Ukrajina a Západ překračují červené linie. Proč Rusko nereaguje?

29. 8. 2024

Tyto problémy vnímání jsou však neméně důležité v okrajovém světě státnické práce, kde vedoucí představitelé musí odrazovat protivníky a dodržovat mezinárodní závazky, a to většinou nikoliv svými činy, ale signály, které vysílají svým protějškům. Struktura mezinárodního systému je tmelena těmito signály a rozsáhlou škálou politik, institucí a opatření, které jsou jejich základem.

Základním platidlem pro vysílání signálů je důvěryhodnost, která je podpořena odpovídající schopností naplnit signál, který se snažíme vyslat. Například aliance NATO a její ustanovení o kolektivní obraně, článek 5, spočívají na americkém ujištění, že přijde na obranu svých evropských partnerů, pokud budou vystaveni agresi ze strany jiného státu. Jak jsem napsal spolu s kolegy Anatolem Lievenem a Georgem Beebem, všechny dostupné důkazy naznačují, že ruské vedení víceméně považuje toto americké bezpečnostní ujištění za důvěryhodné a podle toho formuje svůj přístup k východnímu křídlu NATO.

Mezitím je nejtěžší výzvou pro Rusko - výzvou, která soupeří s obtížemi na bojišti, jimž čelí na Ukrajině a nyní i v pohraniční oblasti Kurska, a potenciálně je předčí - nalezení způsobu, jak věrohodně odradit Západ od další pomoci a zásobování Ukrajiny. Před necelými 30 měsíci, v den zahájení invaze, ruský prezident Vladimir Putin varoval, že každý, kdo zasáhne, ponese „následky, jaké jste ještě nikdy neviděli“.

Od té doby Západ úspěšně koordinoval kolosální, podle některých měřítek bezprecedentní operaci bezpečnostní pomoci Ukrajině, neustále prohluboval své zapojení novými typy zbraní a zmírněním nebo úplným opuštěním svých předchozích zákazů omezujících schopnost Ukrajiny zasáhnout na mezinárodně uznaném ruském území.

Moskva se těší značné míře odstrašení v otázce přímého zásahu Západu do války, už jen z toho důvodu, že by se takový krok mohl přenést do širší regionální války, která by byla jen o vlásek vzdálena jaderné konfrontaci. Totéž se však nedá říci o schopnosti Západu, aby udělal vše pro nepřímou pomoc Ukrajině.

Posledním Putinovým plánem, jak odradit Západ od dalšího zapojení do války na Ukrajině, bylo vyhrožování, že v odvetě vyzbrojí protivníky Západu, údajně v domnění, že tato politika zvýší náklady západních partnerů Ukrajiny natolik, že buď ustoupí, nebo alespoň upustí od dalšího prohlubování svých závazků vůči Kyjevu.

O tři měsíce později však Rusko tuto hrozbu dosud nesplnilo. Ukazuje se, že tento druh “trestání za trest” nebyl nikdy zcela vhodný, v neposlední řadě proto, že Rusko nemá kapacitu na to, aby jej splnilo, aniž by se červeným perem dotklo dalších částí svého globálního portfolia vojenských, ekonomických a politických zájmů.

Ve chvíli, kdy se Kreml údajně chystal vyzbrojit húsijské povstalce v Jemenu proti Spojeným státům, Washington koordinoval diplomatický tlak se Saúdskou Arábií, aby Moskvu zastavil. Rusko a Severní Korea podepsaly v červnu obranný pakt, který obě strany s velkou pompou inzerovaly, ale doposud neexistují žádné důkazy o tom, že by Rusové plánovali poslat do Severní Koreje nějaké větší dodávky zbraní. Dosud tomu bylo naopak, KLDR posílala do Ruska miliony dělostřeleckých granátů.

Možná se Severokorejci domnívají, že z toho mají prospěch v jiných ohledech, včetně politického vlivu, který jim vztahy s Ruskem poskytují na jejich hlavního mecenáše a partnera Čínu, ale mezi Moskvou a Pchjongjangem zatím nedošlo k ničemu, co by se blížilo srovnatelné výměně zbraní.

Není těžké pochopit proč: jakákoli rozsáhlá snaha o vyzbrojení KLDR by se mohla ukázat jako fatální pro vztahy Ruska s Jižní Koreou, které se po invazi na Ukrajinu v roce 2022 zcela nezhroutily, a to navzdory těsnému partnerství Koreje s Washingtonem a zjevné náchylnosti Soulu k americkým zájmům. Také Peking by tratil na destabilizujících účincích, které by rozsáhlé ruské zbrojní dodávky do Severní Koreje mohly mít v celém regionu, a vztahy s Čínou jsou si Rusko nemůže dovolit komplikovat.

Na Blízkém východě se jako zřejmý kandidát na ruskou velkorysost jeví Írán - koneckonců je to protivník USA, který svádí tvrdý boj s jedním z nejbližších amerických spojenců, Izraelem. I zde se však Kreml pohybuje opatrně mezi Skyllou a Charybdou.

Součástí komplexní blízkovýchodní strategie Ruska po jeho zásahu v syrské občanské válce byla podpora stabilních partnerských vztahů s Izraelem. Putin i jeho izraelský protějšek Bibi Netanjahu považují srdečné vztahy mezi svými zeměmi za osobní úspěch a pozoruhodně neradi se těchto vztahů vzdávají, i když se v důsledku války na Ukrajině a války v Gaze v roce 2023 ocitli na různých stranách barikády.

Ačkoli Moskva opakovaně popichuje Izrael kvůli jeho postupu v Gaze, tento druh rétorických šťouchanců je jedna věc; dodávání hlavních zbraňových systémů zapřisáhlému nepříteli Izraele, Íránu, je věc zcela jiná a Putin ji zatím nebyl ochoten překročit.

Jednoduše řečeno, Rusku docházejí západní nepřátelé, které může vyzbrojit, aniž by to mělo negativní dopad na jeho vlastní zájmy. Menší potenciální hráči zůstávají v Latinské Americe a některých částech Afriky, ale v těchto případech bude dopad takových ustanovení pravděpodobně příliš malý na to, aby přinesl trestný účinek, který je smyslem ruské existence pro provádění této politiky transferu zbraní.

Hlavolam, v němž se Moskva nachází, odhaluje hlubší aspekt jejího válečného úsilí na Ukrajině: Schopnost Moskvy udržovat vztahy s téměř celým nezápadním světem navzdory vytrvalé izolační kampani Západu je pro ni výhodou i přítěží zároveň. Chrání Rusko před ekonomickým a diplomatickým tlakem Západu, který by ho jinak mohl v úvodní fázi války úspěšně ochromit. Tyto vztahy však s sebou nesou i soubor překážek, které Moskvu omezují v provádění mnoha forem eskalace a odvetných opatření.

Tato omezení poukazují na divoký systém zrcadel, který se kolem války na Ukrajině vytvořil - soubor očekávání a norem, který sice nebyl nikdy kodifikován a je z velké části nevyslovený, nicméně má na jeho účastníky skutečný disciplinující účinek. Tato logika by měla být hlouběji prozkoumána a začleněna jako součást souboru nástrojů americké politiky pro ukončení války za maximálně výhodných podmínek pro Západ i Ukrajinu.

Celý článek v angličtině ZDE