Výzvy neomodernismu

20. 3. 2018 / Stanislav Heczko


PhDr. Bohumil Sláma (narozen 8. 7. 1948) původně působil jako klinický psycholog, nyní působí jako polyhistor, publicista, spisovatel a dobročinný nakladatel. Jako autor vydal knihy Milostné koláže, Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk, Vývoj kritického myšlení a jako spoluautor pak knihy Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, K. H. B. a T. G. M. o svobodném myšlení, Věrni zůstaneme a Základy muškaření. Loni vydával Bohumil Sláma Manifest neomodernismu a nové víry (Atelier 89, Brno 2017, ISBN 978-80-270-2716-3), v němž naší veřejnosti přibližuje výzvy neomodernismu, usilujícího o překonání postmodernismu a neoliberalismu. Neomodernismus se přitom hlásí k odkazu nosných proudů modernismu, především pak k učení Tomáše Garrigua Masaryka a jeho pokračovatele Václava Havla.


Neomodernismus vychází z toho, že postmodernismus sice přinesl cenné podněty, nicméně od počátku nesl v sobě mnohé omyly a mezery. Nejhorší bylo ovšem to, že se postmodernismus sloučil s neoliberalismem a že se vstřebáním Hayekova „spontánního řádu“ podvolil Novému světovému řádu, který podle Bohumila Slámy ústí v kulturní a morální úpadek Západu. Postmodernismus se tak stal manýrismem dekadence a proto musí být vystřídán neomodernismem, schopným integrovat a dál rozvíjet dosud nashromážděné relevantní poznatky lidstva. Krédem neomodernismu je především víra v lidské nadosobní ideály a polyhistorický přístup, kdy každá společenská věda a umělecký obor musí být pokud možno co nejvíce začleněný do ostatních. V tomto duchu např. koriguje dosavadní přehlížení psychologie a umění ze strany filosofie.

V oblasti nauky o poznání proto neomodernismu klade důraz na psychologii správného myšlení a zejména na jeho osobnostní podmíněnost. Dále rozšiřuje dialektiku na multilektiku, která je doplněna noetickým pluralismem a strukturalismem. Přechody mezi nimi považuje přitom za neostré. Podobně jako rozdíl mezi konkretismem a a abstraktismem, neboť konkretismus nevylučuje abstraktní uchopování konkrétních věcí a naopak. Neomodernismus proklamuje důsledný realismus vycházející ze zdravé osobnosti každého daného jedince a teprve na druhém místě z jeho inteligence a síře a hloubky vědomostí. Prioritou neomodernismu je poznávání pravdy, byť současně uznává, že lidské poznání je omezené. Na hledání pravdy a její uvádění do života však nelze nikdy rezignovat (s. 13).

Co se týče ideologie, tak základním neomodernistickým ideologickým pojmem je demokracie, chápána jako politický systém lidu nebo alespoň jeho naprosté většině sloužící. Ovšem za určitých okolností se demokracie musí bránit i nedemokraticky. Za jeden ze základních problémů demokracie vidí její koexistenci s kapitalismem, který směřuje k autokracii a je proto principiálně antidemokratický (s. 17). Proto neomodernismu chápe demokracii jako středovou s uměřenou levicovou tendencí. Neomodernismus tak uznává sociálně tržní ekonomiku. Masarykovu humanitní demokracii je třeba ještě doplnit o ekologii a dále rozšířit o etistní demokracii. Kapitalismus považuje neomodernismus za nevykořenitelný, neboť vyvěrá z odvěkého a víceméně nezměnitelného lidského sobectví. Kapitalismus tak není možno odstranit, je třeba však mu důsledně a neustále vymezovat prostor (s. 22). Cesty jsou známy, i když dnes těžko realizovatelné (s. 22 - 23):

- deprivatizace velkých bank a obchodních společností (stát odkoupí či znárodní více než polovinu jejich majetku),

- zavedení ve všech nestátních výrobních a obchodních společnostech podílu zaměstnanců na zisku,

- státní podpora vzniku družstev a jiných kolektivně vlastněných podnikatelských organizací

- prosazení progresívní daně (zejména na majetek),

- celosvětový zákaz daňových rájů,

- pouze transparentní a limitované sponzorské dary pro politické strany,

- státní vlastnictví většiny škol a hlavních televizních, rozhlasových a jiných médií,

- zamítnutí pojmu liberální demokracie,

- revoluce či zásadní obraty jen tehdy, když za jejich idejemi stojí převážná většina,

- chápat demokracii jako pojem bez přívlastků.

