Mýtus zrazeného Afrinu, aneb Jak (ne)dělat aktivistickou žurnalistiku

21. 3. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
Během únorové návštěvy amerického exministra zahraničí Rexe Tillersona v Ankaře obě strany opět jednoznačně potvrdily, že podporují jednotnou a nezávislou Sýrii ZDE. Turecká podpora jednotné Sýrie je kromě toho spolu s podporou boje proti Asadovi naprosto klíčová pro udržení loajality syrských opozičních uskupení republikánské a nacionalistické orientace. Když tedy Markéta Kutilová tvrdí, že kvůli Turecku už "Sýrie neexistuje" ZDE, podsouvá ve svém démonizačním textu čtenářům první zásadní nepravdu. Pokud vůbec někdo, je to právě kurdský nacionalismus, který sice v menší míře než v Iráku, nicméně přesto podstatným způsobem ohrožuje jednotu a zachování Sýrie ZDE.


  Ankara opakovaně říká, že oblasti, které vojensky obsadila v Sýrii, hodlá předat do správy "těm, jimž patří", tzn. Syřanům. Tato území zdaleka neleží jen v bývalém Afrinském kantonu na severozápadní výspě Sýrie, jehož obsazení právě dovršuje operace Olivová ratolest. Předchozí turecká operace Eufratský štít (24. srpna 2016 - 29. března 2017) osvobodila srovnatelně velké území jako afrinský okres od tzv. "islámského státu" (ISIL). Zásadní úlohu Turecka v boji s ISIL přitom ocenila například OSN ZDE. Pokud tedy Kutilová tvrdí, že Turecko "po celou dobu války spolupracovalo s ISIS", popírá existenci operace Eufratský štít i vyjádření bývalého generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna ohledně tureckých zásluh v boji s islamisty. Jinak řečeno, podsouvá čtenářům druhou zásadní nepravdu.

  OSN odhaduje počet vnitřně přemístěných a uprchlíků opouštějících město Afrin a přilehlé vesnice na 48 000 -50 000 lidí ZDE. To by mohla být pravda, pokud vezmete v úvahu, že podle posledního dostupného cenzu z roku 2004 mělo město Afrin necelých 37 000 obyvatel - a během syrské občanské války se zde usadili uprchlíci z jiných částí Sýrie. Údajný počet uprchlíků, kterým operuje Kutilová, tj. 150 000, žádný věrohodný a relevantní zdroj neuvádí. Naopak to byla OSN, kdo - vedle věcné a oprávněné kritiky tureckého válečného úsilí, včetně přerušeného zásobování Afrinu vodou - kritizoval i kurdské úřady, že znemožňují civilistům odchod z oblasti bojů ZDE ZDE. Jinými slovy, srovnání údajů OSN a tvrzení Markéty Kutilové opět vede k závěru, že posledně jmenovaná se podle všeho snaží vnutit čtenářům další nepravdu - již třetí v pořadí. O masovém vyhánění Arabů Kurdy s ruskou leteckou podporou ZDE nebo o časovaných náložích zabíjejících v obsazeném Afrinu turecké vojáky i kurdské civilisty ZDE se ovšem nedozvíte zhola nic.

  Po boku turecké armády bojují - a přinejmenším v první fázi operace Olivová ratolest také většinu území obsadily - jednotky Syrské národní armády (SNA), neboli částečně reorganizované oddíly opoziční protiasadovské Svobodné syrské armády (FSA). Tyto jednotky jsou složeny především z Arabů, syrských Turkmenů/Turkomanů a menšího počtu syrských Kurdů. Mnoho Kurdů podporujících opoziční politická uskupení totiž kurdský totalitní stát zřízený na severu Sýrie PYD/YPG a udržovaný politickou policií Asajš vyhnal z domovů - a řádově desetitisíce až statisíce Kurdů odešly právě do Turecka. Původně velmi roztříštěné opoziční oddíly se postupně organizují do tří legií. Žádné ze zhruba třicítky uskupení, na jejichž základě SNA vzniká, ovšem nepatří ke koalici Tahrír aš-Šám zahrnující "renegátskou" syrskou pobočku hnutí al-Kájda - tato koalice operuje především v provincii Idlib a rozhořčeně zde bojuje o kontrolu území s frakcemi podporovanými Ankarou. A už vůbec nemůže být řeči o tom, že by do SNA byl nějakým způsobem včleněn ISIL ZDE. Stručně řečeno, když Kutilová tvrdí opak, podsouvá čtenáři již čtvrtou zásadní nepravdu.

