Květná neděle a něcisté

25. 3. 2018 / Boris Cvek

Na jedné straně jsme konečné bytosti, naše zkušenost i inteligence jsou omezené a určené tím, v jaké společnosti, v jaké historické situaci žijeme. Bůh abrahámovské tradice nekonečně přesahuje naše poznávací schopnosti.

Čím více máme poznatků o tom, jak je vesmír ohromný, jak je evoluce slepý a gigantický proces, tím lépe jsme si vědomi naší omezenosti. Svatý Pavel v Listě Korintským (13,11-12) píše: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mně.“


Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že mají pravdu „něcisté“, tedy ti, kdo uznávají, že něco je nad námi, něco jako Bůh, ale není to možné nějak poznat, nějak konkretizovat. Nicméně problém je v tom, že „něco“ nemá příběh. A na náboženství je nejdůležitější příběh, ten dává potravu našemu vnitřnímu životu. Kolem takových příběhů se jako hrozen „vysráží“ celé civilizace. Není to nějaké dokonalé poznání Boha. Řečeno se sv. Pavlem: jsme stále děti. Ale v těch příbězích můžeme nechat žít a kultivovat naši naději, víru a lásku. A „láska nikdy nezanikne“ (13,8).

Proto je důležité, že dnes, na Květnou neděli, vjíždí Kristus na oslátku do Jeruzaléma. Je oslavován lidmi jako zachránce, lidmi, kteří netuší, že se tím zachráncem stane právě tehdy, kdy v něj přestanou doufat a vydají ho na smrt. Příběh umučeného Boha, který se tomu nebránil, přijal na sebe utrpení tohoto světa, a tím smrt porazil. Vysmívaného Boha, který bezmocně visel na kříži a který právě tím a v ten okamžik, kdy byl vysmíván, spasil všechny. Ne, není to nějaké racionální poznání, je to tajemství, tajemství víry. Je to potrava pro vnitřní život a duchovní růst.

0
Vytisknout
2889

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2018