„Společenská smlouva“: Jan Čulík tváří v tvář československému komunistickému režimu

2. 11. 2022 / Muriel Blaive

čas čtení 22 minut
(na počest jeho 70. narozenin)

V sérii nedávných rozhovorů pro Britské listy jsem požádala Jana Čulíka, aby popsal svůj život v komunistickém Československu (viz zde, zde, zde a zde.) Tento soubor rozhovorů je příležitostí vysvětlit nebo znovu vysvětlit, co my historici komunismu máme na mysli, když mluvíme o „společenské smlouvě“ mezi obyvatelstvem a režimem.

Co znamená „společenská smlouva“, ještě jednou

Skončeme s mylnou, ale častou poznámkou, že pojem „společenská smlouva“ je mimo realitu, protože jednotliví Češi si obvykle nesedali s úřady, aby si vyjednali podmínky jejich nadvlády. Smyslem sociální vědy je teoretizovat, takže společenskou smlouvou zde myslíme abstraktní pojem, nikoliv skutečný kulatý stůl. Čtyři příklady tohoto procesu společenského vyjednávání jsem uvedla ve své eseji o každodenním životě v Českých Velenicích v knize Hranice probíhají vodním tokem:

 

- Zaprvé, ačkoli město České Velenice leželo v padesátých letech zcela v zakázaném pásmu a v hraničním pásmu i v následujících desetiletích, bylo by nemyslitelné, aby místní obyvatelé nesměli sbírat houby a borůvky, takže jim k tomu byla vydávána zvláštní povolení, zatímco pohraničníci mezi nimi hlídkovali se zbraněmi a hledali potenciální útěkáře přicházející z vnitrozemí.

- Druhý příklad: místní koupaliště leželo nevhodně mezi dvěma ploty železné opony, ale bylo nemyslitelné, aby dělníci, budovatelé socialismu, nesměli toto krásné rekreační zařízení využívat. Místním obyvatelům tedy bylo po předložení občanského průkazu dovoleno projít prvním plotem a plavat v exotické krajině strážních věží a ozbrojených pohraničníků pár metrů od Rakouska.

- Za třetí, i když se celé město v padesátých letech nacházelo v zakázaném pásmu, došlo by k sociálním nepokojům, kdyby byla narušena místní tradice sobotních tanečních čajů. Proto byl nalezen kompromis: akce tanečních čajů byla přesunuta do místnosti na nádraží a návštěvníci z okolních vesnic mohli přijet do města vlakem a tančit s místními obyvateli, pokud neopustili nádraží.

- A konečně, i když jednou ze zdí místního hřbitova byla samotná železná opona, bylo nemyslitelné bránit lidem v návštěvě jejich zesnulých. A tak lidé opět mohli projít přes první plot, když se prokázali občanským průkazem a přiblížili se na pár metrů od rakouských hranic.

Případ Českých Velenic je jedním z příkladů toho, jak režim neustále hledal míru represe, která by byla společensky přijatelná, tj. která by nepopudila obyvatelstvo natolik, že by se mohlo výrazně zvýšit riziko lidových nepokojů. Stejně tak jednotlivci neustále zkoušeli, jaké chování je z pohledu úřadů přijatelné a v jakém okamžiku může provokace zajít příliš daleko. To je ono „společenské vyjednávání“, o němž mluvím, které vede ke „společenské smlouvě“, což je, opakuji, abstraktní a poněkud ironický způsob, jak popsat každodenní praktiky nadvlády. Jiný známý příklad společenské smlouvy je implikován ve vtipu „My předstíráme, že pracujeme, oni předstírají, že nám platí.“

Posouvání hranic

Životní a rodinný příběh Jana Čulíka je dokonalou ilustrací takového hledání přijatelných hranic. Vezměme si nejprve nejsymboličtější aspekt komunistického režimu, represi. Jeho rodina na stalinismus tvrdě doplatila, neboť strýc, katolický intelektuál, byl poslán do  uranových dolů v Bytízu,  a záhy zemřel. Jeho teta byla diskriminována a trvalo roky, než si znovu našla vhodnou práci. Její dcera, sestřenice Jana Čulíka, poskytla Britským listům rozhovor, v němž velmi dojemně popsala své tragické zážitky z dětství.

