Co si počít s frustrovanými lidmi?

3. 4. 2018 / Jan Čulík



Nevím, jestli to bylo moudré - v českém prostředí se dost dobře nedá publikovat satira ani ironie, protože k tomu, aby mohla fungovat, se musí jasně odlišit od pevného, civilizovaného hodnotového systému, a ten v ČR není, tak lidi většinou nepoznají, že si z nich někdo dělá legraci a věc vezmou vážně. Tuto nepevnost hodnotového systému i vlastně nefunkčnost satiry a ironie v českém prostředí, když pod svůj publikovaný aprílový článek byl nucen explicitně napsat, že jde o apríl.

Článek psal o tom, že se prý Evropská unie rozhodla zakázat velikonoční šlehání žen pomlázkami.  

K tomu dodejme: škoda, že to neučinila. Opravdu se vám nezvedá žaludek nad takovýmito "velikonočními" motivy?





A tenhle není ještě nejhorší!  Viděl jsem v těchto dnech v českých domácnostech ještě horší "velikonoční přání".


Jeden ctihodný český vědec napsal v pondělí toto ve svém skupinovém mailu. Neuvěřitelné:
 

"Přeji Vám klidné a úsměvné Velikonoční pondělí, pánům potěšení z bohaté pomlázky."

Jenže jde o něco jiného. Přestože IDnes výslovně napsala, že článek o snahách EU zakázat velikonoční bití žen pomlázkou, je aprílový vtip, vyvolalo to v české společnosti zuřivost a vlnu xenofobniho nacionalismu:





Můžete samozřejmě tuto spodinu odepsat a bagatelizovat. Jenže tihle lidé mají také volební právo a hrozí, že uvrhnou Českou republiku do katastrofy.

Řešit se to asi nemůže konstatováním, že to jsou prostě blbci, že se nemusíme starat. Musíme.

Měla by vzniknout celonárodní diskuse, co s tím. Chytře o tom píše Jiří Hlavenka: 

Spontánní reakce je, že jsou to velmi, velmi hloupí lidé. Já si jistý vůbec nejsem - nezdá se mně pravděpodobné, že by voliči Okamury byli naprostým mentálním dnem společnosti. Mohou být klidně někde okolo průměru.

Spíš se zde děje něco, co pořád neumíme dobře popsat, ač se snažíme, a už vůbec na to neumíme najít lék.

Sociální sítě (a další formy online komunikace) vytvářejí skupiny, kde je obvyklé pojmenování "názorová bublina" už nedostatečně - vhodnější by bylo říkat třeba "hodnotová ghetta". Obyvatelé jsou v nich uzavření, do odlišných světů nevstupují. Sdílejí stejné hodnoty, vzájemně se v nich utvrzují a chválí se navzájem, tím se v nich cítí komfortně, příjemně. Cokoli, co je do ghetta někým z jeho členů (či organizátorů-manipulátorů) vneseno, je přijato všemi ostatními se souhlasným nadšením a šířeno dál. Je těžké tomu odolat. Ve skupině, kde si notujete, vyjádří před vámi třicet lidí stejný názor (často jej "stupňují", tedy soutěží, kdo vymyslí nejtvrdší vyjádření) - kdo se odváží říci opak? Kdo se odváží říci je to apríl, žert, hoax, vy všichni jste naletěli? Nikdo.

Je v tom až mentalita davu - poutník přijde zdálky do města, tam na náměstí dav, křičí "ukřižovat!", poutník neví co a jak, ale za chvíli to křičí taky. Převezme názor davu - jakýkoli.

Jak velký je to problém? Vzniká to spontánně či organizovaně? Jak se bránit? A bránit se vůbec?
Diskutujme!
0
Vytisknout
9937

Diskuse

Obsah vydání | 5. 4. 2018