Turecko a Západ po Afrinu

27. 3. 2018

Turecko je připraveno zaplatit za ofenzivu v kurdských oblastech Sýrie vysokou cenu: Nevázat se dále na Západ. Co to znamená pro německou politiku vůči Turecku?, ptá se odcházející německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel v listě Tagesspiegel.

Turecká vojenská operace v Afrinu je jasnou zprávou adresovanou Spojeným státům americkým: Žádné poválečné uspořádání v Sýrii nelze uskutečnit bez souhlasu Turecka - a to nepřijme jakoukoliv regionální entitu pod kurdskou kontrolou. Aby Turecko dalo tuto zprávu jasně najevo, nasadilo v Sýrii pozemní vojska a provedlo největší vzdušnou operaci ve svých dějinách, do níž mobilizovalo zhruba polovinu letectva. Mimochodem, došlo k tomu v oblasti pod ruským vlivem. Nicméně Rusko dovolilo turecký útok na afrinský region, protože to slouží jeho dlouhodobým zájmům: Rozdělit USA a Turecko.

Tomu předcházela vypjatá diskuse mezi Tureckem a USA ohledně role kurdských organizací v severní Sýrii. USA začaly rozlišovat mezi ozbrojenými organizacemi kurdských milic Lidové ochranné jednotky (YPG), syrskou kurdskou Stranou demokratické jednoty (PYD) a Stranou kurdských pracujících (PKK). Na rozdíl od PKK nejsou YPG a PYD v USA, ani v Evropě a Německu zakázány jakožto teroristické organizace. Pro Turecko a pro většinu mezinárodních pozorovatelů je takové rozlišování poněkud umělé (zvýraznila red. BL). Vztah mezi PKK a YPG není jen ideologicky a symbolicky velmi úzký. Je třeba dále vycházet z toho, že YPG a PYD jsou pod strategickým vedením PKK, ale mají relativně velkou operační volnost. Nicméně generální štáb amerických ozbrojených sil si přál využít nezpochybnitelných schopností YPG v boji proti teroru takzvaného Islámského státu. Tudíž navzdory tureckému varování Spojené státy dodaly zbraně syrsko-kurdským milicím. Američtí generálové a političtí lídři byli připraveni zaplatit vytvořením z velké části samosprávného území pod kurdskou kontrolou v severní Sýrii na hranici s Tureckem. Menší zohlednění tureckých zájmů a větší provokaci si lze těžko představit.

Obě strany - Turecko i PKK spolu se spojenci - tedy po selhání vnitrotureckých mírových jednání sledují logiku internacionalizace konfliktu. Fakt, že v Turecku proběhne boj za samostatnost poté, co vznikne regionální kurdský stát v Iráku a podobná entita v Sýrii, je pro PKK samozřejmostí. A pro Turecko jde o největší možnou hrozbu. Boj za zmíněný cíl nebo proti němu tedy bude dál pokračovat s použitím vojenských prostředků. Násilné činy, mučení a tragédie, kterou kurdské civilní obyvatelstvo muselo snášet po dekády, nekončí. Nevinní lidé umírají kvůli pokračování hluboce zakořeněného regionálního konfliktu.

Ale byl to právě současný turecký prezident, kdo velmi záhy předvedl velkou odvahu ještě jako premiér a hledal cesty k národnímu usmíření. Selhání těchto rozhovorů v roce 2015 má dlouhodobé důsledky sahající až k dnešku v podobě rozšíření vojenského konfliktu do Sýrie a dost možná i dál. Jakkoliv to teď může vypadat nerealisticky, pouze návrat k vnitrotureckým mírovým jednáním účinně ukončí další rozšiřování vojenské konfrontace. To vyžaduje enormní úsilí mezinárodního společenství. V současnosti je toto okno příležitosti pevně uzavřeno.

Místo toho turecké zahraniční politice nyní dominuje boj proti kurdským skupinám v jejich netureckých útočištích. Turecko je také připraveno zaplatit za to vysokou cenu. A tato cena může spočívat i v přerušení vazeb se Západem, které existovaly déle jak šest dekád. Turecko se nebojí geopolitických důsledků a snaží se přinejmenším omezit rostoucí kurdskou dominanci na svých hranicích. Současně se zdá, že USA považují konflikt s Tureckem buď za zvladatelný a časově omezený, nebo ztratily ze zřetele geostrategickou roli Turecka. První hodnocení může být mylné. Druhé by mělo katastrofální důsledky - zejména pro nás Evropany. (Zvýraznila red. BL.)

