Propustili mě z Ústavu pro studium totalitních režimů. Zajímalo by mě proč

10. 10. 2022 / Muriel Blaive

čas čtení 14 minut
V říjnu 2022 jsem dostala výpověď z Ústavu pro studium totalitních režimů, kde jsem pracovala od roku 2014. Vyhozeno nás bylo sedm, z toho šest žen, včetně dvou mých bývalých šéfek, Blanky Mouralové a bývalé ředitelky ÚSTR Pavly Foglové a knihovnice Livie Vrzalové. Ale zřejmě jsem byla jediná zaměstnankyně z výzkumných oddělení, která byla vyhozena. Zde je aktuální informace o personálních změnách, kterou jsme všichni obdrželi:

Samozřejmě mě zajímalo, proč jsem byl vyhozena. Když mi to bylo oficiálně oznámeno, dostalo se mi tohoto vysvětlení:




Takže jsem byla vyhozena, aby se zvýšila efektivnost práce ústavu. Je to zvláštní, protože jsem měla dojem, že jsem byla dost produktivní. Nehledě na to, že jsem byla vůbec první vědeckou pracovnicí, která v ÚSTR získala grant GAČR, a to v roce 2016, zde jsou titulky článků, které jsem publikovala, chystám se publikovat nebo jsem je předložila k publikaci jen v posledních dvou letech (od roku 2020), všechny ve špičkových mezinárodních časopisech nebo mezinárodních vědeckých publikacích. Přitom jsem od září 2021 do října 2022 v ÚSTR pracovala jen na částečný úvazek. Shodou okolností to bylo asi nejproduktivnější období mého života:



Možná se mým zaměstnavatelům zdálo, že se v české veřejné sféře málo angažuji? Ovšem od roku 2020 jsem publikovala nemálo článků určených širší české veřejnosti:



Protože se zdá, že problém není ani v mých akademických publikacích, ani v publikacích pro širší veřejnost, uvažovala jsem o tom, že moji zaměstnavatelé možná dospěli k názoru, že jsem se nedostatečně mezinárodně profilovala, a tak jsem zkontrolovala svůj status na Web of Science. Web of Science je mezinárodní metrická databáze, která měří vliv vědců prostřednictvím odkazů na jejich práce v publikacích jiných vědců v impaktovaných recenzovaných časopisech. K její užitečnosti ve společenských vědách mám sice výhrady (je, jak tomu bývá často, koncipována pro nehumanitní vědy), ale jejím cílem je poskytnout okamžitě měřitelný nástroj k hodnocení vědců a je hojně využívána univerzitami a výzkumnými agenturami. Používá ho i Grantová agentura České republiky (GAČR). Zde je můj profil:



Můj H-index je 2. Je to hodně? Je to málo? Srovnejme ho s ředitelem ÚSTRu Ladislavem Kudrnou, který se habilitoval, což je teoreticky vyšší hodnost než moje:



Vypadá to tak, že pan Kudrna ve Web of Science vůbec není, tj. jeho index je menší než nula a na mezinárodní úrovni není vůbec vidět. Ovšem mezinárodním časopisům obvykle neimponují plagiátoři, a přesně tím je Ladislav Kudrna podle zvláštní komise jmenované v rámci Vědecké rady ÚSTR, která vypracovala svůj závěr v roce 2021, byl zveřejněn v roce 2022 (což ovšem nezabránilo Radě ÚSTR, aby ho zvolila ředitelem):



Jestliže ředitel ÚSTRU nemá ve Web od Science záznam, co ostatní vedoucí členové tohoto ústavu? Podívala jsem se na to:



Zdá se, že všichni muži v čele ústavu mají horší vědeckou pověst než já, nebo nemají žádnou. Ověřila jsem si našeho nejznámějšího kolegu v ÚSTR, Petra Blažka. Obdivovala jsem, že má H-index 5, dokud jsem si neuvědomila, že to není „náš“ Petr Blažek: tenhle Petr Blažek je biolog specializovaný na zemědělství. „Našeho“ Petra Blažka jsem v databázi nenašla, ale to může být chyba – nemohu najít ani ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Miroslava Vaňka, ačkoli je hojně publikován v angličtině. Různé univerzity mají různou úroveň přístupu do databáze, takže to je možná vysvětlení. V každém případě jsem se pak podívala ještě na některé další kolegy z ÚSTR:



Neověřovala jsem všechna jména a můžou být i omyly. Ale z tohoto předběžného hledání se zdá, že jsem nejpublikovanějším, nebo přinejmenším jedním z nejpublikovanějších vědeckých pracovníků ústavu. Znovu opakuji, že tento H-index si možná nezaslouží důvěru, kterou do něj výzkumné agentury vkládají, a odměňuje věk a zkušenosti. Vím jistě, že někteří z mých mladších kolegů, kteří v databázi chybějí nebo mají nízké skóre, jsou přesto vynikajícími historiky. Ale pokud má česká instituce to štěstí, že má ve svých řadách badatele, který má relativně vysoký mezinárodní profil, neměla by se snažit si ho spíše udržet než propustit?

