USA se distancují od politických ambic syrské PKK:

Rex Tillerson v Ankaře "zachránil NATO"

16. 2. 2018 / Karel Dolejší

Americký ministr zahraničí Rex Tillerson vyjednal v Ankaře nápravu americko-tureckých vztahů čelících těžké krizi kvůli americké politice v Sýrii. Hlavní sporný bod, okupace arabského města Manbídž na východním břehu Eufratu jednotkami "Syrských demokratických sil" (SDF) kontrolovanými kurdskými milicemi YPG, jež jsou syrskou pobočkou mezinárodně uznané teroristické organizace PKK, je podle tureckých médií vyřešen. Další otázky nicméně zůstávají otevřené.

Ve společném prohlášení o strategickém partnerství ZDE ovšem výraz "Manbídž" nenaleznete. Podívejme se tedy nejprve poněkud podrobněji na tento dokument.

Prohlášení hovoří o společném členství v NATO a strategickém partnerství trvajícím přes 65 let, "prosazování demokracie, vlády práva a individuálních svobod po celém světě". V Turecku, které právě dnes odsoudilo na doživotí šest novinářů za "účast na puči", zní taková zmínka ovšem spíše komicky. Pravděpodobně jde o jediný ústupek, kterého Tillerson u Turků dosáhl. A byla by chyba namlouvat si, že v této chvíli jde snad o cosi jiného než o prázdnou proklamaci.

USA zase rituálně odsuzují nepovedený pokus o puč z 15. července 2016, který Erdogan připisuje bývalému spojenci Fethullahu Gullenovi. Gullen se zdržuje v USA a Američané ho dosud odmítali vydat. Ani dnes turecká média nejásají nad jeho vydáním. Dá se tedy předpokládat, že v daném bodě se nic nemění.

"V duchu našeho dlouhodobého spojenectví znovu potvrzujeme náš závazek řešit nevyřízené záležitosti ve dvoustranných vztazích. Obě strany souhlasily zřídit za tímto účelem mechanismus zaměřený na výsledky (results-oriented mechanism). Tento mechanismus bude aktivován ne později než v polovině března," uvádí se ve čtvrtém odstavci.

"Mechanismus zaměřený na výsledky" je výraz odkazující na osten, který v Ankaře zanechaly minulé nesplněné sliby americké administrativy. Je jedna věc rétoricky vyhovět tureckým požadavkům a druhá věc v tomto duchu konat. To se má nyní změnit. Strukturální překážky na americké straně ovšem trvají nehledě na to, co Tillerson Turkům slíbil. Neexistuje totiž jedna instance, která by ve Washingtonu zodpovídala za formulaci syrské politiky. Pentagon má svou "taktickou" politiku zaměřenou výlučně na "boj s terorismem", jemu podřízené Centrální velitelství (CENTCOM) a Velitelství zvláštních operací (SOCOM) ale nezávisle vybudovaly úzké vazby na syrské kurdské milice. Zpravodajské složky, DNI a CIA, ve svých dokumentech otevřeně označují syrskou YPG za místní pobočku teroristické organizace PKK - stejně jako německý BfV nebo čerstvá britská parlamentní zpráva věnovaná kurdským aspiracím. (Kdykoliv se ve zdrojích YPG lobby dočtete, že ten či onen blízkovýchodní expert "je žoldák opakující turecké lži" o jednotě YPG s PKK, je namístě otázka, zda Ankara platí také americké, britské a německé zpravodajské služby.) A konečně tu máme Tillersonův State Department, který se ze všech sil snaží udržet pohromadě dlouhodobé spojenectví s Tureckem i taktickou alianci s YPG.

Proč má být "mechanismus" zřízen v polovině března? Zřejmě proto, že první odhadovaný termín ukončení turecké operace v syrském Afrinu spadá někam do závěru března. Turecko by těžko riskovalo paralelní vedení afrinské operace i útok na Manbídž východně od něj. Nejprve obsadí Afrin, předá jej pod kontrolu vznikající "Syrské národní armádě", do které integrovalo všechny složky republikánské i islamistické opozice (s vyloučením syrských kajdistů), pro niž na svém území cvičí další 4 000 nových vojáků, a teprve pak bude z afrinské kapsy postupovat jinam.

