Každý svého štěstí strůjcem. Nebo taky ne.

28. 3. 2018 / Jiří Hlavenka


Věčné téma oživily dva příspěvky, které si, pokud máte čas, přečtěte včetně diskusí.
https://www.facebook.com/snajdr/posts/10155438709204103
https://www.facebook.com/barbora.antonova/posts/10211572742937789

Je to vlastně hrozně důležitá věc a mám k ní dva komentáře.

1. Slýchávám často, že za to, čím jsme, si můžeme sami. Tvrdá práce přináší úspěch, bez práce nejsou koláče, kdo je na tom blbě, může si za to sám.


V práci se teda moc nevyznám, ale můžu místopřísežně prohlásit, že v podnikání je štěstí - ničím neovlivnitelná shoda okolností, naprostá náhoda - obrovským faktorem. Mockrát jsem činil rozhodnutí, která jsem si sice urputně rozumově zdůvodňoval, ale nakonec jsem si taky mohl hodit kostkou. Ostatně i nastartování mého podnikání bylo v podstatě náhodné. Jen náhodná věc mně úplně v počátcích odvrátila od úplně jiného byznysu, s mnohem větším potenciálem, ale i riskovostí: kdyby kostka padla jinak, mohl jsem být v pětadvaceti miliardářem, nebo také dřepět ve vězení pro dlužníky.

Znám mnoho podnikatelů, kteří jsou velice schopní, lepší než já a dřou jako včeličky. Ale šli do oblastí, které se ukázaly jako hrozně obtížné, takže celý život bojují a nevítězí.

V investicích jakbysmet. Čirá magie. Před šesti lety jsem dal důvěru projektu Kiwi.com (tehdy Skypicker). Mohl jsem u prvního dojmu být naštvaný, mohl jsem si ukopnout palec o schodek, nebo jsem mohl mít zrovna rozdělaný jiný projekt a tohle odsunout a šanci úplně minout. Zcela náhodné faktory.

Má každý s talentem šanci se vyšvihnout? Má, ale je tu háček. Pokud se narodíte jako nesmírně talentované dítě v romské osadě u Rožňavy, máte jistě šanci se vyšvihnout a stát se Elonem Muskem. Jenomže ta vaše šance je desetitisíckrát menší než když se narodíte jako Elon Musk.

Dějiny nám vyzdvihují příklady "from rags to riches"; jsou to ohromující příběhy. Ale na každý "from rags to riches" máme deset tisíc "from rags to rags", těch kteří se nevyšvihli, i když na to měli talent. Protože překážky dané jejich podceňovaným etnickým původem, mizernou výchovou a mizerným vzděláním nepřekonali.

Dejte Usainu Boltovi na každou nohu dvacetikilové závaží a postavte jej na start okresního přeboru. Skončí poslední. Usaine, málo jsi se snažil, měl jsi makat víc, chlapče!

Původ, rodina, vzdělání, to jsou ta závaží na našich nohách. Můžeme je tam nechat viset - však jsou to VAŠE závaží, váš problém. My (stát, společnost) nemůžeme přece za váš blbý původ za blbou výchovu. My, stát, jsme tu jen od toho, aby měl každý stejnou příležitost..... wait, STEJNOU příležitost? Ale stejná příležitost znamená, že cíleně odstraníme ta závaží, tam kde jsou. Pozitivní diskriminace se tomu taky říká.

2. Od obecného ke specifickému (viz oba příspěvky): stěhování za prací, cestování za prací.
Ať se nám to líbí nebo ne, lidé cestují za prací. Práce necestuje za lidmi. Jsou alternativy (práce z domu, práce na dálku), ale nejsou významné. Možná někdy budou, ale zatím nejsou.

Pracovní mobilita v České republice je mizerná - lidé u nás se moc za lepšími možnostmi nestěhují. Jsme v tomto dramaticky horší než občané sousedních, nám blízkých států, Polska a Slovenska. Problém českých periferií je skutečně silně definován právě velmi malou pracovní mobilitou.

Jistě, z nemalé části za to mohou naše zvyklosti. Nepřestává mě překvapovat velikost běžného bydlení (rodinného domu) v periferních obcích, které jsou vlastně do očí bijícím nepoměrem k běžnému výdělku zde - oproti maličkým a pronajímaným bytům a trojnásobné mzdě ve velkém městě. Tyto domy, stavěné stále často svépomocí - pomáhají rodiče po odpoledních, o víkendech - jsou kotvou, která brání v odcestování za prací, protože se vlastně nedají opustit. Člověk žije pro svůj dům. Emotivní vazba - daná i tím, že stavba je výsledkem "krve a potu" vlastní i rodičů - je strašně silná a co je právě tak důležité, rodinné domy v periferních obcích jsou těžko prodejné. (V naší obci byl na prodej menší rodinný domek, sice v řadovce a v zanedbaném stavu, ale za tři sta tisíc. Trvalo dva roky, než se prodal. A to jsme 20 km od Brna, dojezdová vzdálenost).

Tohle je věc, se kterou může stát skutečně málo co nadělat. Tradice, že "klukovi sa postaví dom" budou blednout, ale pomalu.

Je zde ale druhý konec provazu. Bydlení ve velkých městech, ve kterých je dostatek pracovních příležitosti, kvalitních a dobře placených, ve kterých je dostatek příležitostí postupného vzestupu je dnes příšerně a prohibitivně drahé. Do města tak může relativně bezbolestně přijít jen člověk s nabídkou vysokého platu, což ovšem předpokládá jeho vysokou kvalifikaci. Té ovšem v periferní obci, kde jsou dnes spíš "zbytkové" práce, nedosáhne. Začarovaný kruh. Přátelská doporučení typu Není-li u vás práce, přestěhujte se za lepší jsou z ranku dobře známé hraběcí rady Nemají-li chudí lidé chleba, mohou přece jíst koláče. Periferie nadále chudne a žije dnes z nemalé části ze státní podpory, zatímco ve městech bohatnou developeři: učebnicová ukázka socializace nákladů a kapitalizace výnosů, učebnicový příklad toho, že volný trh někdy vede nikoli k harmonii, ale k destrukci.

Toto je věc, kde veřejná sféra pomoci může, a pokud chce situaci zlepšit, tak také pomoci musí - například formou obecního bydlení. To dnes stále více primátorů, starostů a starostek objevuje jako důležitý stabilizační nástroj v "politice bydlení", jakkoli tento pojem zní nehezky. Výhradám, že stát se nemá co plést do toho, co je doménou soukromého podnikání rozumím, ale tam kde volný trh brání a nepomáhá, stát s čistým svědomím zasáhnout může. A ostatně mu to vyjde i finančně: je levnější provozovat obecní byty (coby dočasný a stabilizační prvek) než trvale dotovat periferie bez velké šance na zlepšení, jen s trvalou frustrací obyvatel.

0
Vytisknout
3513

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2018