Americkou alianci s Tureckem stojí za to zachovat

22. 3. 2018

Přátelské vztahy s Ankarou jsou obtížné, ale to neznamená, že by se jich USA měly zbavit, napsali Michael Singh a James F. Jeffrey. Seznam témat rozdělujících USA a Turecko je dlouhý. Západní představitelé hledí se znepokojením na Erdoganovu putinizující konsolidaci moci a neúctu k lidským právům. Protestovali proti zatčení amerických občanů a Turků zaměstnaných americkými diplomatickými misemi.

  Turečtí představitelé obviňují USA z vyvolání pokusu o převrat v červnu 2016 a poskytování útočiště muži, jehož většina Turků považuje za organizátora puče - bývalého Erdoganova spojence Fethullaha Gulena žijícího v Pennsylvanii.

  Jako by potíží, jimž USA čelí v Sýrii, nebylo už dost, Erdogan nedávno hrozil americkým jednotkám "osmanskou fackou", pokud zasáhnou do tureckého nájezdu v severozápadní Sýrii. Hrozba pronesená dva dny před návštěvou v Turecku tehdejším ministrem zahraničí Rexem Tillersonem podtrhla fakt, jak problematickými se staly vzájemné vztahy mezi Ankarou a Washingtonem, a jak blízko má tato historická aliance k úplnému rozpadu - ke škodě obou států.

  Ještě více Ankaru a Washington rozdělují rozdílné přístupy k Sýrii uplatňované větší část poslední dekády. Erdogan zuřil, že Obamova administrativa dávala najevo to, co Turci považují za netečnost vůči hrozbě, jakou syrský konflikt představuje pro jejich zemi. Když USA uzavřely spojenectví s kurdskou milicí YPG, syrskou pobočkou teroristické Kurdské strany pracujících (PKK), hněv Ankary vzrostl. Američtí představitelé měli problém s tureckou spoluprací s džihádisty v Sýrii, a nedávno přibyly výhrady vůči spolupráci s Ruskem, která vyústila v nákup ruského systému protivzdušné obrany komplikujícího závazky vůči NATO.

  Ve Washingtonu existuje silná tendence jednoduše alianci s Tureckem zrušit - jak to nedávno postihlo Pákistán - a dokonce uvalit na Ankaru za její jednání sankce. A náladě v Turecku, kde 67 % obyvatel zastává nepříznivé názory na Američany, jistě odpovídá názorům protistrany.

  Nicméně odstřihnout se od Turecka by znamenalo střelit se do nohy. Turecko není jen Erdogan, ale regionální geografický a ekonomický gigant, který tvoří nárazníkovou zónu mezi Evropou a Blízkým východem, mezi Blízkým východem a Ruskem. Pokud Západ ztratí tureckého spojence, znamenalo by to přivést Blízký východ na evropský práh a potenciálně také ruský vliv do samotného středu Blízkého východu. Turecko je také stát nejlépe situovaný, aby vyvažoval Írán, jehož ambice a vliv rostou, jak se rozvíjí jeho partnerství s Moskvou. Závislost je vzájemná; bez USA by Turecko zůstalo vydáno na milost a nemilost Teheránu a Moskvě.

  Uchování turecko-americké aliance a strategické hodnoty, které z ní obě strany odvozují, vyžaduje znovu se soustředit na společné strategické hrozby, jako je posilování rusko-íránské aliance, zatímco se ustoupí od neshod, které odvádějí pozornost. I když ve věci některých Erdoganových paranoidnějších představ nemohou USA mnoho udělat, existuje možnost větší flexibility, pokud jde o syrské Kurdy.

  Pro dosažení kompromisu jsou klíčové závazky, které převzal bývalý ministr zahraničí Rex Tillerson během nedávné návštěvy v Ankaře. Podle tureckých představitelů USA souhlasily s oslabením přítomnosti kurdských milic západně od řeky Eufrat kolem strategického města Manbídž, jehož kontrola, jak se Turci obávají, směřuje k vytvoření souvislé zóny pod kurdskou kontrolou podél syrské severní hranice. Turecko by pak mohlo tolerovat pokračující přítomnost Američanů a YPG na kurdských územích v severní Sýrii východně od Eufratu - jako jediný způsob, jak udržet USA v Sýrii.

  Někteří v USA pohlíží na jakékoliv přizpůsobení se tureckým obavám ohledně syrských Kurdů jako na zradu partnera, který se osvědčil v boji s "islámským státem". Nicméně navrhované uspořádání znamená výhody pro všechny zúčastněné strany. Turecko by na tom bylo bez amerického spojence mnohem hůře. Navíc americký vliv znamená nejlepší šanci přesvědčit syrské Kurdy, aby se odpoutali od PKK a vydali se vlastní cestou, jako to udělali Kurdové v Iráku.

  Pokud jde o Kurdy, Spojené státy by je neopustily v jejich domovině východně od Eufratu, ale prostě předaly Manbídž místním představitelům oproti americkým a tureckým bezpečnostním zárukám. Kurdské aspirace mohou být rozsáhlejší, ale USA nemají povinnost plnit každou ambici svých spojenců, zejména když tyto cíle ohrožují jiného spojence nebo stabilitu v regionu.

  Z pohledu USA by sotva dávalo strategický smysl odcizit se Turecku kvůli kurdské záležitosti. Turecko je 17. největší ekonomikou světa a jednou z hlavních vojenských mocností Blízkého východu. V samotné Sýrii zhruba 2 000 amerických vojáků na severovýchodě země nemůže být spolehlivě zásobováno bez leteckého a pozemního přístupu, který vede přes Turecko - s ohledem na íránský vliv v Iráku. Je dokonce obtížné si představit, jak by USA mohly vojensky nebo diplomaticky v Sýrii čehokoliv dosáhnout tváří v tvář rozhodnému íránskému a ruskému odporu, pokud by ani nesvedly najít společnou řeč se spojencem.

  Šířeji vzato, snahy USA čelit na Blízkém východě Íránu a uspět ve strategickém soupeření s Ruskem a Čínou, vyžadují spojence. Bez ohledu na strategické flirtování zůstává Turecko v opozici vůči íránskému expanzionismu a z historických a geografických důvodů se obává Ruska. Pro Čínu je Turecko atraktivním kandidátem pro prodloužení strategických investičních projektů směrem do Evropy. Nicméně Ankara a Peking dělí bolestné neshody. Pokud se USA s Tureckem rozejdou, Teherán, Moskva a Peking sklidí plody.

  Turecko je obtížný spojenec. Ale pokud by USA měly opustit všechny své obtížné spojence na Blízkém východě, žádní by nezbyli. Vzhledem k Erdoganově povaze a roky hromaděným sporům ve vzájemných vztazích by nalezení společného jmenovatele nebylo snadné. Ale ve světě strategického soupeření se stále chamtivějšími mocnostmi vypadá imperativ právě takto.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
1529

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2018