Bída české politiky – jak by (ne)mohla česká politika vypadat

27. 8. 2024 / Albín Sybera

Kdyby se populistům a nacionalistům podařilo rozklížit EU, nebo z ní dokonce státy střední Evropy vystoupily ve jménu politiky izolace a národní suverenity, tak by se režim v Moskvě opět mohl cítit v dostatečně komfortní pozici, aby v zájmu upevňování svého vlivu prováděl vojenské operace až k dolnímu toku Labe a východním výběžkům Alp, varoval prezident slovníkem, který dával tušit jeho vojenskou minulost.

Moskvu by nijak nezajímalo, pokračoval, že v Praze, Bratislavě či Budapešti sedí vůči Kremlu ideologicky spřízněné vlády, které k moci vynesla kritika Bruselu, bruselské zelené politiky a rasově podbarvené útoky na migrační vlny směřující přes střední Evropu do Německa, Beneluxu a Skandinávie.

Prezidenta k jeho krátkému, ale naléhavému projevu nutila neutuchající představa o tom jak premiéři podunajských zemí Viktor Orbán, Herbert Kickl, Robert Fico a Andrej Babiš zablokovali politiku Bruselu vůči Ukrajině a přispěli tak k tlaku na Kyjev, aby inicioval jednání s Moskvou o příměří součástí kterého bylo odstoupení Donbasu, částí jihovýchodní Ukrajiny výměnou za demilitarizaci Krymu a výměny tisícovek zajatců.

Ta představa byla umocněna ještě další vizí o tom, jak Donald Trump těsně porazil Kamalu Harris v letošních listopadových volbách v USA, poté co se na sociálních sítích rozjela bezprecedentní dehonestující a rasistická kampaň proti Harrisové, která nadto zažehla novou vlnu rasových nepokojů v zemi. USA se pod Trumpovou novou administrativou navrátily k populistické agendě „America First“ a Trumpovými ústy otevřeně deklarovaly starou pravdu o tom, jak jejich strategickým zájmem v měnících se mezinárodních pořádcích je ochrana zaoceánských perimetrů, které v případě Evropy sahají nejdéle do Německa.

Prezident projev před budou rozhlasu pronesl i přes četné výtky několika lidí ze svého okolí, kteří s vyzněním projevu nesouhlasili a tvrdili, že projev je zbytečně polarizující, levicový a údajně naskakuje na logiku kulturních válek.

Výše uvedené jsou samozřejmě jenom představy o tom, jak by mohl hovořit u příležitosti výročí srpna 68 politik, který v Česku zastává prezidentský úřad a který má tak k dispozici mimořádnou symbolickou autoritu a moc hovořit k Čechům, kterou obnáší aura Pražského hradu a dělá z prezidentů pomyslné pokračovatele královské linie.

Bylo by samozřejmě naivní myslet si, že by nějaký takový projev mohl pronést český premiér, jehož strana sedí v radikálně pravicové frakci, podkopávající EU.

Reálně se připomínka výročí událostí v srpnu 68. stala platformou pro oživování antikomunismu, kterým se vyznačovaly první dvě dekády po roce 1989. Mimochodem, antikomunismu, který není cizí ani Donaldu Trumpovi a Vladimíru Putinovi.

Útěchou může být, že ten antikomunismus už přece jenom nemusí být tak silný jako býval v 90. a nultých letech – viz recenze a komentáře Mádlova filmu Vlny od Muriel Blaive, Jan Čulíka a Veroniky Pehe, které naznačují, že přes mohutně přítomnou ideologii, tak přece jenom k nějakému posunu ve vyobrazování komunistické minulosti v českém filmu dochází.

To by však nemělo zakrývat skutečnost, že se antikomunismu poměrně úspěšně podařilo zakotvit ve vyhraněně pravicových kruzích, ve kterých to bují ruskou propagandou a dezinformacemi, a ze kterých nejspíš těží strany jako Motoristé, Přísaha, PRO, kandidátka STAČILO! a další subjekty, se kterými mohou dát politici jako je Andrej Babiš, Pavel Blažek, či Martin Kuba po příštích volbách dohromady pěkně ohavnou většinovou vládu v Praze.