Co se týče historie, tak neomodernismus se snaží o pochopení hlubších souvislostí mezi dějinnými fakty a jde mu hlavně o vývojové trendy. Společnost chápe jako psychické a organizační spojení, v němž by individuální vědomí nemělo být upřednostňováno před vědomím všeobecných a naopak. Postmodernismus v návaznosti na romantismus a dekadenci potlačil zdravý rozum a argumentace opřené o fakta. Na tuto situaci reagovala Charta 2012, hlásící se k odkazu Jana Husa, Jana Ámose Komenského, Františka Palackého, Karla Havlíčka, Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla. Charta 2012 vyhlásila neomodernismus, který se opírá o následující téze (s. 30 - 31):

- pravda existuje,

- existuje pokrok v poznání,

- člověk má schopnost a povinnost uplatňovat svobodnou vůli odpovědným, konstruktivním a etickým způsobem,

- dobro jako důsledek poznání v průběhu dějin narůstá,

- vůdčími silami pokroku a dobra jsou morálka, informovanost a kriticko-realistické myšlení,

- pravda podmiňuje dobro a dobro podmiňuje pokojný život lidí a všeho živého.

V existenci boha lze přitom věřit, lze ji však zpochybňovat i popírat. Racionální myšlení, věda, a filosofie přitom žádné náboženství nevylučují, ale naopak je mohou a musí korigovat a obohacovat. Neomodernismus se rovněž hlásí k návrhu Ústavy Země, se kterým v roce 2015 vystoupil filosof Josef Šmajs. Ústava vyhlašuje jako nezbytnost uchovat obyvatelnou Zemi pro další lidská pokolení i ostatní živá stvoření. Lidstvo se proto zavazuje chránit Zemi před sobeckou expanzí predátorsky orientované kultury. A všem státům se ukládá přijímat opatření pro dlouhodobě možnou spolupráci kultury se Zemí.

Sociologii pak neomodernismus vytýká, že se dodnes nezbavila břemene nedoceňování psychologie. A dále to, že sociologové i sociální filosofové nenaplňují Masarykův požadavek, aby se přímo veřejně angažovali. Neomodernismus souhlasí s Masarykem, že současný člověk ztrácí víru v boha a přitom nenachází jiný účel či smysl své existence a proto lze hovořit o potřebě nového náboženství, kterým se může stát humanismus, náboženství lásky (s. 38). Nutno přitom vstřebat kupř. poznatky psychologa Carla. G. Junga (ohledně kolektivního nevědomí a archetypů), podněty sociálních filosofů Ericha Fromma, Karla R. Poppera a Konrada Lorenze či sociologů Ulricha Becka a Zygmunda Baumana. Na druhé straně nutno odmítnout názory ekonoma a „hnědého“ sociologa a ideologa Friedricha A. von Hayeka (s. 41). Žádný stát totiž si nemůže dovolit podřídit se silám „spontánního řádu“, jelikož musí udržovat jistou sociálně vyváženou ekonomickou rovnováhu odvislou od kulturně-etické vyspělosti dané země. Nutno reagovat na proces globalizace (jak žádá Pavel Mühlpacher) a vznik majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti (o níž píše Jan Keller). K lidské mentalitě ovšem patří touha mít se materiálně co nejlépe a na tom je založena kapitalistická ekonomická soutěž a tak se zdá, že problém je neřešitelný. Ale na druhé straně se problém bude řešit, buď „po dobrém“ nebo „po zlém“. Řešení po dobrém je přitom vlastně „jednoduché“. V první fázi se bohaté státy i jednotlivci částečně vzdají svého blahobytu ve prospěch chudých států a jednotlivců. V druhé fázi se sníží mezistátní i vnitrostátní „růst pro růst“ a celosvětově se prosadí ekologicky udržitelný vývoj. Tato jednoduchost je však jen zdánlivá, neboť narazí na lidskou mentalitu (s. 43).

