Salisburská rošáda, aneb Partie, již Corbyn hloupě prohrál

30. 3. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Vyhoštění zhruba 150 ruských "diplomatů" (=špionů s formálním diplomatickým krytím, tzv. legálů) z celkem 25 zemí je výsledkem "bezprecedentního" sdílení zpravodajských informací ze strany britských úřadů ZDE. Britská vláda evidentně přesvědčila velkou část světa o tom, že chemický útok v Salisbury provedla právě Ruská federace - ať už o tom šéf opozice systematicky opakující ruský dezinformační narativ ZDE, přátelsky se stýkající s ruským klientem Asadem ZDE, jehož obhajuje ZDE a "informovaný" o situaci v Sýrii Asadovými poskoky ZDE ZDE, tvrdí cokoliv.


  Zatímco Jeremy Corbyn podobně jako třeba Miloš Zeman reprezentuje širší celoevropský trend normalizace politického extremismu, který náramně vyhovuje snaze Kremlu rozdělit Evropu a připravit ji o akceschopnost v oblasti společné zahraniční politiky a obrany ZDE ZDE, analytik Mark Galeotti patří k hlasům kritizujícím přehánění ruské vojenské hrozby západními jestřáby, ale zároveň i k předním odborníkům na Rusko a zpravodajskou problematiku. V komentáři nazvaném Putin Finally Went Too Far (Putin definitivně zašel příliš daleko) ZDE vyložil Galeotti svůj postoj ke zlomové mezinárodní reakci na útok v Salisbury.

  Putin, konstatuje Galeotti, léta kalkuloval s tím, že Západ je sice teoreticky silnější než Rusko, ale postrádá politickou vůli mobilizovat zdroje a navíc je roztříštěný. Kreml proto může podstupovat různé typy konfrontace se Západem a mít v nich pravidelně navrch, aniž by se dočkal zničující odpovědi. Jenže útok v Salisbury, je přesvědčen Galeotti, představuje zlom. Když se Rusku nepodařilo odhadnout přesnou hranici toho, co jsou ještě západní země ochotny spolknout, způsobilo si zřejmě značné škody ve třech různých oblastech.

  Za prvé, vyhoštění velkého počtu ruských "legálů" (agentů s diplomatickým krytím) vážně zasáhne ruské zpravodajské aktivity v zahraničí. Nejedná se tedy ani náhodou o nějaké "symbolické" opatření západních vlád, ale o tvrdý zásah ruských zpravodajských služeb, jež přicházejí o dlouhodobě budované a po světě strategicky rozmístěné personální kapacity. Je pravidlem, že jeden agent "legál" v cílové zemi zpravidla koordinuje celé sítě agentů postrádajících formální diplomatické krytí (ilegálů), přičemž kontakty na ně nemusejí být snadno přenosné na jiné osoby - a během omezeného času před vyhoštěním je takový proces i tam, kde by byl teoreticky možný, velmi obtížný. Dalo by se tedy říci, že vyhoštění velkého počtu ruských agentů s diplomatickým krytím (legálů) je ekvivalentem zničení řady uzlových bodů ve zpravodajské síti.

  Jak zdůrazňuje Galeotti, tento úder ruským zpravodajským kapacitám tvrdě zasáhne nejen výzvědnou činnost, ale také "aktivní opatření", včetně politické subverze. Putinovi vědomí či faktičtí spojenci, včetně Corbyna (což je spíše druhý jmenovaný případ), se budou přinejmenším po nějaký čas těšit oslabené podpoře ze strany Kremlu.

  Za druhé, vlna vyhoštění mění globální geopolitické parametry. Navzdory pochybným vazbám Donalda Trumpa na Moskvu jen samotné USA vyhostily na 60 ruských agentů legálů. Putin zjevně kalkuloval s tím, že se Británie brexitem diplomaticky izolovala a reakce na útok v Salisbury bude tedy mít výlučně charakter jednostranné britské akce. Místo toho reagovalo 25 států. Jednoduše řečeno, světu naráz došla trpělivost s Putinovými provokacemi, které po léta snášel s minimálními odvetami.

  Za třetí, vlna vyhoštění znamená vyvrácení Putinova předpokladu, že Rusko může systematicky porušovat mezinárodní pravidla a nic zásadního se mu nestane, protože Západ se vždy bude snažit sám pravidla dodržovat. Putin vesměs dokázal odhadnout reakce Západu na různé formy ruské agrese, zůstat těsně za hranicí toho, co by případně mohlo spustit opravdu nepříjemnou odvetu západních protějšků. Pro Putina byl klíčový předpoklad, že "západní země nakonec nebudou rozhodně jednat, aby se vzájemně podpořily", konstatuje Galeotti. A v tomto směru se při útoku v Salisbury zjevně přepočítal.

  Vzhledem k tomu, že se odvetná opatření postupně rozšiřují i na další ruská zpravodajská aktiva ZDE, kalkulace dopadů provedená Galeottim může být ve skutečnosti dokonce mírně podhodnocená.

  Každopádně se vyplatí v kauze Salisbury naslouchat spíše uměřenému expertu Galeottimu nežli extrémistickému amatérskému demagogu Corbynovi. Toho množící se antisemitské aféry spojenců mezi protiizraelskými radikály a otevřené nadbíhání Kremlu kritizované i nejbližšími stranickými spolupracovníky těžce znevěrohodňuje a postupně začíná posouvat do postavení britského i mezinárodního párii. Jeho Labour Party na konci března již opět zaostává za vládními konzervativci o 4 % hlasů ZDE.

0
Vytisknout
9481

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2018