Pracovník Amnesty International v terénu v Gaze: „Jsme rozerváni, když vidíme, jak naše děti trpí hladem“

24. 7. 2025

 
Když bylo oznámeno příměří v Gaze, byli jsme nadšení, že se konečně budeme moci vrátit do našeho domu na severu. Vrátili jsme se 8. února, ale byli jsme spíše vystrašení než šťastní – báli jsme se, že náš dům mohl být úplně zničen. Naštěstí stál, i když přední část domu byla zasažena granáty a na stěnách byly stopy po spáleninách.
 
Uvnitř však nebyl žádný nábytek, žádné oblečení, které jsme tam nechali, když jsme v říjnu 2023 uprchli, nezůstalo ani kuchyňské nádobí. Dům byl vypleněn. Přesto jsme zůstali. Uklidili jsme ho, opravili, koupili základní nábytek, přizpůsobili se situaci a žili v něm tři měsíce. Snažili jsme se zajistit pitnou vodu, ale alespoň během příměří jsme nečekali na smrt. Příměří bylo porušeno a válka se vrátila, aby si vzala to, co zbylo z našich duší. Do té doby byly uzavřeny hraniční přechody, ceny vzrostly a zboží začalo postupně mizet. 

Izraelská armáda vtrhla do naší čtvrti

15. května izraelská armáda vtrhla do naší čtvrti a začala bezohledně ostřelovat celou oblast. Pod palbou a ostřelováním jsme utekli z domu a nic jsme si s sebou nevzali. Vyběhli jsme na ulici a bloudili bezcílně neznámou cestou. Uvědomili jsme si, že jsme se vrátili k nejhoršímu utrpení – k vysídlení. 

Našli jsme útočiště v domě mé dcery v Gaze. Je to malý dům – dvě místnosti, malý obývací pokoj a kuchyň. Ona, její manžel a jejich dvě děti obsadili jednu místnost a my jsme zůstali v druhé. 

Po třech měsících uzavřených hraničních přechodů byla mouka, i když se dala sehnat, za nepředstavitelné ceny. Za výběr hotovosti z bankomatu se platí až 45 % provize. Pro velkou rodinu, jako je ta moje, jsou výdaje extrémně vysoké a na trzích chybělo mnoho druhů potravin. Toužili jsme po mnoha jídlech a měsíce jsme neměli maso, kuře ani sladkosti. Prožíváme intenzivní hladomor. 

Jsme rozerváni, když vidíme, jak naše děti trpí hladem. Není nic, co by nás udrželo při životě. Život v Gaze se stal neúnosným. Žijeme v ponížení a degradaci.
 
Jsme hladoví

Ano, do pásma se dostává omezená pomoc, ale ta nestačí pokrýt obrovské potřeby a ta trocha, která  se dostanou k lidem, stačí jen málokomu.

Nestydím se to říct veřejně: já, stejně jako moje rodina a moje děti, mám hlad.

Říkám pravdu tak, jak je. Nemůžeme vydržet bolest hladu. 

Nejsme slabí – ale válka nám zlomila kosti a obléhání nám vyprázdnilo žaludky.

Nejsme žebráci. Jsme lidé, kteří mají nárok na svá lidská práva. Jsme lidé této země.

Jsme obléháni. Jsme hladoví.

Řekl jsem, co cítím – co cítí každá domácnost v Gaze. Naše děti mají hlad a my bojujeme o přežití. Bojujeme o jediné sousto jídla. Bojujeme o život. 

Jsem člověk. Jsem otec, bratr, soused.
 

Znám bolest lidí, protože ji prožívám každou vteřinu.

Poté, co jsme byli během posledního vpádu vyhnáni z našich domovů na severu, izraelské síly na krátkou dobu vtrhly do naší čtvrti a zničily všechny domy. Mezi nimi byl i náš dům. Byl brutálně zničen. Zničili naše vzpomínky na ten dům, každý okamžik, který jsme tam za devět let prožili. 
Teď už nic nezbylo.
 
Měli jsme krásný, útulný dům, kde vládl klid. Před ním byl malý pozemek, kde jsme pěstovali zeleninu, olivy a tymián. Měli jsme místnost na chov drůbeže a místo, kde jsme mohli sedět na konci dne. Teď už nic nezbylo. Žádný dům, žádná půda na pěstování.

Neumíráme jen kvůli bombardování. Umíráme také hladem.

Hlad zničil domovy, přiměl staré lidi plakat jako děti a chléb se stal snem.

Kdysi jsme kritizovali pomoc shazovanou z letadel. Bylo to nebezpečné a neúčinné. V některých případech způsobily plechovky shazované z letadel smrt. Ukázalo se však, že to bylo milosrdnější než současný způsob distribuce, který každý den bere desítky životů. 

Ponížení. Hanba. Zabíjení. Násilí. Krev. Smutek. Žal.

Jsme chodící mrtvoly, zabalené do rubášů.