V oblasti psychologie se neomodernismus hlásí k respektování zejména hlubinné psychologie. Pro sociologii a politologii má být cílem zdravá společnost, pro psychologii pak psychický zdravý člověk. Ovšem vymezit normalitu osobnosti je velký problém, zejména proto, že je obtížné integrovat různá kritéria. K tomu přistupuje filosofická a religionistická otázka „potlačovat se“ či „nepotlačovat se“. Navíc hlubinná psychologie je rozpolcená na Freudovskou větev a na větev Jungovskou. Z Masarykova odkazu lze však využít jeho bipolární psychologickou typologii. Na jedné straně jsou všechny lidské vlastnosti a sklony, které třeba kritizovat, na opačně straně je osvícený, mravný a nebojácný realistický a humanistický demokrat. Neomodernismus v souladu s hlubinnou psychologií chápe duševní zdraví jako v ideálním případě neexistence neurózy. Neuróza je přitom jakýkoliv duševní stav vyznačující se přemírou vnitřního napětí. A pokud se neuróza stává trvalým osobnostním rysem, přechází v anomální nebo psychopatickou osobnost. Na neurózu se vždy ve větší či menší míře váže sebestřednost a sobectví, egocentrismus (v pojetí Fritze Künkela) a egoismus. Váže se k ní i vznik „komplexu méněcennosti“, „napoleonského komplexu“, „komplexu mladšího bratra“ atd. Koncept psychických komplexů a egocentrismu-egoismu adlerovské školy vysvětluje, proč po údobích vzestupů pravidelně nastávají a budou nastávat údobí sestupu. Do jisté míry též vysvětluje současnou situaci světa, který je ovládán politiky, oligarchy, novináři a celebritami, které se do vrcholných pozic propracovali vlivem své přidané neurotické energie (s. 52).

Neomodernismus usiluje o návrat k nadčasovým a univerzálně platným hodnotám též v umění. Z tohoto hlediska je dnešní euroamerické umění v hluboké krizi. Umění nemá slouží jen k zábavě a jeho hlavním účelem je rozšiřovat lidem poznání a uvolňováním silných prožitků jim očišťovat mysl. Moderní umění v podstatě na to rezignovalo. Vytratily se odvěké hodnoty a na jejich místo nastoupila do značné míry nicota a ideový chaos. Přitom platí, že etice podléhají jako všichni lidé i umělci.. Rehabilitovat nutno i kritérium obsahového dávání uměleckého díla, které umožňuje odlišit skutečné umění od umění prázdného, brakového nebo dokonce matoucího či jinak závadného (s. 59).

Důležitý význam připisuje neomodernismus environmentalistice. Člověk přírodě i sobě škodí nejméně počínaje průmyslovou revolucí. Od nástupu neoliberalismu se vede nelítostný boj mezi ekonomisty a ekologisty, kteří jsou reprezentováni v politice zejména Zelenými. Podnětná je v tom ohledu Charta evropským Zelených. V ní se vyslovuje klíčový požadavek, že je třeba žít v rámci daných ekologických možností. Náš evropský vzorec výroby, spotřeby a obchodování je potřeba změnit a to cestou hlubokých reforem. Sociální spravedlnost přitom žádá, aby každá osoba měla přístup k životně důležitým společenským zdrojům, jakými jsou vzdělání, práce a účast na demokratické správě společnosti. Důležitá je i mezigenerační spravedlnost. Ta žádá, aby starší generace trvale udržitelným způsobem předala ekologické, sociální a kulturní dědictví mladší generaci. Současně to zahrnuje závazek mladší generace se starat o starší generaci (s. 68). Politické úsilí při nacházení spravedlnosti a míru se nemůže přitom opírat o násilné prostředky. Lidstvo aktuálně zažívá šesté, tentokrát člověkem zaviněné masové vymírání živočišných druhů v dějinách planety Země. Nepříznivý trend mohou zvrátit pouze rychlá a razantní opatření. Všechny akce tak by měly být zaměřeny na trvale udržitelný sociální, kulturní, ekologicky a hospodářský rozvoj našich společností na planetě Zemi.

