Golgota a přirozený svět

31. 3. 2018 / Boris Cvek

Naše intuice často vycházejí z minulých samozřejmostí. Ještě Carl Linné (1707-1778) si myslel, že organismy, které systematicky popisuje, vypadaly tak, jak vypadají, už od samého začátku stvoření. Země byla podle tehdejších představ pár tisíc let stará, vesmír by udělán tak, aby sloužil lidem, kteří jsou smyslem jeho existence, a Boha bylo možné dokázat právě z toho, jak je všechno rozumné, přehledné a účelné. Rozum může dosáhnout na Boha. A Bůh – řečeno slovy Leibnizovými – stvořil nejlepší ze všech možných světů.

 

Samozřejmě v tomto pohledu na svět je nekonečná propast mezi člověkem a zvířetem, daná lidským rozumem, který člověku dává možnost pochopit Boha (na tomhle předpokladu stál intelektuální svět Newtonův, ale i Einsteinův, nikoli však Bohrův). Jenže tato racionálnost, přehlednost světa se v 19. a 20. století rozsypala. Evoluce probíhala miliardy let a nesmírné množství druhů během ní vyhynulo. Člověk je biologická bytost, která tu existuje statisíce let „bez rozumu“ (lovci a sběrači jsou asi nejdelší a tedy „nepřirozenější“ podobou druhu homo sapiens sapiens) a rozum mu byl „seslán“ jen v západním civilizačním okruhu před několika tisíci či sty (záleží na vašem filozofickém vkusu) lety.

Navíc tento rozum se velmi často mýlí. Vesalius při svých pitvách v 16. století hledal černou žluč, která podle Aristotela tvoří jednu ze základních šťáv člověka. A zjistil, že nic takového neexistuje. Kepler (slavný spis De Stella Nova z roku 1605/6 publikovaný v Praze) pozoroval to, čemu dnes říkáme „výbuch supernovy“, tedy „novou hvězdu“ na nebi. To bylo z pohledu Aristotela také nemožné, neboť nebe je věčné, dokonalé, nic se v něm nemění, funguje podle přesných zákonů od věčnosti po věčnost. Nemůže se objevit nová hvězda (stejně jako podle newtonistů nebylo možné, aby něco padalo z nebe, a tedy proti veškeré evidenci odmítali existenci meteoritů).

Proto chtěl Descartes, obecně považovaný za otce moderní filozofie, stavět filozofii na zelené louce, odstřihnout se od tradice. Dnes víme, jak velmi byl na scholastické tradici proti své vůli naopak závislý a jak člověk obecně je ve svém myšlení mnohem více plodem svého kulturního prostředí než nějaká čistě racionální bytost, která sahá po tajemstvích kosmu. Dnes víme, že naše teorie jsou kulturní konstrukty, které nejspíše za pár set let nebudou platit. Oproti době Carla Linné je náš svět mnohem méně srozumitelný. Je nepředstavitelně obrovský, ba absurdní, naprosto převyšující všechny naše schopnosti. Ve vesmíru je podle odhadů asi 200 miliard až 2 biliony galaxií. Jedna galaxie má od sta milionů po bilion hvězd. Zkuste si to srovnat s vesmírem, jak ho líčí Dante. Kromě toho pro darwinskou evoluci neexistuje nic jako dobro a zlo či účelnost. „Vítězem“ evoluce ve smyslu přežití všech ostatních organismů bude nejspíše nějaký mikrob – a taky jen do času.

Podle mne je paradoxně tato nepatrnost člověka včetně jeho rozumu a jeho poznání a zároveň tato monstrózní bezúčelnost a nespravedlnost vesmíru mnohem více v souladu s biblickou zvěstí než racionální, uspořádaný vesmír „přirozené teologie“ 18. století (na který zaútočil Voltaire svým úžasným Candidem). Biblická cesta k Bohu nevede přes rozum, Bůh člověka absolutně převyšuje a nedává se mu poznat ve smyslu intelektuálním. Člověk je proti Bohu smrtelné nic, prach. Je obrazem Božím v tom smyslu, že může jakožto osoba navázat s Bohem vztah, naslouchat mu, být mu věrný, učit se z konkrétních situací pod Božím vedením. Jeho situace je mnohem více podobná tomu, kdo troskotá na rozbouřeném moři, než tomu, kdo vidí všechno na světě účelně a přehledně uspořádané, takže si sám díky svému poznání umí pomoci. A dnes víme díky dějinám vědy, že triumfy moderní medicíny nebo techniky jsou mnohem více produktem tápání a praktických zkušeností než nějakého poznání vesmíru jako takového.

V jádru křesťanství, tedy v události na Golgotě, je to ještě mnohem radikálněji myšleno: celý svět, celý vesmír, je na tom tak zle, včetně nás lidí, že sám Bůh, jeho Stvořitel, musel dát sebe za oběť, nechat se umučit, aby ho spasil. Bůh přišel na svět a byl svými vlastními kněžími umučen. Tohle je klíč k pochopení světa. Proto svět potřebuje spásu. Proto nestačí nějaký „přirozený řád“, protože každý takový řád je porušený, deformovaný, zneužitelný a zneužitý. Proto je láska světlo ve tmách. Proto se modlíme „přijď království Tvé“. Proto se nechceme smířit se smrtí, která je přece „tak přirozená“. „Přirozené“ jsou miliardy let spektakulárního utrpení, jemuž říkáme „evoluce“.

Golgota přitom nepředstavuje spásu ve smyslu pasivity, smíření se: milost udělala všechno za nás. Ten, kdo zemřel na kříži, nás vedl celým svým životem k činorodé lásce, která mění svět k lepšímu, přináší světlo do temnot. Je to bytostně praktický, progresivní pohled na svět, léčí, pomáhá, stará se o utlačené, chudé, pohrdané. A tím stále usvědčuje všechny „přirozené“ tendence tohoto světa, které ten útlak, tu chudobu, ty nemoci produkují. Milost ovšem toto všechno úsilí lásky dává do poněkud „nepřirozeného“ světla. Odmítá zásluhu. Člověk si nemůže koupit svou spásu svými skutky. A stejně tak: člověk si nesmí myslet, že svou činnosti vytvoří ráj na zemi. Jeho činnost vždycky vede k nechtěným důsledkům, vždycky pracuje už v rámci tohoto světa, který není možné radikálně změnit. Vždy zůstává světem padlým – až do příchodu Božího království. Lze svými skutky napravovat svět a napravovat důsledky svých skutků. Ale nelze se spasit. Spasit může jen Kristus na kříži. Celý svět, celý vesmír. Ukřižovaná Láska.











0
Vytisknout
3301

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2018