Ideologické klapky na očích ve filmu Vlny: Jak přepisování dějin podkopává demokracii
26. 8. 2024
/
Muriel Blaive
čas čtení
13 minut
Děkuji
Mariánovi Lóžimu a Janu Čulíkovi za kritické připomínky k
tomuto textu.
Někteří
intelektuálové se snaží pochopit minulost, aby se z ní poučili,
jiní ji přetvářejí tak, aby vyhovovala jejich vlastním
politickým přesvědčením. Jiří Mádl patří do druhé
kategorie. Jeho film Vlny
je pokusem o přepsání československých komunistických dějin,
což po 35 letech nedostatečného historického vzdělání a
bezuzdného antikomunismu v českém veřejném prostoru bohužel
nemůže překvapit.
Pozitivní
je, že Vlny
jsou příjemným, atraktivním a kvalitním filmem. Jako historičku
mě navíc vždy potěší, když hrané dílo podnítí k zamyšlení
i tu část veřejnosti, která se obvykle vlastními dějinami
nezabývá.
Než
se pustím do kritiky historického narativu filmu, ráda bych
vyzdvihla ještě dva chvályhodné aspekty: zaprvé, dobře je
vykreslen šok z invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 (jen na
okraj, vzhledem k těmto dějinám mě vždycky zaráží, jak někdo
v této zemi může ještě dnes podporovat Rusko, zvláště pak
jeho invazi na Ukrajinu.) Za druhé, ačkoli se příběh odehrává
na mylném historickém pozadí, je osvěžující sledovat
jednotlivou epizodu spolupráce s StB zobrazenou v celé její
složitosti, a nikoliv přehnaně odsuzujícím způsobem. Film
ukazuje, že i zásadně dobrý člověk – který se později
prokáže docela hrdinsky – může být donucen ke spolupráci s
tajnou policií, v tomto případě k tomu, aby ochránil svého
mladšího bratra.
Vlny
jsou příkladem současného přepisování komunistických dějin v
České republice
Z
širšího pohledu zůstává, že film přispívá ke znepokojivému
proudu historického revizionismu v České republice. Hned v úvodní
větě naznačuje, že některé postavy byly „inspirovány
skutečnými osobnostmi a nesou jejich jména“, což u diváka
vyvolává očekávání dokumentární přesnosti a dodržování
„historické pravdy.“ Hned poté však následují tato tvrzení:
„Sovětský svaz drží země východní Evropy ve svém područí,
jejich vlády jsou podřízené Moskvě. 1 300 000 politických
vězňů, 5 800 poprav, miliony zničených životů.“
Kde
a kdy přesně došlo k tak krutým represím? Film to neupřesňuje.
Pokouším se to mentálně poskládat dohromady: možná když
vezmeme Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Bulharsko a Rumunsko
za celé období komunismu...? Ne, ta čísla jsou stále příliš
vysoká. Včetně Sovětského svazu...? Pak jsou příliš nízká.
Zpět ke střední Evropě, ale včetně poválečného usazování
účtů...? Polské občanské války v letech 1945-48...? Možná i
maďarské revoluce v roce 1956...? Žádná z těchto kombinací
však neodpovídá poskytnutým číslům.
Zatímco
se titulky posouvají po plátně, vidíme v pozadí známé
komunistické obrazy: portrét Klementa Gottwalda, historického
vůdce Komunistické strany Československa a prvního komunistického
diktátora v roce 1948, Antonína Novotného, který byl prvním
tajemníkem Komunistické strany Československa a prezidentem
Československa do roku 1968, a dalších.
Když
film výslovně zmiňuje 1 300 000 politických vězňů, ukazuje fotografii Milady Horákové během jejího procesu.
A
přesně ve chvíli, kdy titulky zmiňují 5,800 poprav, se ve filmu
objeví scéna monstrprocesu, která sice není explicitně
identifikován, ale silně připomíná nechvalně proslulý
Slánského proces nebo jakýkoli jiný politický proces – typ
obrazu, který čeští diváci viděli nesčetněkrát.
Mise
splněna. Ačkoli jsou tato číselná tvrzení historicky
zavádějící, politické a normativní důsledky snímků jsou
jasné: tyto represe vypadají, jako by se odehrávaly v
Československu. Protože to však film pouze naznačuje, nikoliv
doslovně uvádí, bude snadné předstírat nevinnost, pokud, nebo
když to bude zpochybňovat někdo, kdo zná skutečná čísla.
Dovedu si představit, že Mádl bude v dobré víře protestovat:
„Nikdy jsem neřekl, že v komunistickém Československu bylo 1
300 000 politických vězňů a 5 800 poprav!“ To skutečně nikdy
neřekl, ale není pochyb o tom, že veřejnost odcházela z kina v
přesvědčení, že tomu tak přesně je. A režisér může
oprávněně očekávat, že naprostá většina jeho diváků si
tento rozpor vůbec neuvědomí.