Pedagogiku neomodernismus chápe v širokém smyslu jako výchovu člověka rodinou, školou a společností k vzdělané a harmonické osobnosti. Primární úlohu hraje rodina, resp. rodiče. Mimořádný význam připisuje dále neomodernismus všeobecnému, zejména humanitnímu vzdělání. Nejvlivnějšími „pedagogy“ by měli být politici, resp. všichni, kdo mají ve společnostech významné postavení. Současná amerikanizace znamená především oslabení kultury, vyvolanou ztrátou hodnot a většiny dřívějších zpětných vazeb. Vizí současnosti je absence jakékoli vize (s. 74). Člověk však vizi, perspektivu potřebuje. Pedagogové mohou pomoci hlavně tím, čemu Masaryk říkal drobná práce. Reformace školství by měla začít u široce humanitně a zejména hlubinně psychologicky vzdělaných elit. Žel nebyly vyslyšeny hlasy volající po tom, aby do politiky a jiných vůdčích veřejných postů mohli vstupovat jen psychologicky prověření lidé. Při přijímaní studentů na pedagogické fakulty by mělo být přihlíženo především k míře jejich duševního zdraví. Budoucí učitelé by měli procházet stejným školením jako psychoterapeutové, tj. individuálním i skupinovým výcvikem. Žádné opatření by nemělo být považováno za nepřiměřené, neboť je prokázané, že investice do školství jsou nejrentabilnější (s. 75).

Ve vedení společnosti se často objevují takzvaná pépéčka čili psychopatic personalities (Kurt Vonnegut). Současnou společnost podle Pavla Mühlpachera charakterizuje individualismus a dynamismus (tendence k samovývoji). Technika už nepomáhá člověka, nýbrž ohrožuje lidstvo. Navíc ho zbavuje práce, nyní zejména nástupem robotizace. Problémem se stává strukturální nezaměstnanost, vyplývající z technického pokroku a ekonomického dynamismu civilizace. Peníze se stávají univerzálním měřítkem. Bohatá společnost degeneruje. Nůžky uvnitř civilizace se stále více rozevírají. Nastává rozklad tradičních pospolitostí (rodiny, vesnických pospolitostí, sousedských společenství, spolků a sdružení). Bují alkoholismus, drogy, sexuální revoluce, masová kultura, extremismus, počítačová a informační narkomanie. Rozšířené je sobectví, sobectví kolektivní i individuální. Výrazná je ztráta solidarity. Celé pojetí vzdělávání je příliš ekonomizováno (s. 81). Do popředí je dáváno profesní a ekonomické vzdělávání. Přitom občanské a zájmové vzdělávání jsou nejméně stejně významné. Nosná je staronová myšlenka o síle a účinnosti vzdělávání při řešení společenských problémů. Nezbytná je odpovídající sociální filosofie, která reaguje na základní tužby lidstva jako celku. Problémem ovšem bude zřejmě formulovat základní tužbu lidstva. Takováto filosofie bude muset asi obsahovat ideu individuální lidské svobody, realizované v kontextu všeobecné humánnosti (s. 82),

Co se týče léčby společnosti, tak žel „terapie společnosti“ je dodnes na rozdíl od psychoterapie a psychopatologie nerozvinutá. Humanitně orientovaní vědci se především nedostatečně veřejně angažují. Sociopatologie a socioterapie se zabývají převážně jen narušenými, sociálně problematickými jedinci. Kliničtí psychologové a psychiatři-psychoterapeuté jsou rovněž zaměřeni pouze na problémy jednotlivců. Neomodernismus se hlásá k Masarykovi, který hledal východisko k všenápravě v politice, podobně jako Komenský v pedagogice. Nelze ovšem jako Karel Havlíček, všichni osvícenci a většina modernistů podcenit lidskou nesoudnost, která je na vzdělání relativně nezávislá. Na to doplácí i nadějná Ahnesova eidetická terapie. V euroamerické společnosti narůstají hlasy po zásadních změnách. Dříve nebo později k nim jistě dojde. Budou evoluční či revoluční? Budou programově dobře připraveny? Vytvoří se základy efektivní klinické sociologie, včetně empiricky podložené terapie společnosti?