Turecko odtržené od Západu, stojící mimo NATO, neevropsky orientované Turecko by znamenalo nové a významné riziko. Nejen že by obrat k Rusku zcela změnil rovnováhu sil mezi Ruskem a NATO. (Zvýraznila red. BL.) Už bychom neměli na vnějších hranicích Evropy spojence, ale potenciálního protivníka. Ale myslitelné jsou i další scénáře: Ještě silnější odklon od sekulárního státu a větší náchylnost k islamistickým hnutím. A v neposlední řadě je tu příklad jaderného zbrojení, jako v Severní Koreji, kterou zřejmě hodlají následovat další země jako Saúdská Arábie, a který může být velmi rychle zopakován na našich hranicích.

Německo musí dál předkládat Turecku nabídky. Politika založená na hodnotách sama o sobě nestačí. (Zvýraznila red. BL.)

Tento scénář se ještě neuskutečnil a nemusí se naplnit. Ale abychom mu předešli, je třeba celoevropské strategie vůči Turecku v jeho současném stavu (Zvýraznila red. BL.) Je správné kritizovat porušování lidských práv, chybějící svobodu tisku a tureckou vojenskou akci v Afrinu. Ale to samo nestačí. Je snadné spokojit se s veřejnou kritikou, protože kromě Ruska jsme identifikovali druhého mezinárodního darebáka. Jenže úroveň hrozby se tím nesníží. Prosazení našich zájmů vyžaduje více úsilí. A tyto zájmy jsou mnohostranné: Především jde samozřejmě o příměří, dodržování mezinárodního práva, pomoc civilnímu obyvatelstvu v Sýrii, ale také v jižním Turecku, v kurdských oblastech.

Je třeba začít tím, že budeme upřímní: Násilí a životní podmínky ve východním Turecku nejsou žádným způsobem přijatelné, ale ani obavy Turecka z PKK a jejích proxies nejsou bezdůvodné. Pokud jde o kurdskou kauzu, požadovat úctu k lidským právům, zastávat se svobody a zlepšení životních podmínek by nemělo znamenat kreslení folkloristického obrázku PKK a jejích složek.

Je příznačné, že PKK byla zakázána i v Německu, neboť jde o zločineckou organizaci podnikající v obchodu s drogami, zbraněmi, v obchodu s lidmi a vyděračství. (Zvýraznila red. BL.) Nic si nenalhávejme: Turecko nepřijme regionální stát ovládaný PKK / YPG - a pokud to bude nutné, bude mu oponovat, což se setká s tolerancí Ruska, Íránu a Sýrie. Vítězi by byli Moskva a Damašek. Naším zájmem tedy musí být především udržet Turecko v geopolitickém smyslu "zapojené", abychom mu neumožnili trvale se ujmout zvláštní role, jejíž důsledky pro nás představují nevypočitatelné riziko. (Zvýraznila red. BL.) Zejména Němci by měli vědět, jak nebezpečné jsou pro ostatní zvláštní způsoby vojenských velmocí. Pokud vojenská operace v Afrinu skončila, obnovení zbrojařské spolupráce je jednou z nabídek.

Budeme tedy muset předložit mimořádně obtížný pokus na jedné straně neskrývat kritiku - a na druhé straně mobilizovat všechny dostupné nabídky spolupráce. Turecko musí mít pocit, že od nás může něco získat - aniž by tím příliš ztratilo. Od celní unie až po spolupráci v uprchlické politice, od ekonomického rozvoje až po vzdělávací a vědeckou spolupráci.

A  samozřejmě bychom se měli aktivně obracet na Turecko nejen s nabídkou dialogu ohledně vlády práva, ale také být připraveni podílet se na rekonstrukci turecké justice, která je důsledkem pokusu o puč.

Byl prostě omyl konzervativní politiky neotevřít kapitolu vlády práva během přístupových jednání v EU. A pokud přijde ukončení vojenských operací v severní Sýrii, naše nabídka zahrne také obnovení výzbrojní spolupráce s členem NATO Tureckem.

Skutečnost, že německá vláda po invazi do severní Sýrie už Turecku nedodává zbraně, byla správným rozhodnutím. Turecko začíná přemýšlet o spolupráci ve vyzbrojování, v níž figuruje Rusko, ale my bychom neměli zůstat neteční.

To vše znamená stres pro politickou debatu v Německu. To vše je nepříjemné, vyčerpávající a jistě to nepostrádá protiklady. A morální a normativní obavy, které lze postavit proti, nelze popírat. Ale ani naše zájmy. Jde o postup, který nezaručuje úspěch a zahrnuje rizika. Nicméně Turecko stojící zvlášť, odvrácené od Západu, od Evropy a NATO, by bylo pro nás i pro své občany mnohem větším rizikem.

 

Zdroj v němčině: ZDE

1
Vytisknout
4155

Diskuse

Obsah vydání | 29. 3. 2018