Tillersonův Černý Petr, aneb Na pokraji fatální roztržky s Tureckem

16. 2. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Jednání amerického ministra zahraničí Tillersona s tureckým prezidentem Erdoganem ve formátu "já, ty a tlumočník (ministr zahraničí) Cavusoglu" se v Ankaře protáhla hluboko do noci ZDE. Na rozdíl od valentýnské schůzky ministrů obrany v Bruselu, jež trvala 50 minut a skončila bez společného prohlášení, je třetí vrcholné americko-turecké jednání během jediného týdne nasyceno napětím a probíhá v atmosféře obav z osudového rozkolu.


Přípravná jednání v Ankaře vedená o víkendu Trumpovým poradcem pro národní bezpečnost McMasterem vyprodukovala nicneříkající společné komuniké. Ale i to byl po posledních zkušenostech důvod k opatrnému optimismu. Setkání ministrů obrany však naději nenaplnilo a Tillerson je poslední na řadě, kdo má případně šanci dosáhnout průlomu. Jeho postavení je nezáviděníhodné po všech stránkách, které si jen dovedete představit. Po Trumpových škrtech v rozpočtu ministerstva se musí obejít bez 12 % diplomatického personálu, sám je v nemilosti a pravomoci jeho rezortu byly vykuchány už za Obamy. V Libanonu, odkud zamířil do Turecka, ho přivítali s ostentativní nevlídností, jakou žádný americký ministr zahraničí nezakusil od samotné války za nezávislost. 

Turecká média jsou už několik dní plná rozhořčených deklarací obracejících se jmenovitě na Tillersona, ale také výzev, aby Erdogan vyhodil USA z tureckých vojenských základen a domluvil se raději s Asadem. - Jo, a zmínil jsem, že je ministr zahraničí poslední figura na řadě, která by snad ještě mohla vzájemné vztahy napravit?

Turecko žádá splnění starých amerických slibů, jako naprosté minimum. To znamená: Americké jednotky a kurdské síly opustí převážně arabské město Manbídž na západním břehu Eufratu, jak to Ankaře slíbil exprezident Biden. Kurdské milice na východ od řeky dále vrátí veškerou těžkou výzbroj donorovi (Tillerson tvrdí, že YPG žádnou těžkou výzbroj nedostala, otázka zní, co tím Ankara přesně myslí). Kromě toho trvá turecký požadavek na vydání "strůjce puče" Fethullaha Gullena.

Co se stane, pokud k dohodě nedojde? Co když oslabený americký ministr zahraničí nemá dost silný mandát na to, aby Ankaru uspokojil nějakým oboustranně přijatelným kompromisem?

Alternativa přímého válečného střetu Turků s Američany v oblasti Manbídže je nejspíš nejméně pravděpodobnou variantou. Ostatně dosavadní turecké kroky naznačují, že by tu Ankara spíše raději vyvolala arabské povstání a "přijela na pomoc" než útočila přímo na americké jednotky.

Vážná diplomatická roztržka a případný odchod Turecka z NATO ovšem úplně vyloučeny nejsou. I kdyby Erdogan původně takovou hrozbu nemyslel úplně vážně, současná rychle houstnoucí atmosféra v Turecku mu už nedává mnoho šancí odejít z jednání s Američany bez získání podstatných ústupků.

Jak moc je situace vážná se zřejmě dozvíme na zítřejší společné tiskové konferenci obou politiků. Zatím by bylo zbytečné předbíhat událostem nějakými dalekosáhlými spekulacemi o důsledcích.

Je snad namístě jen velmi stručně připomenout, že turecká armáda je druhou nejpočetnější v NATO. Obejít se bez ní v situaci, kdy většina ostatních armád z této strany Atlantiku představuje spíše notně skřípající administrativní tělesa nežli bojeschopné útvary, by vůbec nemuselo být jednoduché.

1
Vytisknout
8090

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2018