Prastrýc Jana Čulíka, katolický kněz, byl typem člověka, který měl za války na rádiu „čerčilku“, speciální ventil pojmenovaný po Churchillovi, protože po instalaci na radiopřijímačích umožňoval poslouchat na krátkých vlnách službu BBC – za to však hrozil trest smrti, pokud byl člověk přistižen gestapem. Přesto však Londýn poslouchal za války ve svém bytě asi dva roky ve společnosti jakéhosi německého vojáka, s nímž se seznámil někde v hospodě.  Po válce se tento strýc stal tajemníkem pražského arcibiskupa Berana, než byl zatčen, mučen a odsouzen k deseti letům vězení. Propuštěn byl až kolem roku 1960, ale zůstal natolik populární, že k narozeninám nadále dostával stovky pohlednic. Matce Jana Čulíka, nekomunistické studentce medicíny, bylo znemožněno vykonat praxi (což je pozoruhodně hloupý způsob, jak potrestat budoucího lékaře, neboť v případě nedostatečného vzdělání trpí celá společnost).

Ale už tam je patrné hledání hranic: jeho matka se zúčastnila studentské demonstrace proti komunistickému převzetí moci v únoru 1948. Naštěstí si jí nikdo nevšiml, takže mohla pokračovat ve studiu. Přestože nebyla komunistka, dostala s rodinou špičkový (i když pro pětičlennou rodinu malý) byt v centru města. Po velmi těžkém období si teta, pozůstalá vdova, našla v šedesátých letech zajímavé zaměstnání v katolickém nakladatelství, kde původně pracoval její manžel a kde mohla pomáhat vydávat překlady svého bratra Jana Čulíka staršího, který mimo své zaměstnání působil jako uznávaný překladatel anglicky mluvící literatury na volné noze. Po práci v podniku zahraničního obchodu v padesátých a šedesátých letech, kde využíval své znalosti jazyků, ale neměl jako nekomunista žádnou moc, v sedmdesátých letech přijal kancelářskou práci, která spočívala v pohotovosti pro případ, že by jeho nová firma potřebovala jeho překladatelské služby. To znamená, že byl v podstatě placený za nicnedělání, kromě toho, že denně využíval levnou firemní kantýnu, díky osobním konexím cvičil na varhany v nedalekém pražském kostele a pracoval na svých soukromých překladech.

Protože byla matka  Jana Čulíka dorostovou lékařkou, spolupracovala s armádou na zdravotním hodnocení mladých rekrutů a navázala kontakty, které se jejímu synovi v dospělosti velmi hodily: posloužily mu zřejmě k zproštění od vojenské povinnosti před odjezdem do Británie a také k upozornění, že mu StB několik měsíců před odjezdem do Skotska šla po krku. K mírnému překvapení rodiny se Jan Čulík navzdory tomuto katolickému, nekomunistickému a represivnímu zázemí dostal na gymnázium, a to dokonce na velmi dobré gymnázium, kde jedním z jeho spolužáků na začátku školního roku 1968-1969 nebyl nikdo jiný než syn Alexandra Dubčeka.

Konečně a v lehčím tónu je v obsazení jeho rodiny i bystrá babička, která si za komunismu udržela svérázného podnikatelského ducha. V roce 1956 koupila zdánlivě náhodný pozemek, nevinnou investici, která po roce 1989 přinesla neuvěřitelné ovoce, protože se ukázalo, že na něm byla bez povolení postavena paneláková čtvrť. Rodina dostala jako odškodnění milion korun a za tyto peníze si koupila byt, který dostala tenkrát od státu v centru Prahy. Díky inspirativní babičce se tak z této nyní skvěle zrekonstruované budovy stali z rodiny kvazi velkoměšťanští majitelé nemovitostí.

Od zábavných až po naprosto úžasné historky

Už tento rodinný profil nezapadá do „totalitního“ popisu přežívání rodiny za komunismu, ale Jan Čulík v době normalizace zbořil mnoho dalších pilířů totalitního narativu. Během studia na gymnáziu (1968-1972) stál v čele protestního hnutí proti zastaralým pedagogickým metodám, hnutí, kterému se skutečně podařilo změnit model „učení nazpaměť“ a nahradit jej reflexivnějšími metodami výuky – než se škola po maturitě jeho kohorty vrátila ke starým dogmatům. Když už mluvíme o společenském vyjednávání, toto bylo pozoruhodně konkrétní a také úspěšné. Dalším úžasným příkladem je, že jako čtrnáctiletý žák základní školy, kterého už bavila žurnalistika, dokázal přesvědčit ředitelku, aby mu dovolila uvádět každé úterý v osm hodin ráno po začátku vyučování ve školním rozhlase pětiminutový zpravodajský pořad vlastní tvorby. Se spolužáky vysílal mimo jiné také thrillerový seriál, který si předem natočili ve svém volném čase. Vydával také vlastní časopis, ironicky zvaný New York Times:

V lednu 1970 se mu podařilo sehnat kameru a šel natáčet pohřební průvod na hrob Jana Palacha. Při této příležitosti se také poprvé střetl s StB, která takové natáčení nebrala na lehkou váhu a kameru mu zabavila. Stopa po tomto incidentu zůstala v archivech.

