O důležitosti optimismu a dějinách medicíny

26. 3. 2020 / Boris Cvek

Byl to optimistický projekt, ne projekt, který by se dal realizovat ve společnosti posedlé strachem. A samozřejmě se tehdy umíralo mnohem více než dnes, zejména na infekční nemoci, jako je TBC, ale i spalničky, které zabíjejí děti. Kdyby Roosevelt zastavil ekonomiku, zavřel lidi doma a jen prostě platil mzdy a náklady, tak USA během krátké doby zbankrotují.

Kromě tohoto postřehu ještě jeden: škoda, že se lidé prakticky nikde nemají šanci seznámit s dějinami medicíny. Pomohlo by to k získání mnoha intelektuálních postojů a ke střízlivému pohledu na lidskou společnosti a její možnosti. Na jedné straně jsou dějiny medicíny naprostým triumfem západní vědy a společenského pokroku (je třeba zdůraznit, že o pokrok v medicíně se ty hlavní boje vedly nikoli na poli schopnosti něco objevit, ale na poli společensky to prosadit), na druhé straně ukazují, že vždy šlo o různou změť náhod a rozhodně ne o nějaký racionální program. Můj oblíbený příběh jsou dějiny léčby rakoviny podané ve fascinující knize "The Emperor of All Maladies: A Biography of Cancer".

Je tam vylíčeno, jak vlastně bylo těžké vůbec prosadit myšlenku, že by rakovina mohla být léčitelná (když Sidney Farber někdy ve 40. letech minulého století chtěl začít jako první na světě léčit rakovinu, konkrétně u malých dětí, které umíraly v suterénu bostonské nemocnice, tak ho lékaři, kteří měli tumory na starosti, považovali za blázna... a opravdu zpočátku svou "léčbou" ty děti zabíjel, pak to trvalo pár desítek let, než byly první úspěchy, ale byla to brutální léčba, velmi brutální, na hranici zabití) - je tam vylíčeno, kolik desítek let trvalo, než se podařilo dokázat (ne odborně, ale společensky), že tabák způsobuje rakovinu plic, což byl výzkum, který paradoxně začal lékař, který si byl jistý, že prokáže opak, tedy že tabák nemá s rakovinou plic nic společného. A je tam i příběh radikální mastektomie, příběh o mylnosti našich intuicí. 

Slovutní lékaří v druhé půlce 20. století praktikovali "léčbu" rakoviny prsu tím, že ženě odebrali co nejvíce z okolí prsu, tím ji zohavili, deformovali, ale logicky tvrdili, a bylo to naprosto intuitivní, že čím více se toho vezme, tím lépe, protože neviditelné metastázy mohou být kdekoli - a jediný kus tkáně, uzlin atd., který se nechá, ačkoli mohl být odebrán, je nepřijatelné riziko. Tohle bylo racionální dogma, naprosto intuitivní.

Pak se ale objevily pochybnosti a bylo zapojeno neuvěřitelné úsilí, aby bylo možné provést klinický test, kde by se na obrovském vzorku žen srovnaly dvě skupiny: jedna skupina s radikální mastektomií, druhá s jen velmi mírným přístupem, který se omezil na nádor a jeho okolí. Trvalo to dlouho, ale nakonec se ukázalo, že radikální znetvoření žen nepřináší žádný benefit. Naše intuice mohou být velmi zavádějící a mít děsivé následky: tisíce znetvořených žen naprosto zbytečně.

Obrovský pokrok dosažený v dějinách medicíny není obrovský ve srovnání s tím, co bychom chtěli, tedy aby lidé neumírali, aby neměli bolesti, aby nebyli dementní atd., to stále zůstává. Obrovský pokrok medicíny neznamená, že medicína je všemocná. Není a nebude. Stále se dějí, dnes a denně, děsivé tragédie i navzdory nejlepšímu lékařskému poznání, které máme (nemluvě o tom, že velké množství lidí na světě by nemuselo zemřít, kdyby mělo přístup aspoň k základní lékařské péči).

Triumf medicíny vynikne teprve ve srovnání s tím, co bylo kdysi: kdy a jak jsme umírali před sto, dvěma sty lety. Ano, byli jsme na tom nekonečně hůře. A přece lidé i tehdy, i za snad nejvražednější epidemie v dějinách Evropy vůbec, v době tzv. černé smrti (1347-1351), která zabila asi polovinu populace kontinentu, dokázali vytvořit dílo, které svým humanismem a suverénní radostí z povídání a vysmívání se předsudkům bylo asi prvním zábleskem novověku a hodnot, které se pak v osvícenství staly základem naší civilizace. Mám na mysli, samozřejmě, Boccacciův Dekameron.