Nakonec přichází neomodernistická nová víra. Všechna úspěšná náboženství se prosadila a udržela hlavně proto, že lidem přinášela naději na lepší život. Náboženství též vysvětlovala, byť neúplně a zkresleně. Dosud jsou však náboženství podle neomodernismu prosyceny nepravdami a mýty. Inspirativní pro neomodernismus je v tom ohledu unitarismus (unitářství), údajně jediné náboženství oproštěné od naprosté většiny mýtů a nepravd. To se však dodnes zřetelněji neprosadilo. Masaryk v osobním vývoji prošel katolictvím, protestantství a unitarismem, aby již v poměrně mladém věku dospěl k „novému náboženství“, tj. k ryze individuální a soukromé víře, nepotřebující církev. Neomodernistická nová víra je velmi prostá. Nevylučuje teismus ani ateismus, dává však přednost agnosticismu. Klade důraz na etiku jako nejdůležitější a nejpragmatičtější jádro jakékoli lidské životní filosofie Nová víra vytvořila a proklamuje nové, universalistické Desatero (s. 89 - 90):

1. nelhat

2. nekrást

3. nepodvádět

4. žít střídmě

5. vzdělávat se

6. hledat pravdu

7. respektovat svědomí

8. chránit člověka

9. chránit přírodu

10. prosazovat morálku

Má-li být nová víra zdravá, musí pochybovat o tom, že lidstvo zápas se svou archaickou podstatou vyhraje, a musí též pochybovat i sama o sobě. Je pouhou vírou, která se může opřít pouze o přitažlivost transcendentna svých ideálů, z nichž řada je nedosažitelná nebo dosažitelná jen v daleké budoucnosti. Je si ovšem jistá, že je třeba tyto ideály formulovat, jako směr či cíl. Nová víra vyznává Čapkovu Modlitbu za pravdu z roku 1938, ve které Karel Čapek prosí Boha, aby zbavil svět toho nejhoršího: lží. A aby vrátil světu pravdu. Nadějí nové víry je ústřední archetyp pohádek, vítězné dobro. Spoléhá na každého, kdo svůj život zasvětí poznávání světa a aktivnímu a neochvějnému prosazování pravdy a dobra. Kdo, jak říká Masaryk, se chce zachovat a udržet, musí myslet, cítit a pracovat pro všechny (s. 91).

Hodnocení Manifestu neomodernismu a nové víry je na každém, kdo se s ním seznámí. Pro mne osobně je v mnohém inspirativní. Závěrem bych chtěl vyzvednout pouze jeden problém. A to ten, zda kapitalismus není skutečně možno odstranit a nahradit jiným systémem. Osobně se přikláním k názoru Manifestu, že kapitalismus odstranit opravdu nelze, a to kvůli lidské přirozenosti (z hlediska křesťanství padlé a hříšné lidské přirozenosti). S tím je spojena další otázka, a to zda je kapitalismu možné vymezit adekvátní prostor či mantinely. Rabín Jonathan Sacks se ve svém knize „Důstojnost v rozdílnosti. Jak se vyhnout střetu civilizací“ z roku 2002 mimo jiné přihlásil k projektu kapitalismu s lidskou tváří, jak o tom píše ve své recenzi uveřejněné v příloze Práva Salon známý politolog Pavel Barša (Právo, 8. 3. 2018). Barša ovšem dodává, že ekonomická krize odstartovaná v září 2008 v USA proměnila projekt polidštění globalizovaného kapitalismu v trosky. Pokud tomu tak opravdu je, tak nás nevyhnutelně čeká apokalypsa, a to apokalypsa v běžném slova smyslu, tedy pohroma, katastrofa či „konec světa“. A snad až po ní nastoupí skutečný nový věk, nové uspořádání společenských a náboženských poměrů. No uvidíme.


Stanislav Heczko


Literatura:


Pavel Barša - Judaismus a globalizace. Rabín Jonathan Sacks o naléhavých otázkách současnosti. Salon, příloha Práva, 8. 3. 2018, s. 3 - 4, ISSN 1211 -2119.


Bohumil Sláma (ed.). - Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012. Atelier Sláma, Brno 2012, ISBN 978-80-260-2768-3.


Sláma Bohumil - Manifest neomodernismu a nové víry, Atelier 89, Brno 2017, ISBN 978-80-270-2716-3.

0
Vytisknout
2528

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2018