Na levačku: Náčrt minimálního programu demokratické levice v době "neliberální"

23. 3. 2018 / Karel Dolejší

Alexandr Mitrofanov napsal requiem za hrdou levici v ČR ZDE. V mezinárodním srovnání je však zjevné, že "neliberální" doba vyznačující se rozmachem nacionalistického populismu nepřeje levici téměř nikde ve světě. Tento politický směr se bude muset vyrovnat s celou řadou zásadních dilemat. Pokud zvolí špatně, může se v době dominantního dělení na kosmopolity a xenofobní antiglobalisty odsoudit k definitivní cestě na smetiště dějin.

  1. "Jako lidstvo máme na výběr: buď globalizovaný postkapitalismus, nebo pomalý rozklad směrem k primitivismu, stálé krizi a planetárnímu ekologickému kolapsu." Tolik třiadvacátý bod Akceleracionistického manifestu Nicka Srnicka a Alexe Williamse, který byl zveřejněn v roce 2013. - Potíž však spočívá v tom, že žádný takový výběr před námi ve skutečnosti nestojí, stejně jako nestojíme před alternativou "socialismus, nebo barbarství". Náš svět právě prodělává vážnou krizi globalizace, přičemž síly podporující pokračování globalizačního procesu a současně (jakkoliv nedostatečná) protiopatření čelící ekologické krizi (Čína, projekt Transpacifického partnerství minus USA, EU) jsou kapitalistické; zatímco ti, kdo chtějí globalizaci zastavit a pokud možno i zvrátit, zatímco ekologie je naprosto nezajímá (Trump, Putinovo Rusko) jsou - kapitalističtí. Levice na vlastní riziko a k vlastní škodě ignoruje dominantní polaritu dneška i mnoha příštích let a nezaujímá k ní žádné promyšlené stanovisko. Akceleracionistický manifest je ve špatném slova smyslu utopií - a byl jí už v době svého vzniku.

  2. Kdo nedokáže opravdu účinně nastolovat vlastní, samostatnou politickou agendu, je odsouzen k tomu vyhraňovat se vůči agendě určované jinými. Pro levici to v současnosti znamená, že pokud se nechce stát zcela bezvýznamnou, bude se nakonec muset z taktických důvodů (jakkoliv kriticky) připojit buď ke globalizačnímu, nebo k antiglobalizačnímu směru, a usilovat o dílčí koncese. Prozatím vidíme, jak tato volba levici velmi účinně štěpí na znepřátelené tábory a roztříštěnost pak dál omezuje její beztak slábnoucí vliv. Například šéf britských labouristů Jeremy Corbyn je osobně hluboce přesvědčen, že Evropská unie představuje "neoliberální" projekt a Británii coby "nově suverénnímu národnímu státu" bez EU bude lépe. Pokud se tedy ptáte, jaké jsou šance šíření corbynismu do kontinentální Evropy, je vcelku zjevné, že minimální. Evropská demokratická levice bez unie by byla stínem sebe sama v 70. letech, nikoliv návratem do "zlatých sedmdesátých", o němž sní Corbyn. (Zatímco britští Toryové sní o návratu "zlatých třicátých".)

  3. Levice jak až daleko lze dohlédnout nedokáže sama vytvořit nějaký nový politický systém. V daný historický okamžik buď kriticky podpoří liberální demokracii, nebo novou recidivu autoritářství, v jejímž čele budou vesměs stát reakční xenofobové. První možnost lze provést se značnými výhradami a rezervami, s hlavním důrazem na zabránění koncentraci moci, zajištění pokojné výměny vládnoucích a pokojných politických změn, politické plurality, práv menšin, sociální koheze. Druhé lze zase provést mnoha maskovanými způsoby, například vydáváním autoritářských miliardářů za levicové politiky, zkorumpované venezuelské junty nebo asadistické diktatury za levicové projekty, případně propagováním totalitního protostátu Rodžava v severní Sýrii coby "vyšší" formy demokracie a údajné budoucnosti levicového hnutí. Nelze dosti často opakovat, že studovat je vždy třeba na prvním místě reálné mocenské struktury a vztahy, nikoliv ideologii, kterou se všelijaké nominálně "levicové" režimy (či režimy za levicové účelově vydávané těmi, kdo si přejí ve spojenectví s nimi rozvíjet autoritářskou antiglobalizační levici) ohánějí. - Revoluční alternativy jsou v dané mocenské konstelaci vesměs fakticky ultrapravicovými alternativami.

  4. Slabá levice potřebuje minimálně ve střednědobém horizontu působit v taktické alianci. To znamená, že si musí vybrat vhodné spojence. Například v ČR nyní považuje levice za hlavní prioritu boj za růst mezd. Protože však nízké mzdy bohužel představují v mezinárodním srovnání jednu z mála zbylých komparativních výhod české ekonomiky, 40 % exportu míří do Německa, většinou od českých subdodavatelů k tamním finalistům, a na Německo samotné začínají dopadat první negativní důsledky Trumpovy měnové a obchodní války, prostor pro růst českých mezd vyvolaný tlakem odborů se rychle zužuje. Kdyby byly české odbory v tlaku na zvýšení mezd velmi úspěšné, dříve nebo později si vynutí ztrátu německých odbytišť. - Z toho plyne potřeba taktické aliance s podnikateli usilujícími o to, aby se česká ekonomika v systému mezinárodní dělby práce posunula výše - aby sama produkovala a prodávala větší podíl finálních výrobků s vysokou přidanou hodnotou. S takovým programem na pravici ovšem nepřijdou ani postprivatizační korupčníci, ani partaj postprivatizačního oligarchy čerpajícího dotace pro zemědělství a potravinářský průmysl nízké kvality. Reprezentaci skutečně ambiciózních podnikatelů v ČR zatím aby prstíčkem hledal a špendlíčkem kopal.

  Je přitom přirozené, že aliance demokratické levice s progresívními podnikateli by měla nutně dočasný charakter a průnik zájmů by spočíval především ve shodě na potřebě vytvoření vyspělé ekonomické základny. Představy obou uskupení ohledně distributivní spravedlnosti atd. by byly od počátku ve vzájemném napětí a postupně by se zákonitě rozcházely. - Jakkoliv časově a tematicky omezené by bylo spojení levice s modernizujícími podnikateli, bez něj - v rozvojové zemi, která se v mezinárodní dělbě práce propadá stále níže - levice svých sociálních cílů nemůže nikdy dosáhnout.

  5. Klasická námitka proti reformistickému přístupu operuje s obviněním z "údržbářství". Sociální demokraté, tvrdilo se, jsou prý pouhými údržbáři kapitalismu, kteří se starají, aby systém příliš nedřel a dobře fungoval. - Oslabená levice dneška nemá ale jinou možnost, než se stát "údržbářem". Buď pomůže udržovat alespoň kapitalismus s liberálně demokratickým politickým systémem, nebo se poveze v zadním vagónu vlaku s autoritářským, protekcionistickým, xenofobním politickým systémem.

  Na víc totiž nemá a ještě hodně dlouho mít nebude.

1
Vytisknout
3506

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2018