  Seznam by mohl pokračovat, ale myslím, že podstatné již bylo řečeno.

  ***

  Aktivistická žurnalistika - žurnalistika vedená zaujatým úsilím prosadit za každou cenu určitou kauzu namísto kritickou snahou informovat o probíhajících událostech - předpokládá model autora víceméně totožný s pojmem "organický intelektuál". Italský komunistický teoretik Antonio Gramsci ovšem svůj pojem intelektuála téměř před sto lety odvodil především od tradiční služebné role intelektuálů v katolické církvi. Vztahuje jej tedy k člověku, jehož hlavním cílem je apologetika (obhajoba) určité záležitosti. Úsilí o objektivní poznání, typické pro moderní vědu, má ve vztahu k tomuto cíli nanejvýš druhotnou roli.

  Gramsci v Sešitech z vězení zcela odmítl pojetí nezaujatého intelektuála usilujícího o co nejobjektivnější pohled na skutečnost, které specificky vyvrcholilo v sociologii vědění Karla Mannheima. Podle Gramsciho každý sektor společnosti produkuje svůj vlastní druh organizátorů, tvůrců, mediátorů a myslitelů. Vzdělanec usilující o objektivitu je pro Gramsciho produktem třídních, tzn. "neobjektivních" poměrů. V zásadě, tvrdí autor, jsou co do schopností (nikoliv co do funkce) intelektuály "všichni". - Pokud nacházíte paralely se současnými názory na vztah expertízy a do nebe vyzdvihovaného "selského rozumu", nemusí jít nutně o náhodu.

  Podle Gramsciho intelektuálové produkují kulturní hegemonii prostřednictvím aparátů jako školství či média. To ale znamená, že z pohledu italského komunisty neexistuje vlastně žádný intelektuál skutečně usilující o objektivitu. "Tradiční" intelektuálové se prý chybně vidí jako zvláštní třída o sobě - a objektivita je atribut, na němž založili svůj nárok na zvláštní postavení ve společnosti. Naproti tomu "organičtí" intelektuálové se nespokojují s popisem skutečnosti podle pravidel odvozených z vědecké metody atd. Místo toho jazykem kultury artikulují pocity a zkušenosti "mas", které tyto "masy" samy vyjádřit nedovedou. Konečným cílem Gramsciho organického intelektuála tedy není poznávat svět, ale vytvořit alternativní ideologii pro subalterní skupinu, s níž se identifikuje.

Je svým způsobem logické, pokud se česká lobby stalinistické sekty PKK a její syrské pobočky PYD/YPG uchyluje k vyčpělé intelektuální tradici meziválečné komunistické éry a okázale přitom rezignuje na pojem faktické pravdivosti.

První podmínkou toho, aby podobné pokusy mohly působit alespoň jistým zdáním věrohodnosti, je ovšem zamlčet čtenáři skutečnost, že černá a válečná propaganda PKK jsou od pravdy a reality dokonce ještě mnohem vzdálenější než válečná propaganda erdoganovského Turecka, které se na žebříčku World Press Freedom Index organizace Reportéři bez hranic vloni umístilo na krásné 155. pozici ZDE.

Tak jako kdysi zkreslené a zaujaté psaní Petry Procházkové o čečenské kauze v konečném důsledku způsobilo, že česká veřejnost přestala pociťovat jakékoliv výraznější sympatie k čečenskému úsilí o nezávislost na Ruské federaci a k čečenské věci vůbec, jsem velmi silně přesvědčen, že i účelové nepravdy Markéty Kutilové o situaci v syrském Afrinu nemohou nakonec přinést nic jiného než pocit naprostého rozčarování a apriorní nedůvěru k jakýmkoliv pokusům podpořit sebeoprávněnější a sebeuměřenější kurdské ambice v Sýrii, jakož i kdekoliv jinde.

0
Vytisknout
15575

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2018