Nový rozměr však „společenská smlouva“ dostává v okamžiku, kdy je Jan Čulík, přestože byl prostořeký teenager, horlivý stoupenec Pražského jara a syn nekomunistických rodičů, přijat na vysokou školu, a to na konzervativní Filozofickou fakultu. Způsob, jakým se mu to podařilo, hraničí s fraškou: přestože nebyl v Socialistickém svazu mládeže, chtěl se naučit morseovku, aby rozuměl vysílání na krátkých vlnách při poslechu vysílání Svobodné Evropy. Jediný dostupný kurz morseovky byl v armádě, takže při nástupu do kurzu telegrafistů byl automaticky zařazen do Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou.) Když skvěle složil přijímací zkoušky na vysokou školu, vedoucí učitelka Dr. Jarmila Emmerová, která byla předlohou pro postavu Ireny v románech a povídkách Josefa Škvoreckého, upozornila komisi, že je členem Svazarmu, a to byla adekvátní náhrada za jeho nečlenství v SSM. Ironií osudu se tak dostal na vysokou školu díky tomu, že vášnivě poslouchal stanici Svobodná Evropa.

Vhodná postava do jednoho Škvoreckého románu

Jan Čulík by vlastně mohl být postavou Škvoreckého románu sám o sobě, neboť jeho provokace a životní styl byly z dnešního pohledu k popukání. Například se v sedmdesátých letech pohyboval po Praze s přenosným rádiem, které nahlas vyluzovalo anglické vysílání BBC – a nikdo se neodvážil to komentovat. Na vysoké škole byl známý svou prostořekostí a v roce 1977 vykřikoval ve třídě, že nepodepíše antichartu. Po letech intenzivního poslechu BBC byl v angličtině tak dobrý, že si jako externí moderátor anglických pořadů Československého rozhlasu vydělával skvělé peníze. Tam pro noční zpravodajství, které se připravovalo o něco nezávisleji než to, které přicházelo dříve během dne, protože sovětská tisková agentura TASS byla kvůli časovému rozdílu s Moskvou na noc již zavřená, dostal oficiální povolení nahrávat v rozhlase anglické zpravodajství BBC a kopírovat některé její zprávy. Vedení Radia Praha přijalo argument anglické sekce, že nikdo v Evropě a v USA nebude poslouchat zprávy Radia Praha v angličtině, pokud budou po vzoru pouze neprofesionálních, ideologických a zastaralých zpravodajských bulletinů TASS (což je další přiklad „společenské smlouvy.“) Do těchto relací zařazoval kódované zprávy pro svou přítelkyni, aby ji rozesmál. Jednomu kanadskému známému pomáhal připravovat obskurní propagandu náboženství Bahai v Československu tak, že „zkopíroval“ knihu z knihovny, tj. vyfotografoval každou stránku a vyvolal je ve vaně. Redakci novin Rudé právo popsal během autobusového zájezdu se skupinou zahraničních studentů jako „místo, odkud komunisté řídí své noviny.“ Byl mimochodem určen jako kontaktní osoba pro tyto zahraniční studenty během jejich letní školy češtiny v Praze.

Ale právě na jednom z nejchoulostivějších témat, cestování na Západ, si Jan Čulík vyjednal cestu tím nejdrzejším způsobem: manželka jednoho z jeho středoškolských učitelů, s nímž se spřátelil, pracovala v Národní bance ve správě přidělující devizové prostředky. Získat devizové prostředky bylo nejtěžší překážkou, kterou bylo třeba překonat, aby někdo získal výjezdní povolení na Západ. Díky tomuto velmi užitečnému kontaktu mohl student Jan Čulík v sedmdesátých letech třikrát vycestovat do Velké Británie, vždy přibližně na týden. To mimochodem ukazuje, že jeden z nejrepresivnějších aspektů komunistického režimu, tedy absence svobody pohybu, byl stejně nebo spíše otázkou nepotismu a peněz než otázkou politiky.

Při poslechu Jana Čulíka má člověk dojem, že žil ve zcela jiné zemi, než jak ji líčí antikomunisté. Ve skutečnosti z jeho rozhovorů vyzařuje pocit nezlomné svobody. Byl tu mladý muž, který v podstatě hlasitě kritizoval poměry, v nichž žil, a dělal si, co se mu zachtělo, jako by o žádné diktatuře nebyla řeč.

