Opuštění příběhu, stáří, smrt a iluze smyslu
2. 2. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
4 minuty
Smrt patří k největším tabu moderní společnosti, přestože je jedinou skutečně univerzální zkušeností.
O
to paradoxnější je, že v době, kdy medicína dokáže život technicky
prodlužovat nad meze určené druhu Homo Sapiens, se otázka jeho
dobrovolného ukončení – eutanazie – vrací s novou naléhavostí.
Debata
je obvykle vedena v rovině práva, lékařské etiky a soucitu s trpícími.
Méně často se však ptáme, zda za touto poptávkou nestojí hlubší,
existenciální problém: neochota či neschopnost opustit příběh, který
jsme si o sobě celý život vyprávěli.
Odpůrci eutanazie zpravidla vycházejí z implicitní premisy, že bytí každého člověka má hodnotu samo o sobě.
Z této perspektivy je vědomé ukončení života chápáno jako morálně nepřijatelné, ba zločinné.
Tato
premisa však není tak samozřejmá, jak se zdá. Se stárnutím ubývá
tělesných sil, přibývá nemocí, ztrát blízkých lidí i pocitu smysluplného
zakotvení ve světě. Dětství se stává mlhavou vzpomínkou, hry mláďat
přestáváme chápat a to, co kdysi neslo radost, se vyprázdňuje.
Utrpení – fyzické i psychické – postupně převažuje.
Není náhodou, že některé filosofické a náboženské tradice, například buddhismus, hodnotí samotnou existenci spíše negativně.
Dvanáctičlenný
řetězec závislého vznikání popsaný v buddhistickém kánonu ukazuje, že
„já“ není pevná entita, nýbrž proces vznikající z nevědomosti, touhy a
lpění.
Utrpení zde nevzniká ze života jako
takového, ale proto, že se k němu vztahujeme skrze iluzi trvalého,
smysluplného příběhu o sobě.
Člověk si během
života buduje vnitřní příbytek. Je vystavěn z identity, vztahů, rolí,
přesvědčení, hodnot a očekávání - a je obydlen jeho nejbližšími.
Tento příbytek sám o sobě není dobrý ani špatný.
Jediným
skutečným měřítkem jeho kvality je obyvatelnost – schopnost v něm
přebývat, aniž by se stal zdrojem permanentního napětí a bolesti.
Problém
spočívá v tom, že každý takový příbytek je ze své podstaty pomíjivý.
Lidé, na nichž byl vystavěn, odcházejí. Společenské role se rozpadají.
Tělo přestává spolupracovat. To, co dříve neslo význam, se stává
prázdnou kulisou.
Ve stáří se vnitřní příbytek
tak často proměňuje ve vězení. Ne proto, že by život sám byl
nesnesitelný, ale proto, že struktury, které mu dávaly smysl, se
rozpadají.
Smrt se pak začne jevit jako vysvobození – jako poslední únik z prostoru, který už nelze obývat.
V tomto bodě se eutanazie jeví jako soucitná a velmi žádoucí odpověď.
Úmyslné ukončení života by však nemělo být řešením rozpadu příbytku.
Moudrost nespočívá v destrukci tohoto příbytku i s tělem, ve kterém přebýval, ale v jeho včasném opuštění.
Tak lze dospět k myšlence, kterou indický duchovní učitel Jiddu Krishnamurti nazval psychologickou smrtí.
Nejde
o metaforu ani o duchovní techniku. Jde o dobrovolné ukončení příběhu
„já“ v čase: identity, ambicí, srovnávání, vzpomínek a očekávání, které
se udržují jen setrvačností.
Psychologická smrt není čin, ale rozpad potřeby něco udržovat.
Není výsledkem rozhodnutí, nýbrž důsledkem hlubokého porozumění.
Nelze ji chtít, nelze ji trénovat, nelze ji předepsat.
Jakmile
se z ní stane ideál, vzniká jen další příbytek – tentokrát duchovní,
asketický či „osvícený“, který se časem rovněž změní v pouhý neživotný
koncept mysli.
Skutečná prostota přichází pouze s porozuměním celého příběhu života - života, který procítá skrze každé zrození.
Není heroická ani tragická. Udržuje se v rytmu každodennosti, dnů a nocí, střídání ročních období..
Není žita z významu, ale z přítomnosti. Člověk skrze ní poznává, že je nedílnou součástí lidstva, přírody, kosmu.
Smysl života už neexistuje a potřeba jeho nalezení mizí.
Život je samoúčelný - je žit sám ze sebe a pro sebe. Je příčinou každého procitnutí při aktu zrození.
Eutanazie má v lidské společnosti nezastupitelné místo v případě fyzické bolesti. Tehdy přináší úlevu.
Neměla by však suplovat neschopnost opustit identitu, příběh a iluzi trvalého významu, poté co sám o sobě vyhasne.
Důstojnost
stáří nespočívá v nekonečném prodlužování života, ani v jeho předčasném
ukončení, ale v tichém, nenápadném opuštění příběhu, který už dohořel.
A právě tehdy se ukáže, že smrt – ta biologická – už není problémem, který by bylo nutné řešit.
Je pouhým vyvanutím všeho pomíjivého a návratem domů.
258
Diskuse