4. 0. 1.

27. 3. 2018 / Beno Trávníček Brodský

RUR nebude dělat chyby, bude pracovat na povinný počet směn, nebude potřebovat dovolenou, nebude platit zdravotní a sociální pojištění, nebude vyžadovat po šesti hodinách práce povinnou přestávku podle zákoníku…, takže i drahý robot se svému majiteli velmi rychle zamortizuje a začne vydělávat.

Že minimálně zpočátku budou pořizovat robotické provozy hlavně velké a bohaté nadnárodní společnosti je nasnadě. Časem (bavíme se o letech, maximálně jednom desetiletí) pak ale roboti zvládnou většinu podstatných lidských činností. Zbude jen otázka, zda se vyplatí vyvíjet příslušný program pro jejich mozek. Zda se vyplatí robota učit určitou věc. Jestli z toho koukají jisté velké prachy či jejich úspory. Žádný technologický problém existovat nebude. Ani v inteligenci robotů ani u hardwaru ani u zdrojů energie – všechno už v podstatě umíme a bude to jen lepší.

Na první pohled to ale vypadá, že naši politici (organizátoři našeho života) si ani přibližně neuvědomují, kam se svět již samospádem řítí. Stále slyšíme, že odborníci jsou si jisti, že v kontextu nedostatku pracovní síly nedojde v žádném, ale opravdu v žádném, případě k ohrožení zaměstnanosti. Uvědomění si velikosti tohoto průšvihu tak přichází stejně pomalu jako uvědomění si rozměru průšvihu následků klimatické změny. Ale není to vlastně překvapující, protože zatloukat riziko člověkem způsobené změny klimatu nebo zatloukat nebezpečí převzetí práce roboty je nepochybně zájmem zejména velkých nadnárodních podnikatelských korporací – proč by měly brát ohled na cokoli jiného než na maximální možný zisk?

Proto by si současné vlády měly především ujasnit, jak pomocí obecně závazných předpisů získají významnou část zisku z práce zejména výrobních robotů do státní kasy. Jak je známo z obecné ekonomie, hlavní peníze vznikají výrobou věcí, které chce někdo koupit. Pokud tyto věci budou vyrábět převážně roboti, budou tedy tvořit zisk. Bavme se proto o DANI Z ROBOTŮ jako dani ze zisku a připusťme si rovnou, že je nezbytná – smysluplnou diskusi pak veďme o její formě a výši. Hned pak musí následovat úvaha, jak tyto peníze doručit efektivně a spravedlivě lidem, kterým roboti skutečně a bez náhrady práci zcizí.

Představitelných řešení je samozřejmě mnoho – soudím, že by se měla vést relevantní a celospolečenská diskuse minimálně o třech z nich:

• Nepodmíněný základní příjem – již dostatečně citovaná a popsaná metoda.

• Snížení délky pracovní doby, ale za stejnou (tj. zřejmě dotovanou) mzdu – způsobí, že pro stejné množství odvedené práce bude třeba zaměstnat více lidí (tzn. dát jim práci a udržet tak jejich pracovní schopnosti).

• Tvorba smysluplných (zejména lokálních) pracovních míst – to by mohly být například jednoduché manufaktury v mnoha obcích, kdy každá z nich by měla co nejvariabilnější výrobní program v rámci malých sérií či jednotlivých kusů věcí třeba pro místní spotřebu (káry, kůlny, přístřeší pro domácí zvířata, drobné zámečnické výrobky, police apod.) – ve stylu potřebujete-li něco – víte kam zajít. Podpora ze strany státu může být investiční (stavba manufaktur či dotace obcím na ně) nebo provozní (např. dotování mezd do takové výše, za kterou lze žít jako člověk).
  Lidé by tu mohli mít i o něco nižší mzdy než je národní průměr, protože by ušetřili minimálně za cestování do vzdálené práce a za některými nákupy a také čas. Zároveň by se nenuceně stávali místními patrioty a pečovali pak víc o svoji obec, protože v ní by trávili většinu času. Z toho by nejspíš profitoval postupně celý tzv. venkov - rozvinul by se návazně systém dalších služeb, obchůdků či drobného přírodu nedrancujícího zemědělství, ale i jeslí-školek-škol, lékařských služeb...

Když poslouchám dnes a denně mnoho nelogických politických komentářů, nevím, jestli jsme tak hloupí nebo jen z pohodlnosti kašleme na všechno důležité včetně perspektiv našich dětí.