"Vy si myslíte, že jsme barbaři." Jak se Putin pokusil obnovit ruské sebevědomí

18. 2. 2018

čas čtení 8 minut


Byl jsem na premiéře baletu Nurejev v Bolšom těatru v Moskvě, píše odcházející dlouholetý korespondent deníku Guardian v Rusku Shaun Walker. Je to příběh superhvězdy Rudolfa Nurejeva, který emigroval ze Sovětského svazu na Západ. Premiéra byla na poslední chvíli odložena, částečně protože se zabývá homosexualitou. Režisér představení, Kirill Serebrennikov, byl umístěn do domácího vězení - je obviněn z údajné zpronevěry, kterou většina lidí považuje za vykonstruovanou.

Bolšoj těatr byl plný mediálních celebrit a vysokých činitelů Putinova režimu. Byli svědky ohromujícího představení, pojednávajícího o úsilí o osobní a uměleckou svobodu za utlačitelského sovětského režimu. Nebylo obtížné si uvědomit, do jak velké míry to platí i o dnešku v Rusku. Na konci představení vyšli herci v tričkách na jeviště a požadovali Serbrennikovo propuštění. Z hlediště jim tleskali představitelé režimu, který ho uvěznil.

Bylo v tom v kostce všechno, co mě na Rusku přitahuje, píše autor: Koexistence krásy a hrůzy, naděje a zoufalství, slávy a absurdity.



V roce 1991 došlo v Sovětském svazu k rychlým změnám a pro většinu lidí to nebyly změny k lepšímu. Došlo k výměnám zaměstnání: z biochemiků se stali taxíkáři, z trhovců mocní ředitelé velkých firem. Z kriminálníků se stali představitelé úřadů a z těch, kteří se proti nim pokusili postavit, kriminálníci. Rozklad finančního systému znamenal, že miliony Rusů přišly o veškeré své úspory.

Z průzkumů veřejného mínění z té doby vyplývá, že na většinu Rusů život v novém Rusku nedělal dojem. Koncem roku 2000 uvádělo 75 procent Rusů, že litují, že se rozložil Sovětský svaz.

"Bylo zapotřebí vytvořit nový koncept národa," řekl Walkerovi Gleb Pavlovskij, poradce Jelcina i Putina.

A to se stalo Putinovým posláním.

Během následujícího desetiletí stouply ceny ropy tak vysoko, že i přes obrovskou korupci v Putinových kruzích se bohatství rozšířilo i mezi lidi ve velkých městech. Z Moskvy a ostatních velkých měst zmizela otevřená bída, vznikly střední vrstvy, otevřely se kavárny a začaly fungovat časté lety do Evropy.

Moji kamarádi v Moskvě žili zajímavějším a dramatičtějším životem než lidé v Londýně, píše autor. Nebylo nezvyklé, že lidi měli vlastní firmu, měli zkušenost s nejméně jedním manželstvím, měli dvě děti a ani jim ještě nebylo třicet. Během let jsem se setkal s oligarchy a válečnými magnáty, šamany a teroristy, šílenými vědci a hudebními génii. Nikde jinde na světě neexistuje tato kombinace depresivního, inspirujícího a bizarního.

Depresivní byly útoky na občanskou společnost, děsivá společenská nerovnost a strašlivé sociální problémy. Miliony Rusů pily etanol, čistič oken či další průmyslový líh, který byl levnější než vodka. Vážné epidemie heroinu a HIV se zhoršily odmítnutím úřadů podpořit jakoukoliv léčbu kromě abstinence.

Putinovým cílem bylo dát tomuto polorozloženému národu novou vitalitu a vytvořit pocit národní jednoty. Po prvních deset let Putina u moci většině Rusů stačilo postupné zlepšování hospodářské situace. Tvrdá ideologie ještě neexistovala.

Rusové byli svědky toho, jak se rozpadla kdysi pevná ideologie Sovětského svazu, a jak se pak hesla o demokracii v devadesátých letech rozložila do orgie kradení. Vedlo to k situaci, kdy už nevěřil nikdo nikomu. Kreml manipuloval politikou, vytvářel malé opoziční strany a zase je rušil, pokud začaly být příliš populární.