Měl Jan Čulík štěstí?

Určitě je v tomto životopise prvek štěstí v tom smyslu, že Jan Čulík nastoupil do gymnázia v roce 1968, tedy v politicky příznivé době, zatímco ještě o pár let dříve by ho pravděpodobně nepřijali. Je však také typickým příkladem jedince, který si štěstí – svou „společenskou smlouvu“ – vytváří sám. Těžko si ho za jakýchkoli okolností představit jako submisivního mladíka. Jak mohl vypadat jeho život v pozdějších letech, si můžeme zkusit představit, když se obrátíme k pamětem undergroundového aktivisty Petra Placáka Fízl, v nichž projevuje podobného, prudce nezávislého ducha. Petr Placák byl možná sledován StB mnohem přísněji než kdy Jan Čulík, ale unikal jim, dělal si z nich legraci a dokázal žít podobně bezstarostně i svůj vlastní život.

Interakce Jana Čulíka s StB jsou z vnějšího pohledu opět zábavné. Vrátíme-li se k pojmu „společenské vyjednávání“, když si pro něj jednoho večera přišla StB na výslech, matka je důrazně zastavila ve dveřích a prohlásila, že neopustí byt dříve, než dostane večeři. A tak v klidu (a s chutí) povečeřel, zatímco příslušníci StB čekali na schodišti. Tento konkrétní výslech se týkal, pokud ho paměť neklame, Charty 77 – ptali se ho, zda ji četl, a on po pravdě odpověděl, že ano. Když se ho ptali, jak se k ní dostal, předstíral, aby neusvědčil přítele, který mu ji předal, že mu ji někdo hodil do schránky. I když je to standardní chování, musím jako historička přiznat, že mě zaráží, že StB tento typ vysvětlení přijala bez dalšího pátrání. Jistě věděli, že je to lež, a neměla by diktátorská tajná policie ze svých vězňů vymáhat přiznání...? Ale mučení už zřejmě nebylo na denním pořádku pro takové maličkosti – StB si uměla vybírat bitvy a tahle bitva byla beznadějná.

To rozhodně neznamená, že přicházet pravidelně do styku s StB bylo pro Jana Čulíka zábavou. Další ilustrace „společenské smlouvy“ spočívá právě v této bolestné interakci s orgány bezpečnosti. Sám k sobě nešetrně ji Jan Čulík nazývá svým „spolupracujícím obdobím“: nakonec se obklopil argumenty své učitelky a podepsal antichartu. Jako historička popírám, že se jedná o spolupráci – spíše bych to nazvala každodenní životní strategii přežití. Ale jako každý se i Jan Čulík musel rozhodnout: podřídil se antichartě, ale odmítl nabídku spolupráce s StB. To by bylo příliš, překročilo by to hranici, kterou si sám stanovil – a to je přesně to společenské vyjednávání, o kterém mluvím. Tady pro něj byla hranice. Pro jiné nebylo přijatelné už podepsání anticharty (odmítli a nesli následky); pro další bylo přijatelné první a druhé, ale vstoupit do KSČ bylo příliš; pro další byly přijatelné ještě první, druhý a třetí krok, ale vstoupit do Lidových milic bylo příliš; pro další nebylo příliš nic. atd. Existovala diktatura, ano. Ale v rámci meze diktatury stále existovala míra volby, která byla obzvlášť bolestná, protože zahrnovala vnitřní debatu mezi osobní etikou a strachem, a téměř každý měl rodinu, na kterou musel brát ohled, což ho činilo náchylným k morálnímu vydírání. Někteří našli sílu, aby se vzepřeli, jiní ne. To je podstata společenské smlouvy.

Takže i takový extrovert, jako byl Jan Čulík, se bál, a i taková svobodná duše měla pocit, že se v komunistickém Československu dusí. Měl štěstí, že našel ideální řešení v podobě sňatku. Jeho nová manželka byla občanka Velké Británie, která přijela studovat do Československa a s ní mohl legálně odjet – ovšem ne bez další frašky: musel zaplatit československému státu 30 000 Kčs za studium, a když přijel do Velké Británie, československá ambasáda požadovala dalších 30 000 Kčs. Jan Čulík vehementně protestoval, a nakonec ho uprosili, aby místo toho zaplatil relativně malou částku 200 liber – další „jednání“, v němž ne vždy byl nejsilnější stranou režim.

Že by ho zlomili?

