Uspěje-li záměr PKK lobby torpédovat ankarské dohody, nejvíce utrpí právě Kurdové
23. 3. 2018 / Karel Dolejší
Únorová jednání v tureckém hlavním městě přinesla dvoustrannou dohodu, podle níž se Američané zavázali řešit otázku kontroly syrského arabského města Manbídž kurdskými milicemi a postupně rozvolňovat vztahy se syrskou pobočkou mezinárodně uznané teroristické organizace PKK, aka PYD/YPG. Turecko na oplátku deklarovalo ochotu tolerovat kurdský útvar na severu Sýrie východně od řeky Eufrat jako předpoklad pro zachování americké přítomnosti v Sýrii.
Černá protiturecká propaganda - kterou neradno zaměňovat s oprávněnou kritikou mezinárodních a lidskoprávních organizací nezávislých na parciální politické agendě - jakož i aktivity amerických ozbrojených sil v oblasti Manbídže tento týden ukazují, že ankarské dohody také mohou po odchodu jejich garanta zůstat pouze na papíře. Konkrétně: Slib o vyklizení Manbídže spadne se stolu již podruhé v řadě, americká spolupráce s PKK fakticky oslabována nebude. Ankara tento týden oznámila, že dosavadní jednání s americkou stranou nevedla k žádoucí shodě ohledně sporných otázek. Včera pak přišly zprávy o tureckých přípravách k překročení hranice s projektem Rodžava v oblasti východně od Eufratu. Tedy tam, kde se Turecko až dosud vojensky zasáhnout nechystalo.
Vyklizení arabského Manbídže kurdskými milicemi a jeho předání Arabům slíbil Ankaře již bývalý viceprezident Biden, nedávno stejný slib zopakoval ministr zahraničí Tillerson. Turecko ovšem pozoruje, že syrskou politiku na americké straně provádí nezávisle na sobě několik různých subjektů, které spolu fakticky soupeří a házejí si navzájem klacky pod nohy. Ve srovnání s tím, co teď Američané předvádějí, je dokonce i Moskva, která Turky v souvislosti s astanským mírovým procesem i při jiných příležitostech zčásti převezla, téměř vzorem spolehlivosti.
Nevidět, že Turecko z těchto zkušeností nezbytně vyvodí závažné závěry, které se v důsledku mohou zásadním způsobem dotknout celého NATO, vyžaduje mimořádně velkou dávku krátkozrakosti nebo zaslepení.
Syrský konflikt dávno nemá téměř žádné kladné hrdiny, píšeme-li o těch, kdo v něm působí se zbraní. Nespornými hrdiny jsou občanští žurnalisté, lékaři či záchranáři z organizace Bílé přilby (pomlouvané bez důkazů aktivistickou novinářkou Kutilovou ZDE), kdežto všichni ostatní se ve větší či menší míře namočili do protiprávního jednání nebo rovnou válečných zločinů.
Turecko není výjimkou - a bylo by chybou na ně pohlížet optikou černobíle vyprávěných pohádek. Svůj vliv v Sýrii Ankara opírá o historické vazby s tamními komunitami, zejména s Turkmeny, o strategickou polohu - a v neposlední řadě o fakt, že je jediným aktérem tohoto konfliktu, kterému alespoň v nějaké míře leží na srdci osud většinového sunnitskoarabského obyvatelstva. Šíitsko-alávitská koalice stojící za Asadem, stejně jako kurdští nacionalisté, obviňují sunnitskoarabské obyvatelstvo šmahem z extrémistických názorů a rukou společnou je utlačují, olupují, či vyhánějí. Kdyby se kurdské úřady v Sýrii v minulých letech nechovaly k arabským sousedům tak chamtivě a bezohledně, těžko by se Turecku někdy podařilo shromáždit prakticky celou protiasadovskou opozici pod vlastním praporem a použít ji v době mezi 20. lednem a 22. březnem k zajištění podstatné části bojů při dobývání afrinského okresu v operaci Olivová ratolest.
Pokud po Tillersonově odchodu v americké administrativě prosadí svou PKK lobby a ankarské dohody zůstanou nenaplněny, bylo by velkou chybou domnívat se, že se Ankara lekne přítomnosti 2 000 amerických vojáků v severovýchodní Sýrii a své hrozby nesplní. Pár Američanů rozhodně nemůže být všude - a Turecko, bude-li chtít, jim dokáže velmi účinně přerušit zásobovací trasy vedoucí přes své území, aniž by na ně muselo přímo útočit. Představa o obraně Rodžavy 2 000 odříznutými Američany patří do žánru sci-fi, nikoliv mezi reálné úvahy. Zatímco naplnění ankarských dohod mohlo vést k zachování kurdského protostátu východně od Eufratu, jejich torpédování hrozí vyvolat natolik velké obavy Ankary z americké nespolehlivosti, že může dojít k rozhodnutí o radikálním a definitivním vojenském "odstranění problému" na jižní hranici.
Poté co kurdská lobby na mezinárodní scéně nejprve propagovala sebevražedné referendum o odtržení iráckého Kurdistánu a poté agitovala za pokračující vojenskou podporu syrské PKK i po porážce "islámského státu", vidíme třetí usilovnou snahu střelit se do kurdské nohy. V Iráku neuvážený krok vyvolal vojenskou intervenci vládních sil a proíránských milic v oblasti Kirkúku, při které kurdské úřady přišly o hlavní zdroj příjmů. Plán vybudovat třicetitisícovou kurdskou armádu v Sýrii spustil v lednu tureckou operaci proti Afrinu.
Co přijde do třetice, pokud se sebevražedná mise kurdské lobby opět vydaří, to se možná dozvíme již během několika příštích dní.
Diskuse