Zdá se, že ostatní svět si mou badatelskou hodnotu uvědomuje lépe než ÚSTR: v letech 2018-2019 jsem získala prestižní stipendium EU, EURIAS, na Institutu für die Wissenschaften vom Menschen (IWM) ve Vídni a stejně prestižní stipendium Marie Curie Senior Fellowship na univerzitě v dánském Aarhusu (které jsem musela odmítnout, protože jsem nemohla absolvovat obě stipendia najednou). V letech 2020-21 jsem získala Senior Fellowship na Internationales Forschungszentrum Kulturwissenschaften rovněž ve Vídni, v roce 2022 pak čtyřletý Elise Richter Senior Fellowship na katedře sociologie na univerzitě ve Štýrském Hradci. Můj výzkumný pobyt ve Štýrském Hradci byl pro ÚSTR ideální příležitostí k mezinárodní spolupráci. Rakouská výzkumná agentura FWF mi umožňuje pracovat pět hodin týdně nad rámec mého plného pracovního úvazku ve Štýrském Hradci. Tím, že bych pro ÚSTR pracovala pět hodin (12,5 % plného úvazku), bych sice ústav stála zanedbatelných 6 000 Kč měsíčně (hrubého), ale mohla bych mu připsat všechny své mezinárodní publikace a vytvořila bych vztah k univerzitě ve Štýrském Hradci, který by se v budoucnu mohl ukázat jako výhodný pro obě strany.

Také se mi zdá, že můj projekt je pro instituci zabývající se politikou paměti, jako je ÚSTR, velmi zajímavý: jde o vyrovnávání se s komunistickou minulostí v České republice, konkrétně o to, aby se po vzoru Rumunska přistoupilo ke kategorii zločinů proti lidskosti, aby se konečně potrestaly některé zločiny spáchané za komunistického režimu, které zůstaly po roce 1989 zcela nepotrestány.


„Nemáme zájem,“ řeklo mi vedení ÚSTR. „Není to pro nás téma.“

Dále jsem ÚSTR nabídla, abych v těchto pěti hodinách týdně dělala projekt, na který jsem získala své stipendium Marie Curie. Jak čtenáři Britských listů vědí, nejsem velkým příznivcem teorie totalitarismu, ale instrumentalizace lékařské moci k realizaci komunistické nadvlády nad ženským tělem prostřednictvím lékařských a sociálních praktik porodu je fascinujícím případem toho, co i já považuji za skutečný totalitarismus.

"Ženy jsou velmi zajímavé, ale nás to nezajímá," zaznělo opět z ředitelství ÚSTRu.



Tu a tam pracuji na drobných projektech, které by mi klidně mohly zabrat pět hodin týdně (nedávno jsem pracovala na projektech o Rudolfu Slánském, o jedné obyčejné rodině, která emigrovala v 1969, o pojmu „totalita“, o eseji Václava Havla „Moc bezmocných“ a také se brzy vrátím do Českých Velenic, abych pokračovala ve studiu orální historie v pohraničí). Nemohla jsem však ÚSTRu nabídnout, že budu pracovat na takových projektech, protože jsem bez dalšího jednání obdržela oznámení o svém propuštění. Kdyby si mě ÚSTR ponechal a zároveň požadoval, abych pracovala více hodin, vrátila bych se na FWF a požádala o výjimku z pravidla pětihodinové pracovní doby – tím spíše, že český plat, který pobírám, je z rakouského hlediska zanedbatelný: na rozdíl od toho, co mi kdysi vyčítal Mirek Vodrážka, jsem v ÚSTRu opravdu nepracovala kvůli penězům. Všechno však dopadlo jinak. Ředitel Kudrna slíbil odborářům, že žádného vědeckého pracovníka nevyhodí, takže odboráři zuří; ale lze vůbec věřit slovu někoho, komu odborná komise prokázala plagiátorství?

Protože se zdá být těžko ospravedlnitelné, že by moje publikační výsledky, můj mezinárodní profil nebo mé výzkumné projekty mohly skutečně bránit „efektivnosti práce“ ústavu, co by tedy mohlo být důvodem mého vyhazovu? Odpověď by mohla znát novinářka Barbora Tachecí z Českého rozhlasu. Má sice omezené povědomí o mém výzkumu, ale zároveň má silný názor na to, zda bylo správné, že mě ÚSTR zaměstnal jako vědeckou pracovnici.



V březnu 2022 odvysílala rozhovor s nově zvoleným ředitelem Ladislavem Kudrnou a měla s ním následující výměnu názorů ohledně mého výzkumu. Začíná to v 15'07'':


Tachecí: Mně to nedá, protože ta paní Blaive, která se nejvíc proslavila tím svým výrokem, že tady v době vlády komunistické strany nešlo vůbec o žádné násilí, ale všechno bylo součástí široké dohody obyvatelstva s vedením státu, tak tahle paní byla a možná ještě je, to se vás ptám, spolupracovníci ÚSTRu?