Ve
skutečnosti bylo během stalinského období (1948-1953) v
československých táborech a věznicích drženo asi 50 000 osob,
které bylo možné označit za „politické“ vězně, a bylo
popraveno přibližně 178 „politických“ vězňů. Tyto údaje
vycházejí z výzkumů Karla Kaplana a ostatních historiků v 60.
letech, a přestože se údaje po roce 1989 mírně upravily,
zůstávají v tomto obecném rozmezí. Film tedy přehání rozsah
represí zhruba o 3 000 %.
Záleží
na tom? Koho to koneckonců zajímá? Je to jen jeden film. Je dost
pravdy na tom, že komunistické represe byly tvrdé a že zemi
traumatizovaly.
Co
zkreslování dějin ukazuje
Záleží
na tom. Jak upozorňují různí autoři (Jan Čulík zde,
Veronika Pehe zde,
Alena Zemančíková zde,
Karel Veselý zde,
Albín Sybera zde),
překrucování historických osobností souvisí s nepochopením
historického kontextu a zkreslením dobové atmosféry. Zobrazení
politické, společenské a kulturní atmosféry ve filmu je zásadně
chybné. Například historické postavy zobrazené ve filmu již v
letech 1967-68 nežily ve strachu; nezažily náhlý pocit svobody v
důsledku nějakého nového nařízení KSČ; režim by nedokázal
utajit policejní zásahy proti studentům; je nepravděpodobné, že
by se sedmnáctiletý mladík bál, že bude poslán do dětského
domova, když mohl žit normální dospělý život; činnost StB
byla v této době mnohem utlumenější, než je zobrazeno, atd.
Hlavně však druhá polovina šedesátých let, zejména Pražské
jaro, byla obdobím svobody a nadšení. Lidé mohli studovat,
cestovat na Západ, svobodně se vyjadřovat v kultuře, diskutovat a
kritizovat politiky a stranu ještě před oficiálním zrušením
cenzury.
V
tomto smyslu Vlny
připomínají spíše československou společnost z roku 1951 než
z let 1967-68, společnost, kde je míra společenské pasivity v
každém případě zkreslená také. Těm, kteří se mylně
domnívají, že jedinci byli paralyzováni strachem i za stalinismu,
natož během Pražského jara, doporučuji přečíst si romány
Josefa Škvoreckého, například Mirákl
nebo Příběh
inženýra lidských duší.
Než se antikomunismus stal po roce 1989 módní záležitostí, a
aniž by komunistické represe byť jen vzdáleně relativizoval,
jeho romány výstižně ilustrují, jak se lidé snažili vyhnout
režimu teroru předstíráním nevědomosti, idiocie, ignorance,
přehnané horlivosti či jakýmkoli jiným způsobem, který jim
umožnil proplout nejhoršími příkazy a zároveň se snažit
získat pro sebe co nejvíc – stejně jako tomu bylo i za nacismu,
což Škvorecký ukazuje i v románu Zbabělci.
Tato nuancovaná skutečnost je dnes přístupná prostřednictvím
metodologií mikrohistorie a sociálně-politických dějin
každodennosti, ale takové přístupy jsou primitivními
antikomunisty v komplicitních médiích důsledně předhazovány
jako „komunistické.“ Jsou mylně označovány jako
bagatelizující rozsah represí a veřejnost tomu bohužel věří.
Samotný
film Vlny
samozřejmě české vnímání komunistických dějin nezmění.
Každý podobně zavádějící film – jako Hořící
keř
Agnieszky Holland nebo Bratři
Tomáše Mašína –, každá neprofesionální historická studie
(včetně většiny nedávné produkce Ústavu pro studium
totalitních režimů), každý karikaturní článek v tisku o
komunistické minulosti, každá špatně koncipovaná historická
výstava (na mysli přicházejí ty z Muzea paměti dvacátého
století) však přispívají k tomuto širšímu zkreslení. Tyto
prvky spoluvytvářejí československou komunistickou minulost jako
fiktivní dystopii připomínající Orwellův vesmír, která však
neodpovídá historické skutečnosti.
Zkreslování
dějin není jen přirozeným jevem
Indoktrinace,
kterou zahájil zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů
Pavel Žáček a jeho spojenci, se naplnila. V době vzniku ÚSTR
Žáček tvrdil, že komunista
je komunista, jako by stalinismus a Gottwald byly srovnatelné s
liberální atmosférou Pražského jara a popularitou Alexandra
Dubčeka, nebo dokonce s Gustávem Husákem a normalizací. Pokud byl
každý komunista špatný komunista a každá etapa československého
komunismu represivní, pak bylo komunistické Československo v
podstatě obrovským koncentračním táborem obývaným pouze třemi
druhy jedinců: oběťmi, hrdiny a zrádci. Zákon č. 181/2007,
kterým byl ÚSTR zřízen, pověřil ústav studiem represe a
odboje, přičemž spolupráci jako výzkumné téma nápadně
vynechal. Rovněž mu uložil přehlížet období 1945-1948, kdy
demokraté aktivně spolupracovali s komunisty, především kvůli
vyhánění sudetských Němců – a je jedno, že jich při tom
zahynulo asi 30 000, česká společnost zůstala podle zákona
„demokratická“ až do komunistického převratu.
