Monitor Jana Paula: Maska z dámských kalhotek, aneb může být člověk jiný?

27. 3. 2020 / Jan Paul

čas čtení 7 minut
 

Musím přiznat, že maska z kalhotek není můj nápad. Před pandemií mohla být happeningovou provokací, nyní ale dostává jiný význam, ovšem použít lze jen ty poctivě ušité, sexy kalhotky mnoho nechrání. Mezi humorem, kterým nejen česká společnost čelí něčemu, co si do nedávna nedovedla představit, a pesimistickými představami co bude dál, se klene oblouk solidarity, a to je dobré, nadějné. V tomto smyslu se dá epidemie Covid 19 brát jako požehnání, protože lidé opět nově zjišťují a mohou zjistit starou a zapomenutou pravdu, totiž že jsou lidé. Psycholožka Jana Bryjová ve svém článku https://blisty.cz/art/99274-prilezitost.html zmiňuje odcizenost člověka sobě samému, a poukazuje na to, jak důležitá je funkce rodiny a výchova dětí. 

 

Ano, lidé zaplavili svět banalitami z pouhé snadnosti získat pozornost a podporu ze svého okolí, z důvodů ztráty něčeho, co mělo zřejmě přijít v dospívání. Krize identity doléhala ve všech oblastech společenského i kulturního života. Projevovala se v komunikaci, ve vztazích, i v kultuře. Snadností, dostupností, a neochotou čelit obtížím lidé zpohodlněli, zploštěli, zbanálněli, a do tohoto vyprázdněného mentálního prostoru člověčenství vstoupil nikým nezván drzý vetřelec. To je také možný kontext. Ekonomové a politici mluví o ekonomických následcích, které nepochybně přijdou, ovšem etický zisk v opětovně objeveném lidství, a ve smyslu života, by mohl být tím bohatstvím, které lidé opět naleznou.

„Ohrožení, které se rozpíná a sráží nás na kolena, v sobě skrývá potenciál růstu“, píše Bryjová a dodává: „V dobách největšího existenčního ohrožení vznikala ta nejhodnotnější díla, a nejpozoruhodnější humánní hnutí“. S tím lze souhlasit, a není proto dle mého názoru nutné podléhat extrémní skepsi či apokalyptickým myšlenkám. Důvod k zamyšlení nad lidskou konečností bylo přece možné nalézt i v době klidu, a bezkonfliktního chodu života, proč by to nešlo i v době těžší?. Žili jsme své každodenní rituály, pravidelnost, programy, naše civilizační jistoty byly tak jisté, tak spolehlivé a uklidňující. A přesto, ani v tomto čase nejistém by člověk neměl ztrácet naději a víru.

Někteří autoři píší v souvislosti s touto pandemií o apokalypse, míní to dobře, ale moc bych prosil o zdrženlivost v úsudcích, a představách, které raději nechci v souvislosti s apokalypsou domýšlet, protože i ta nejhroznější představa apokalypsy může být skutečnou apokalypsou překonána. Buďme rádi, že třeba Lombardii nyní nepostihlo zemětřesení, či jiná přírodní katastrofa, buďme rádi za to, co je. Zní to hloupě, ale je to tak. Myslím, že teprve uvidíme, co se opravdu stalo, a v tomto ohledu jsem optimista. Svět má skutečně příležitost v tomto stop stavu se zamyslet, každý má nyní tuto příležitost, protože dle mého soudu, svět v poslední dekádě nesměřoval dobrým směrem.

Ve svém nedávném analytickém textu „O estetice ošklivosti“ se zabývám charakteristickými rysy současného umění, a nyní, v kontextu situace pandemie ve světě, mi přijde nanejvýš aktuální. Člověk nebyl nikdy v umění tak bezostyšně obnažen ve své banalitě, marnosti a nicotnosti, ve svých patologických úchylkách jako dosud. A přitom toto oficiálně posvěcené zrcadlení člověka v umění není jeho jediná skutečná tvář, jen jsme na tu jeho druhou půlku jaksi zapomněli. V umění je všechno možné, nedivil bych se, kdyby nákaza koronavirem Coid 19 byla pouze konceptuálním projektem šíleného umělce. Že to je utopie? Po útoku na dvojčata v roce 2001 zazněl názor, že je to úchvatná vizuální podívaná.

Lidé chtěli pod hesly neomezené svobody člověka zrušit všechny hranice v nejrůznějších oblastech života, přehodnotit a zrelativizovat funkční hodnoty, tradice a zkušenosti. Bylo nutné vše zpochybnit, avšak zpochybněné ničím smysluplnějším nenahradit. Jakoby svět sám sebe oslabil a samoúčelně se vyčerpal v podivnosti a bizarnosti, a do této situace vtrhnul vetřelec, bizarní o to víc, oč více je autentický, malinký a nevyzpytatelný. Mnozí začínají sčítat ztráty, nebo se ztrát obávají, včetně kulturních institucí a umělců, ale ještě nic netušíme o ziscích, možná že budou větší, než si dovedeme představit, pokud ovšem lidé nebudou zase očekávat to, co bylo dosud.

Proč by umělci zase nemohli věřit tomu, že jejich práce má smysl i tehdy, když nedojde svého rychlého zhodnocení? Proč by nemohli věřit, že tvorba má smysl i bez různých podpůrných grantů a dotací? Nebude naopak úlevné odpočinout si od všech možných jistot, v kterých umělci – většinou bez galerijního publika - vystavovali z pouhé setrvačnosti, a instituce, zaměřené na podporu umění, zaměstnávaly lidi jen proto, aby se utratily peníze? Cílem mých úvah není napadat význam umění, či smysl státní podpory umění, ten je v podmínkách liberálního kapitalismu neoddiskutovatelný, jde mi o efektivitu vynaložených prostředků, o to, jak se využívají a jak je s nimi nakládáno, co je nutné podpořit, a co si může pomoci samo.

Informační portál věnující se umění a kultuře Artalk přinesl anketu, v níž zástupcům některých kulturních institucí a galerií položil 3 otázky, přičemž poslední je věnována dopadu nynějších opatření na chod institucí  https://artalk.cz/2020/03/23/anketa-jaky-dopad-maji-aktualni-opatreni/ . Většina respondentů vyjádřila skepsi, ale mnozí i naději. Například Jan Press z Moravské galerie v Brně mimo jiné soudí, že instituce by měly revidovat své mnohdy přehnané ambice. Marcela Straková z kulturního centra 8smička v Humpolci zase vidí naději v tom, že se všichni na chvíli zpomalíme a z domova si uvědomíme, jestli to, co děláme, má pro nás osobně smysl. A dopovídám, nejen pro nás, ale i pro diváka.

Karina Kottová ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého mimo jiné uvedla: „Pro konzumní společnost, ale také pro často neméně zrychlenou kulturu a umění je toto nucené zpomalení obrovskou příležitostí přehodnotit, jak jsme žili – a pracovali – doteď, a jestli není možné to radikálně změnit“, a na jiném místě pokračuje: „Přáli bychom si, abychom to nejen jako umělecká scéna ale celá společnost dokázali vzít vážně, místo toho, abychom se po znovuotevření hranic, galerií, obchodů a hospod jenom slepě snažili všechno dohnat“.

1
Vytisknout
8527

Diskuse

Obsah vydání | 31. 3. 2020