prostředníky a vyjednavače, kteří slibují usmíření prostřednictvím přizpůsobení se agresorovi a mír prostřednictvím kompromisu. Našel by stejnou morální zbabělost, ale především stejnou hlubokou strategickou idiocii. A v tomto znechucení nad inteligencí světa ho budou provázet všichni ti, kteří byli zavrženi a zesměšňováni, protože lépe viděli, čeho je ruský režim schopen, když ho zažili ještě dlouho po době, která poznamenala mé rodiče.

Ve skutečnosti je třeba se obávat, že mír se stal nepřítelem.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
9759

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2022