Současně
s Žáčkovým prohlášením v roce 2008 se antikomunistickým
aktivistům z Platformy evropské paměti a svědomí s podporou ÚSTR
podařilo prosadit, aby EU přijala Pražskou deklaraci o paměti a
svědomí. Tato deklarace navrhovala jakousi mravní rovnocennost
mezi komunistickými represemi a holocaustem tím, že stanovila
společný pamětní den pro obě formy diktatury. Jak jsem ukázala
na
jiném místě, takováto paralela fakticky popírá, že v
Československu si holocaust vyžádal padesátkrát až stokrát
více obětí než komunistické represe. Pokud byl antisemitismus
základním motivem pro zavedení takového zavádějícího
srovnání, nemohli jeho zastánci vymyslet lepší přístup.
Rok
po Žáčkově výroku, v 2009, česko-rakouská výstava o hranicích
představila
Vorkutu a gulag jako symbol „komunismu“, nikoliv jako specifikum
sovětského stalinismu. Stejně jako Vlny
výstava nenápadně vytvářela dojem, že gulag mohl existovat i v
Čechách, ale aniž by to výslovně uvedla, čímž si zachovala
schopnost tomu věrohodně popřít.
V
témže roce 2009 výstava ÚSTR na Václavském náměstí
připomínající sametovou revoluci v roce 1989 naznačila, že
studenti
jako Pavel Žáček a Monika Pajerová začali sametovou revoluci
plánovat dva roky předem. Co dál? Vzhledem k tomu, že
historická vyprávění jsou bezostyšně přetvářena, je výzvou
postavit se proti takovým překrucováním. Kolik lidí je toho dnes
ještě schopno a jak dlouho ještě?
Špatně
napsané dějiny ohrožují demokracii
Každodenní
výsledek tohoto kolektivního překrucování dějin je dráždivý
svou absurditou. Mnoho mladších Čechů, kteří vědí jen málo o
komunistické minulosti nebo dokonce o detailech své vlastní
rodinné historie, se nyní drží útěšného, téměř samolibého
přesvědčení, že jsou na straně obětí. Zdá se, že převládá
názor: „Neznám podrobnosti, ale moje rodina musela trpět.“
Emigranti jsou vnímáni jako oběti, ti, kteří zůstali, jsou
oběti, ti, kteří promluvili, jsou oběti, a ti, kteří mlčeli,
jsou oběti. Mezitím jsou ti, kteří byli komunistickým režimem
vězněni (skutečné oběti), povýšeni na status hrdinů.
Česká
společnost se pevně postavila na správnou stranu dějin a
nashromáždila ve vlastních očích dostatečný kapitál sympatií,
aby mohla s klidným svědomím odsuzovat ostatní. Doby, kdy
disident Václav Havel mluvil o „autototalitě“ a jako prezident
vyzýval občany, aby si uvědomili kolektivní odpovědnost za
neutěšený stav země za komunismu, jsou dávno pryč. Stejně tak
jsou pryč doby, kdy Hannah Arendt varovala, že pokud je každý
obětí, pak nikdo není odpovědný a nikdo nemůže být pohnán k
odpovědnosti – viníci zůstávají nepotrestáni. Oživující
pocit individuální a kolektivní svobody od viny a odpovědnosti
přichází za cenu zapomínání na tyto zásadní lekce.
Tento
poněkud svatouškovský postoj dnešní české společnosti
rozhodně nepodněcuje mladé lidi ke kritickému zkoumání sebe
sama, své rodiny, svého národa ani politiky své země. Podobný
nedostatek sebereflexe pak škodí rozvoji občanské společnosti a
demokracie. Ne že by tento trend byl ojedinělý – lze jej
pozorovat po celém světě. České republice zjevně nehrozí, že
by se v dohledné době změnila v extrémistickou či snad dokonce
genocidní společnost. Ale budovaní takového „komplexu oběti“
vedlo v minulosti k nebezpečným psychologickým vzorcům, například
v bývalé Jugoslávii a Rwandě v 90. letech, nebo i v dnešním
Izraeli. Tam hluboce zakořeněný narativ „exkluzivní oběti“
vedl mnohé k ospravedlnění tvrdého zacházení s Palestinci.
Takový pocit viktimizace zřídkakdy přispívá k toleranci nebo
míru a jeho toxická síla by se neměla podceňovat.
14248
Diskuse