Abyste pochopili Trumpa, přečtěte si novináře, který sledoval Hitlerův vzestup

28. 8. 2024

Rakouský novinář, dramatik, básník a satirik Karl Kraus vydal 922 čísel časopisu s názvem Die Fackel neboli Pochodeň, z nichž většinu produkoval sám, protože byl přesvědčen, že špatně umístěná čárka skrývá katastrofu doby, která s ní souhlasí.

V průběhu posledních 100 let byl jeho undergroundový vliv v kulturní aréně mnohem důležitější, než si uvědomujeme. Ve skutečnosti se odráží v dílech jeho krajanky Elfriede Jelinekové, nositelky Nobelovy ceny, až po posledního básníka, který získal Cervantesovu cenu, Venezuelana Rafaela Cadenase. Nyní, 150 let po jeho narození a 125 let poté, co založil svůj časopis, je jeho myšlení stále aktuální. Pokud redaktor časopisu The New Yorker David Remnick nedávno připomněl, že "New York Times přehlížely holokaust", stojí za to připomenout, že Kraus ho viděl přicházet prostřednictvím novin kolujících ve Vídni o 10 let dříve, včetně zahraničních.

Vliv Krause a Pochodně byl otevřeně přiznán před sto lety Ludwigem Wittgensteinem, Sigmundem Freudem, Theodorem Adornem, Eliasem Canettim a Walterem Benjaminem. V letech 1899 až 1936 Kraus rozebíral některá současná zla v Die Fackel "jednoduše tím, že otevřel noviny", jak poukázal politolog Eric Voegelin v knize Hitler a Němci. Tři roky před svou smrtí v Krausově Třetí Valpuržině noci, kterou napsal těsně poté, co se v Německu v roce 1933 dostal k moci nacionální socialismus, "přesně popsal a odhalil pravou povahu [nacismu]". Byl "prvním velkým kritikem propagandy, který předjímal Orwellovu vizi totalitní společnosti ovládané doublethinkem a newspeakem", jak napsal jeho životopisec Edward Timms v knize Karl Kraus, apokalyptický satirik: Kultura a katastrofa v habsburské Vídni.

Jazyk byl hlavním zaměstnáním Krause; jeho hlavní starostí byl život a vnímal degradaci života v degradaci jazyka. Tento důvěrný a tragický vztah a jeho neochvějné odhodlání proti němu bojovat činí z jeho analýzy nacistické propagandy nejen "povinnou četbu pro každého studenta politologie", jak říká Voegelin, ale pro nás všechny. Možná proto bylo v USA na konci Trumpova prvního funkčního období vydáno nové vydání. O čtyři roky později a s vyhlídkou na druhé Trumpovo funkční období by nám Krausův hlas měl stále znít v uších.

Začátkem letošního léta madridské kulturní centrum La Casa Encendida zařadilo Krause do jednoho ze svých programů. Krajní pravice ještě nedosáhla svých vítězství v evropských volbách, ale Trumpův návrat do Bílého domu se zdál být stále životaschopnější. "Nelze si na Krause nevzpomenout v souvislosti s aktuálními událostmi, kde odpovědnost za veřejné slovo zcela ztratila svou hodnotu. Začali jsme to velmi jasně vidět ve volbách, které Trump vyhrál v roce 2016, kde byly cynismus a lži uznány za politické nástroje," říká Sandra Santana, profesorka estetiky na univerzitě La Laguna na Tenerife.

"Když se slova odchýlí od svého významu," vysvětluje Santana v referenční eseji o Krausovi s názvem El laberinto de la palabra neboli Labyrint slova, "začne vládnout podvod". Podle Adana Kovacsicse, překladatele Krausových děl, pokud jde o fúzi informací a spektáklu, Kraus varoval: "Je nezbytné pochopit, co je to spektákl a že se s ním spojila politika". Paradoxem pro Kovacsice je, že stejně jako u Trumpa "bylo všechno na očích", ale vzhledem k mašinérii a dovednostem, s nimiž nacismus vyprázdnil jazyk, zůstala éra beze slov a představivosti, aby viděla, co propaguje.

Podle deníku The Washington Post Trump během svého prvního funkčního období pronesl více než 30 000 lží. Abychom pochopili, jak rozložil vztah mezi odpovědností a veřejným diskurzem, stačí se podívat do Financial Times, které citovaly, co evangelikální vůdce řekl o Trumpovi několik dní po Bidenově katastrofální debatě na CNN: "Jako prezident Spojených států dodržel každý slib, který nám dal." Následující den novinář FT Martin Wolf poukázal na to, že Trumpova schopnost "definovat pravdu pro své stoupence je příkladem Führerprinzipu – myšlenky, že vůdce definuje pravdu". Wolf zde naráží na německého právníka Carla Schmitta, jednoho z nejvlivnějších myslitelů nové pravice, a jeho esej Vůdce ochraňuje zákon. Každý, kdo věří, že tato analogie je přehnaná a že Trump nemá ani Schmitta, by měl vědět, že možná postačí Adrian Vermeule, harvardský profesor, který prosazuje "neliberální legalismus". Nejvyšší soud již řekl, že Trump je nad zákonem.

Kraus pochopil, že cílem poselství šířeného nacistickou propagandou nebylo ani tak přivlastnit si "zvěrstva, jako vysvětlení", stejně jako se Trump nesnaží přivlastnit si nic konkrétního, kromě mediální pozornosti, tj. všeho. Když reálný svět přestane být referenčním světem a jen se budou navzájem srovnávat projevy, triumf skutečně sebereferenční politiky se stane nevyhnutelným. Novinkou není, že ho jeho spolukandidát v roce 2016 pokřtil jako "Hitlera Spojených států", ale to, že pokud to tehdy byla kritika, dnes by ji J.D. Vance mohl zopakovat jako chválu a stále vypadat koherentně, protože odsuzovat rozpory v Trumpově světě nedává smysl – rozpor je Trumpův modus operandi.

Voegelin tvrdí, že právě na tomto pozadí lhostejnosti triumfoval i nacionální socialismus, a spoléhá na Krause a jeho rozbor "dvojí řeči Německa", aby se pokusil "vyvrátit všechny lži, které byly řečeny o [koncentračních táborech], tj. o druhé realitě vypracované (...) německým episkopátem." Hitlerův nástup k moci také zdůraznil selhání sociální demokracie, včetně rakouské sociální demokracie, která, i když byla svědkem mučení a vraždění německých soudruhů, stále dávala přednost opozici vůči rakouské křesťansko-demokratické vládě před německými nacionálními socialisty.

"Oddaní zábavě a taktice, ztratili téměř všechny materiální zisky," napsal Kraus o sociálních demokratech a sociálně demokratických intelektuálech, kteří věřili, že "mohou prolomit magický kruh [nacismu] prostřednictvím ústavního soudu". V důsledku toho Kraus podporoval rakouského křesťansko-demokratického kancléře: Cokoli jiného než Hitlera.

Zdroj v angličtině: ZDE