Americká politika vůči Íránu je úplným a naprostým selháním

23. 8. 2024

Eskalující konflikt mezi Izraelem a Íránem v posledních měsících je často vysvětlován jako další rozšíření izraelské války proti Hamásu v Gaze. Hamás má koneckonců s Íránem úzké vztahy a oba sdílejí cíl zlikvidovat židovský stát.

Ale je toho víc.

Jako odbornice na bezpečnostní studia, která se více než 20 let zabývá výzkumem konfliktů na Blízkém východě, bych tvrdila, že desetiletí americké zahraniční politiky v regionu nedokázalo zkrotit íránské ambice a místo toho významně přispělo k současné eskalaci.

Jak je zřejmé z nedávných událostí podél severní hranice Izraele, schopnost Washingtonu ohledně projekce moci a obhajoby amerických zájmů na Středním východě se od roku 2010 tak dramaticky zhoršila, že Írán má jen omezené obavy z důsledků útoků svých proxies na americké síly a přímých útoků na americké spojence, jako je Izrael.

Íránská vítězství

Íránská vláda šíitské muslimské země v sunnitském muslimském regionu rozšiřuje svůj regionální vliv tím, že financuje a vojensky podporuje násilné zástupné organizace v sousedních zemích. Tyto skupiny na oplátku útočí na tyto národy a destabilizují je.

V uplynulém desetiletí tato mazaná strategie pravděpodobně proměnila Írán v nejvlivnější supervelmoc Středního východu.

Až do počátku roku 2010 byl jediným skutečným opěrným bodem Íránu v regionu Hizballáh, šíitská politická a vojenská skupina, kterou Írán podporoval v Libanonu na počátku 80. let. Dnes k íránským spojenectvím patří Húsiové v Jemenu a loajální síť šíitských milicí v Iráku.

V Sýrii prezident Bašár al-Asad dovolil íránské elitní bojové síle, Islámským revolučním gardám, aby si vybudovaly masivní vojenskou přítomnost.

Od 7. října 2023, kdy Hamás napadl Izrael a vyvolal válku v Gaze, tyto skupiny více než stosedmdesátkrát přímo zaútočily na Izrael, americké vojenské základny a americká civilní aktiva v regionu. Politická a vojenská suverenita Sýrie, Jemenu, Libanonu a Iráku erodovala do té míry, že je někteří američtí představitelé považují za íránské loutkové režimy.

Ve stejném období dosáhl íránský vojenský jaderný program své nejpokročilejší fáze. V červenci 2024, šest let poté, co Trumpova administrativa odstoupila od mezinárodní jaderné dohody, která měla zpomalit vývoj íránských zbraní, americký ministr zahraničí Antony Blinken varoval, že Írán bude jen během týdnů schopen vybavit svůj rozsáhlý a rostoucí arzenál balistických raket jadernými hlavicemi.

Mylné představy, zadržování a příliš zjednodušená diplomacie

Navzdory mnoha nedávným vojenským a politickým pokrokům Íránu v uplynulém desetiletí americká vláda soustavně podceňovala jeho ambice na regionální dominanci. Zároveň podle mého hodnocení přecenila účinnost dlouhodobé americké politiky "měkké síly" vůči Íránu, tj. zadržování a deeskalace.

Aby se Washington vyhnul eskalaci konfliktu na Středním východě, upřednostňuje akce, které se téměř za každou cenu vyhnou jakékoli vojenské konfrontaci s Íránem. Místo toho, aby omezily rozšiřující se regionální vliv Íránu, USA zakázaly prodej zbraní a technologií do Íránu, uvalily přísné ekonomické sankce, zmrazily íránská finanční aktiva a diplomaticky izolovaly íránskou vládu.

Vliv Íránu se však nadále rozšiřuje. Podle mého názoru to naznačuje, že zadržování a deeskalace nemohou odradit režim, jehož jádrové politiky jsou poháněny fundamentalistickou ideologií. Íránští vůdci se odvolávají na náboženské přesvědčení, aby ospravedlnili svůj závazek k násilnému boji, regionální nadřazenosti a zničení Izraele.

"Dá-li Alláh, za 25 let nebude existovat nic takového jako sionistický režim," řekl v roce 2015 íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí a označil boj za zničení Izraele za záležitost "džihádistické morálky".