Kudrna: Pokud mám správné informace je stále zaměstnankyně Ústavu pro studium totalitních režimů.

Tachecí: Kterému šéfujete.

Kudrna: Kterému já teď šéfuju, ano.

Tachecí: No, a jak si s tím poradíte?

Kudrna: (smích) Jak si s tím poradíme… No, podívejte, bezpochyby je kolegyně Blaive vzdělaná žena. Bezpochyby rozumí svému řemeslu, o tom nepochybuji, ale nepochybuji o tom, že náš pohled na minulost je naprosto rozdílný, a já sám za sebe … nechci, aby na půdě Ústavu zaznívaly výroky, které prostě znevažují to zákonné poslání. Tím se dostáváme jakoby do slepé uličky. …

Tachecí: Ne, totiž, je hrozně zajímavé, co je pokládáno za revizionismus a co za výmysly, případně nepravdy, případně normální lži, jo. A v jaký moment vy výroky, které hodnotí minulost v rozporu se všemi historickými fakty pokládáte relativně smířlivě za revizionismus a kdy řeknete, vy jste prostě badatel, který za nic nestojíte, když nevycházíte ze známých faktů, rozumíte mi?

Kudrna: Rozumím.

Tachecí: … Matematik může říct, já tady na ústavu nedovoluji nikoho, kdo neví, že 1 a 1 jsou 2, a vy řeknete, ale může mít názor, že 1 a 1 jsou 3, a toho na ústavu jako nechci. Rozumíte mi?

Kudrna: Já rozumím, rozumím (smích). Rozumíme si v tom.

Nebyla jsem ve skutečnosti vyhozena z politických důvodů? Tím chci argumentovat u soudu, protože hodlám ÚSTR žalovat. Na politice vyrovnávání se s komunistickou minulostí v České republice jsem pracovala a píšu na toto téma od roku 2002, tedy přesně dvacet let. Při poslední volbě ředitele/ředitelky ÚSTR, do které jsem se hlásila, ale moje přihláška byla z technických důvodů vyřazena, jsem si posteskla, že jsem byla jediná z kandidátů, které na dějinách skutečně záleželo, a totéž by se asi dalo říci i o předchozí volbě v roce 2014. O českou politiku a/nebo o mocenské či prestižní posty bych se nemohla zajímat méně. Chci jen dělat svou práci historičky.

Na dějinách mi skutečně velmi záleží. Proč? Protože jedna z prvních osob, se kterými jsem se v Praze setkala, byla žena, které StB vyhrožovala a vydírala ji kvůli jejím dětem, a po roce 1989 viděla, jak tento agent StB dělá bez nejmenších překážek kariéru. V roce 1996 jsem četla román Josefa Škvoreckého Dvě vraždy v mém dvojím životě, v autor němž popisuje utrpení, které zažila jeho žena, spisovatelka a nakladatelka Zdena Salivarová, poté, co byla obviněna z toho, že byla na Cibulkově seznamu spolupracovníků StB. Soud vyhrála, ale ne dříve, než jí to zlomilo srdce. V průběhu let jsem byla svědkem mnoha skandálů v českém (ale i v polském, německém a maďarském) veřejném životě a byla jsem také zasvěcena do srdceryvných soukromých příběhů o nespravedlnosti při vyrovnávání se s komunistickou minulostí, ať už proto, že lidé byli neprávem obviněni ze spolupráce, nebo proto, že komunističtí funkcionáři, kteří jim zničili život, se po roce 1989 nikdy nemuseli zodpovídat ze svých činů. Vedla jsem orálně-historické rozhovory a poslouchala, jak obyčejní Češi rozhořčeně vyprávějí o míře rozkrádání majetku a korupce a o nárůstu sociálních nerovností, které provázely takzvaný přechod k demokracii. Viděla jsem, jak tato země promrhala své rovnostářské dědictví a propadla se do historické úrovně individualismu a sobectví, což nejenže po sobě zanechalo zbídačenou část obyvatelstva, ale kvůli míře lidového hněvu, který z toho vyplynul, ohrozilo to Evropskou unii, kterou jsem vždy podporovala.

Protože identita je v této části Evropy tak úzce spjata s dějinami, historici mohou a měli by mít k politice paměti co říci. Na rozdíl od mnohých jsem i nadále přesvědčena, že ÚSTR je jako instituce velmi potřebný a má v české společnosti hrát silnou stmelující roli. To, čeho jsem zatím musela být svědkem, co jsem musela analyzovat a o čem jsem musela psát, je bohužel spíše instrumentalizace komunistické minulosti pro současné politické účely, které nemají nic společného s dějinami, a už vůbec ne s blahem českého obyvatelstva. A stejně jako obyčejní Češi, s nimiž pravidelně dělám rozhovory, nemám ráda pokrytectví.

3
Vytisknout
12181

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2022