Česká republika a její časoprostor

Kde včera bylo zítra a zítra bude včera

23. 3. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Ačkoliv je to ve věku digitálním spíše otázka pocitu, je vždy poučné setkat se s mezinárodní realitou přímo, fyzicky. Hmatatelnost odlišnosti je důležitým prvkem v jejím uznání. Uznávám tedy, že Češi jsou jiní. Mají se natolik rádi, že s lehkým srdcem ignorují dění ve světě a řešení svých problémů současných a  budoucích hledají zejména v historii. V té vlastní. Případně očekávají, poslušni své posttotalitní identitě, že problémy za ně vyřeší někdo jiný. Zakázky zajistí Německo, obranu USA, dotace EU. Zbytek najdeme v minulosti, ve zlatých časech, které nikdy nebyly. Svět okolo ubíhá svým tempem a v různých vrstvách. Ale to nás nemusí znepokojovat. My, Češi, máme vlastní časoprostor, nezávislý na okolním vesmíru a samozřejmě mnohem mnohem lepší...
Mám Českou republiku moc rád. Cítím se být zároveň Čech a zároveň Evropan. Co víc, zatím jsem nenašel na světě místo, kde bych se cítil cize či nepatřičně kvůli své identitě. O to víc mě mrzí, jak jsou Češi - ve své většině - zatvrzelí ve své představě o jedinečnosti a jakési vnitřní genialitě, kterou nabyli, která je zdrojem těch nejlepších hodnot, ideí i řešení a kterou je potřeba urputně bránit před ataky zvenčí, jež by nutně přinesly ohrožení toho úžasného a skvělého, co jsme svou pílí a umem vybudovali.

Tento postoj se promítá jako argumentační linie do postoje "správných" Čechů vůči imigraci a etnické či kulturní  jinakosti. S přihlédnutím ke všem odstínům a odchylkám v těchto postojích je vždy někde v pozadí utkvělá představa, že nás, spravedlivé Čechy,  oběti mnoha historických křivd, ty, kterým svět tolik dluží, chce někdo připravit o tu trochu materiálního štěstí, jež někteří zaměňují za kulturu a usnadňují si svou ukřivděnost obrazy o invazi, než má vše dobré, vše české, navždy zničit (pod knutou práva šaría).

Jenže tento vnitřní charakter převažující české identity, zdánlivě obranný mechanismus, ve skutečnosti vývojová malfunkce, se neprojevuje pouze v podobě defenzivního nacionalismu. Projevuje se v odporu vůči vnějšímu, ať už jde o cokoliv. Jistě, imigranti z muslimských zemí nasbírají v ČR vždy procentuálně více odpůrců než EU, ale stačí se podívat na politické programy či proklamace Okamury či dalších populistů roztroušených napříč různými stranami.  Vždy lze objevit imigraci a EU v těsné blízkosti jako symboly zla, s  nimiž správný Čech musí srdnatě, v trenkách, papučích a s pivem v ruce, bojovat.

Představa o jakémsi vnějším nebezpečí, ohrožení, případně o snaze škaredých cizinců připravit ubohé Čechy o jejich sporá práva a majetky, se opírá o legendy dokumentující odporné zločiny, jako byl odkup českého majetku zahraničními investory, zejména v 90. letech,  utlumení produkce ve prospěch západní konkurence, případně odvádění zisků, v potu tváře vzdělaných zde, mimo Českou republiku. U toho se s pokleslou radostí nad falešným pocitem obětí zapomíná, že to byli Češi, kteří ochotně prodávali. Dějiny 20. století způsobily, že si český charakter vytvořil nedůvěru vůči cizímu.  Vedle objektivních aktů cizí zvůle, ať už se jednalo o události po roce 1938, případně po roce 1968, si ovšem začali Češi alibisticky vztahovat své vlastní problémy k vlivům zvenčí. 

Toto prokletí, ignorující fakt o vysoké závislosti ČR na okolním světě, stojí tuto zemi velmi mnoho. Stojí ji schopnost sebereflexe, přiznání si vlastních problémů, slabin, ale i předností, možnost získat větší míru svéprávnosti a nezávislosti, po které mnozí tak hlasitě volají. Představa o tom, že Češi už dávno všechno vymysleli a jejich řešení jsou nepřekonatelná, čímž se k radosti diletantské politické scény utěšuje rozhodující část společnosti, je doslova a do písmene zhoubná. V zahraničí empiricky osvědčené inovace jsou populisty odmítány s podezřením, že jde o import něčeho nebezpečného, co má úžasnému a unikátnímu prostředí v ČR uškodit, což je následně interpretováno prostřednictvím legend o slavné minulosti řemesla, školství, zemědělství a lecčeho, jež bylo následně zničeno proradnými cizáky.

Je to smutné. Jakékoliv mezinárodní fórum, jakýkoliv střet tohoto typu, ukazuje na zoufalou zaostalost ČR ve schopnosti číst, co se ve světě děje, snažit se zachytit vývoj, aplikovat empiricky prověřené inovace a pokoušet se o vlastní. Místo toho silně převládají izolacionistické tendence a snaha vytěsňovat to, co se jeví být cizorodé, mimo. V naprosto propojeném, na otevřenosti a porozumění okolnímu světu postaveném principu rozvoje, je tahle malá česká zeď kuriózní zprávou o stavu české společnosti a jejich vyhlídkách na budoucnost.
1
Vytisknout
6823

Diskuse

Obsah vydání | 26. 3. 2018