Co by se stalo, kdyby se nenabízelo toto výhodné řešení sňatku se západní občankou? Jan Čulík to jednoznačně tvrdí: „Zlomili by mě.“ To se samozřejmě nedá říci, i když si skutečně můžeme představit, že by taková drzá existence by nebývala zůstala možná až do šedivých osmdesátých let. Můžeme si ho představit jako náhodného disidenta (i když ho otec varoval, nejspíš moudře, že taková opozice je šílenství); můžeme si ho představit jako aktivistu typu Petra Placáka, odhodlaného žít svůj život nezávisle na režimu, ať se děje, co se děje, a následky ať jdou k čertu; můžeme si ho představit, i když s většími obtížemi, jako člověka, který si našel náhodnou niku jako jeho otec a žije spokojeným, byť klidným životem; a samozřejmě si ho můžeme představit jako plně zkompromitovaného občana, dotlačeného ke vstupu do strany, nebo hůř. To poslední si však dovedu představit jen obtížně, už proto, že povaha Jana Čulíka se zdá být pro takový druh kázně či podřízenosti příliš vzpurná. Faktem však je, že osud člověka závisel na náhodě, na okolnostech, a pravděpodobně nikdo nikdy nebyl disidentem nebo spolupracovníkem čistě záměrně, nehledě na to, že někteří se ukázali být obojím najednou.

Přesto při pozorování rozmarů jednoho konkrétního životního příběhu vidíme, že žít v takovém režimu nenechalo nikoho nedotčeného. Jan Čulík se ani po svém odchodu z republiky v roce 1978 neodvážil několik let objednat si materiály Sixty-Eight Publishers, protože se bál, že by ho StB mohla stále sledovat. Trvalo ještě více let, než se cítil dostatečně bezpečně, aby mohl podniknout nějakou akci proti režimu zvenčí tím, že pomáhal překládat disidentská prohlášení a poskytoval podklady západním novinářům. Jeho rodiče, jak říká, ačkoli byli zásadně proti tomuto režimu, do něj patřili a nedokázali si představit svůj život v jiném prostředí. V osmdesátých letech jim bylo povoleno navštívit Anglii, ale byli příliš ohromeni, než aby se tam cítili pohodlně. Navzdory komunistickému režimu zůstalo Československo jejich domovem.

Nikdo tedy nedokáže říci, jak by Jan Čulík dopadl v druhé části normalizace, ale z jeho dřívějších let v Československu i z jeho působení v pozici šefredaktora Britských listů víme toto: je drzý, hlasitý, prostořeký, nediplomatický, nepřizpůsobivý moci, necitlivý k autoritám, pro mnohé nepříjemný, jinými opovrhovaný, nedá se rozhodit tím, že ho ostatní česká média ignorují, a vůbec mu nevadí zmatky, které případně způsobí. Odmítá provinciálnost a rasismus a klade nezbytné bolestné otázky. Příhoda z doby po roce 1989, která vypovídá poměrně hodně nejen o charakteru Jana Čulíka, ale i o diskutabilním stavu demokracie v postkomunistické České republice, je, když zpochybnil etické zásady Václava Klause, který přijímal honoráře za své rozhovory, ačkoli vykonával funkci předsedy vlády. Tehdejší zaměstnavatel Jana Čulíka, stanice Svobodná Evropa, mu nařídila, aby od tohoto dotazu upustil, ale on přesto zavolal do londýnské Downing Street a zpravodaji Svboodné Evropy do Washingtonu, aby potvrdil, že John Major nebo Bill Clinton by něco takového ve funkci nikdy nemohli dělat. To, že se Svobodná Evropa obávala o svou licenci na českém trhu a že Jana Čulíka z tohoto důvodu vyhodila („Hrajete si na velkého reportéra!“, vyčetla mu jeho nadřízená, jako by to nebyla právě úloha novináře), vyvolává nejednu nepříjemnou otázku.

Každopádně taková nebojácnost a všechny výše popsané vlastnosti jsou pro novináře a univerzitního učitele impozantními vlastnostmi, které z něj dělají nejlepší typ občana, jakého by si tato země mohla přát. Zdaleka bych netvrdila já, že je Jan Čulík „neČech“, naopak, jeho smysl pro humor a zarputilé odhodlání jít vlastní cestou z něj dělají velmi českého člověka, a to v tom nejlepším slova smyslu. Všechno nejlepší k sedmdesátinám, pane Čulíku, a dlouhý život Vám i Britským listům.

Rodina Jana Čulíka, jak je uvedena v článku:


otec, dr. Jan Čulík

matka, MUDr. Hana Čulíková

strýc, Rudolf Voříšek

teta, Marie Voříšková

sestřenice, Ludmila Voříšková

prastrýc, Antonín Čulík

babička, Vlasta Šedivá

manželka, Lesley Keen






0
Vytisknout
5356

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2022