Šestý odstavec hovoří o společném boji s terorismem "ve všech jeho formách a projevech". Pro méně chápavé se v další větě vyskytuje výraz "PKK" a dále se píše o "všech ostatních teroristických organizacích a jejich nástavbách", což z tureckého pohledu pokrývá nejen syrské milice YPG, ale také "arabskou" SDF, kterou YPG fakticky kontroluje prostřednictvím velitelských kádrů.

Sedmý odstavec obsahuje klíčovou větu, která zní libě uším všech aktérů syrského konfliktu s výjimkou PKK. "Turecko a Spojené státy potvrzují svůj závazek vůči zachování územní integrity a národní jednoty Sýrie." A dále: "Za tímto účelem se rozhodně postavíme všem pokusům vytvářet fait accompli a demografické změny v Sýrii a jsme oddáni koordinaci ohledně tranzice a stabilizace v Sýrii." - Zde Turecko získalo kíčový americký závazek nepodporovat politické ambice strany PYD usilující o vytvoření kurdského "de facto státu" v severosyrském pohraničí; a ve dvojitě zahrocené formulaci se Američané zavázali neuznávat vyhánění obyvatelstva s cílem změnit předválečnou demografickou strukturu Sýrie - ať už se vyhánění (především) sunnitskoarabského obyvatelstva dopouští Asadův režim, nebo kurdští šovinisté z PKK.

Další odstavec uvádí, že syrskou krizi lze řešit pouze politicky a odkazuje na rezoluci OSN č. 2254 a ženevský proces. Vzhledem k ruským obstrukcím jsou ovšem obě zmíněné záležitosti dlouhodobě na mrtvém bodě a Turecko se zapojilo do Moskvou sponzorovaného astanského procesu, který nepředstavuje nic jiného než snahu obejít Ženevu a vyšachovat Washington z mezinárodních jednání o Sýrii. Ankara již měla příležitost zjistit, že výsledky astanského procesu pro ni fungují - opatrně řečeno - velmi problematicky. Zda je součástí dohody ohledně Manbídže slib Turecka pomoci Američanům oživit ženevský proces, to je v tuto chvíli spíše spekulace.

***

Turecko je pro NATO klíčovou zemí, a to v řadě ohledů. Bez jeho podpory nemůže aliance ani pomyslet na to, že by někdy znovu získala paritu s Ruskem v Černém moři. Masivní turecká armáda coby pozemní ekvivalent "fleet in being" nutí Rusko držet na Kavkaze značné síly (jednotky dnešního Jižního vojenského okruhu byly přednostně modernizovány a jsou také nejlépe vycvičeny), které by jinak po porážce povstání v Čečensku mohlo bez omezení nasazovat jinde.

Evropská unie je společenstvím založeným na sdílených hodnotách. Pokud se Turecko za Erdogana těmto hodnotám už přibližovat nehodlá, bude jen logické, když z jeho členství v této organizaci jednoduše sejde. V rámci evropských struktur, v návaznosti na Lisabonskou smlouvu, by bylo žádoucí poskytnout dodatečné bezpečnostní záruky Řecku, které v rámci Erdoganova machrování čelí tureckým územním nárokům v Egejském moři, a Kypru, který má problémy podobného typu kvůli těžbě zemního plynu. NATO je ovšem široká obranná aliance, jejíž cíle jsou mnohem pragmatičtější a nemůže efektivně řešit spory mezi svými členy.

Chytráci, kteří volají po "vyloučení" Turecka z NATO, by měli najít odvahu říci to do očí Ukrajincům, Lotyšům, Estoncům, Litevcům nebo Polákům, kterým turecká armáda coby člen NATO již pouhou svou existencí pomáhá čelit ruské agresi nebo zastrašování.

1
Vytisknout
3393

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2018