Diplomacii, vyjednávání a právní a ekonomické tresty považuji USA za preferovaná řešení většiny globálních konfliktů. Moderní historie však ukazuje, že tato opatření nemohou vynutit změnu politiky na nedemokratických, fundamentalistických režimech, které opovrhují pravidly globálních mezinárodních vztahů – vzpomeňme na nacistické Německo, Severní Koreu a afghánský režim Tálibánu.

Jak se nevypořádat s proxies

Můj výzkum o teroristických skupinách naznačuje, že USA se mýlily i při jednání s íránskými proxies. Místo toho, aby je USA řešily společně jako součást nepřátelské sítě, zacházejí s každým z nich jako s izolovaným aktérem působícím na konkrétním místě a snaží se tuto konkrétní hrozbu zadržet nebo deeskalovat.

Například v Jemenu USA nezabránily Íránem podporovaným rebelům z řad Húsiů, aby se zmocnili území a v podstatě nahradili vládu. Bidenova administrativa dokonce v roce 2021 tlačila na amerického spojence Saúdskou Arábii, aby přestala vojensky posilovat legitimní vůdce země v jejich krvavém boji o udržení moci. Poté, co začala válka v Gaze, Húsiové, plníce příkazy Íránu, začali odpalovat desítky raket na lodě plující pod západní vlajkou v Rudém moři.

Teprve na začátku roku 2024 se USA postavily Húsiům a provedly odvetné vojenské údery na základny Húsiů v Jemenu.

V Iráku byly USA dlouho ochotny přehlížet, že Írán podporuje irácké šíitské milice bojující proti Islámskému státu, pokud se tyto síly budou nadále podílet na válce proti Islámskému státu. Ignorování dlouhodobých důsledků jejich rostoucí síly si vyžádalo svou cenu: V minulém roce tyto irácké milice zaútočily na řadu amerických vojenských základen v regionu.

A v Sýrii, navzdory rostoucímu vlivu Íránu v důsledku syrské občanské války, USA postupně snižovaly svou podporu protiasadovským rebelům a prodemokratickým kurdským silám.

Zhroucení amerického odstrašování

Všechny tyto neúspěšné zahraniční politiky vyvrcholily zhroucením amerického odstrašování na Blízkém východě. Jednoduše řečeno, USA už tam neprojektují dostatečnou sílu, aby zastavily íránské nepřátelství.

V dubnu 2024, poté, co Izrael zabil vysoce postavené úředníky v komplexu íránského velvyslanectví v Sýrii, zahájil Írán jeden z největších raketových útoků v historii, když na Izrael vypálil přes 300 raket – svůj vůbec první přímý útok na Izrael. Přesto utrpěl jen okrajové důsledky, zejména ekonomické sankce a diplomatické protesty.

USA, které shromáždily spojence Izraele na Středním východě, aby sestřelily většinu íránských raket, opět daly přednost zablokování smysluplné reakce. Bidenova administrativa prohlásila skutečnost, že Izrael zasáhlo jen málo raket, za "výhru" a trvala na tom, že USA se nepřipojí k Izraeli v žádné odvetě proti Íránu.

Hluboká averze Ameriky vůči eskalaci byla dále odhalena po cíleném zabíjení vrcholných vůdců Hizballáhu a Hamásu. Koncem července 2024 byl při izraelském náletu v libanonském Bejrútu zabit velitel Hizballáhu Fuad Šukr a vůdce Hamásu Ismáíl Haníja byl zabit při bombovém útoku na vládní penzion v Íránu.

Írán obvinil Izrael z vraždy Haníji; deník The New York Times uvedl, že k hodnocení "dospělo také několik amerických představitelů, kteří si přáli zůstat v anonymitě". Írán okamžitě slíbil odvetu.

Po celé měsíce USA tlačily na Izrael, aby přijal přesnější vojenské operace, aby se vyhnul dalším civilním obětem ve válce v Gaze, která během prvních šesti měsíců údajně zabila téměř 40 000 lidí.

Když se to však Izraeli zjevně konečně podařilo, když zlikvidoval konkrétní teroristy zodpovědné za zabíjení Izraelců a Američanů, američtí politici se obávali, že takové přeshraniční útoky by mohly vést k regionální eskalaci.

Usilují-li USA o dosažení dlouhodobého míru na Blízkém východě, musí si nejprve uvědomit neúspěchy uplynulého desetiletí. Důkazy podporují můj závěr, že Írán je nepřítel, kterého nelze jednoduše zastrašit, zadržet nebo deeskalovat.

Zdroj v angličtině: ZDE