Jediným narativem, který vyvolával autentické city, bylo sovětské vítězství v druhé světové válce, ve Velké vlastenecké válce, jak se jí stále říká. Putin se pokusil obnovit pocit hrdosti u Rusů právě prostřednictvím tohoto válečného vítězství. Vítězství roku 1945 bylo odpovědí na trauma z roku 1991.

Pochopitelné hledání národní hrdosti však ustoupilo ultranacionalistickému bušení v prsa. Objevila se také znovu válečná rétorika. Rusko nyní čelí znovu zuřivému nepříteli - tentokrát jsou to Spojené státy.

Všechny země propadají falešným mýtům a konstrukcím o své nádherné minulosti. Ovšem v Rusku selektivní paměť dosáhla znepokojující intenzity a narativ o slavné válce se stal svého druhu občanským náboženstvím, s vlastními svatými, mučedníky a nepopiratelnými pravdami.

Logickým důsledkem této zintenzivňující se válkychtivosti byl rok 2014. Ruskou reakcí na revoluci na Majdanu byla anexe Kremlu a válka na východní Ukrajině. Zemřely tisíce lidí.

Po roce 2014 výrazně zesílily protizápadní postoje v Rusku a novinářská práce v Kremlu začala být obtížnější. Šířila se představa, že Západ chce Putina svrhnout a že západní média jsou jen nástrojem této politiky.

Při jednom setkání s relativně vysokým funkcionářem Kremlu na mě tento člověk zaútočil, píše autor:

"Vy si myslíte, že jsme barbaři, co?"

"Samozřejmě, že ne. To je absurdní," odpověděl britský novinář.

"No, my jsme barbaři, OK? Ale je to vaše vina. Proč nás nenecháte na pokoji? Proč nepřestane Západ zasahovat do našich záležitosti? Udělali jste to v roce 1917, udělali jste to v roce 1991 a nyní se zase snažíte přivést Rusko ke kolapsu a jediné, co se vám podaří, bude, že nás rozčílíte. My víme, že je to tady blbé, ale my si to napravíme sami! Nechte nás na pokoji!"

Ten paranoidní výlev byl ukázkou pozoruhodné dvojznačnosti tak často přítomné v ruské  duši: agresivita a zároveň pocit nejistoty. Zatímco nacionalistické Američany naprosto nezajímá, co si o nich myslí vnější svět, ruský patriotismus je fixovaný na Západ a často je zakořeněný v komplexu méněcennosti. Není to překvapivé, protože po rozkladu Sovětského svazu se Rusko stalo politicky irelevantním. Putin se snaží obnovit globální vliv Ruska. Občas se mu to daří, částečně například v Sýrii, i když ruští mrtví odtamtud se mohou stát pro Kreml problémem. Jindy to Putin přežene: zasahování do amerických voleb způsobilo, že Rusko je nyní toxickým tématem po celém západním světě.

Nicméně kvalita života se v Moskvě v posledních letech stále zlepšovala. Částečně reagoval Putin na protesty z let 2011 a 2012 zkrášlením Moskvy - aby se lidi nezabývali politikou. Moskva je nyní městem, kde je příjemné chodit na dlouhé procházky, jsou tam vynikající kavárny a obsluha a zákazníci už na sebe dávno nejsou hrubí. Jsou tam prvotřídní vinárny, upravené parky a restaurace s atraktivním jídlem.

Otázka je, zda Putinův plán odvést pozornost lidí od politiky funguje. V současnosti vládne u ruského obyvatelstva apatie. Putinovi se daří prezentovat se jako součást řešení, nikoliv problému, přestože je u moci už 18 let. Obyvatelstvo ho podporuje, ale tato podpora je křehká a závisí na tom, že není žádná alternativa. V ruských provinciích jsou lidé velmi nespokojeni s korupcí státních úředníků. Kreml argumentuje, že alternativou vůči Putinovi by byla revoluce a chaos. Vzhledem k tomu, že si Rusové pamatují na chudobu devadesátých let, dávají přednost Putinově podpoře.

Putin 18. března zvítězí ve volbách na dalších šest let, jenže nepřináší pro své další volební období žádnou ideologickou strategii a nikdo neví jak a zda odejde od moci r. 2024. Otázka je, jak dlouho dokáže Putin zvládat své dvořany, kteří se za scénou tvrdě perou o peníze a o vliv.

Kompletní článek v angličtině ZDE



0
Vytisknout
11281

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2018