Proč Irena Kalhousová komentuje konflikt v Palestině tendenčně
8. 5. 2024 / Bohumil Sláma
Nevím, zda záměrně nebo nezáměrně, avšak je podezřelé, že ho neuvádí v závažných historických souvislostech. Počíná si lépe než naprostá většina našich komentátorů a působí věrohodně, o to je to ovšem nebezpečnější.
Konflikt mezi Izraelci a Palestinci je dlouhodobý a velmi komplikovaný, a kdo ho nevidí tak, jak se vyvíjel od počátku, ho nevidí náležitě. Začal myšlenkou sionismu, vzniklou koncem 19. století. Její autor Theodor Herzl vyšel z potřeby židů mít vlastní území, avšak přestože slovo sionismus znělo adresně, nepředpokládal je nutně v Palestině. Zřetelně se vyjádřil až britský ministr zahraničí Arthur Balfour, který v roce 1917 prohlásil, že „pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině“. Jak se později ukázalo, mělo to pro další události rozhodující význam, a pokud lze hovořit o tom, kdo následný neblahý vývoj zavinil, byl to nejen Herzl, ale zejména on, resp. Britové. Bylo to nesmyslné, podobně jako kdybychom jsme se my a Poláci měli vrátit na území obývané před staletími Polabskými Slovany.
Palestinci toto území obývali minimálně od 2. století n. l. a židé tam ještě v druhé polovině 19. století tvořili zanedbatelnou menšinu. Po pogromech, kterým čelili zejména ve východní Evropě, se tam začali přestěhovávat a skupovat pozemky. Když Palestinci prohlédli, o co jim jde, začali se tomu bránit. V té době bylo jejich území součástí protektorátu Britský mandát Palestina. (Masaryk, který Palestinu v roce 1927 navštívil, sice myšlence vzniku židovského státu přál, ale konstatoval, že židů je tam málo.)
Do roku 1930 tam židů přibylo víc než sto tisíc, po nástupu nacismu dalších 250 tisíc, ve srovnání s Palestinci však nadále zůstávali výraznou menšinou.
Ve třicátých letech odpor Palestinců vůči židům narostl, což vedlo k jejich povstání, za něhož zabrali velkou část svého území. To Brity přivedlo k zavedení pro židovské přistěhovalce omezujících kvót, židé se je však snažili nerespektovat a začali Brity terorizovat. Po roce 1945 se konflikt vyostřil a po několika dalších židovských útocích se válkou oslabená Británie svého mandátu v Palestině vzdala a přestala tak židy omezovat.
Další ránu Palestincům zasadila OSN, když v roce 1947 plánem na rozdělení Palestiny podpořila pouze židy. Palestinci a Liga arabských států se proti tomu postavili, mimo jiné proto, že šlo o porušení ustanovení Charty OSN, dávající každému národu právo na určení svého vlastního území a osudu.
Uvažovali víceméně stejně, jako dnes Ukrajinci, když nepřistupují na okupaci části svého území Rusy.
V té době na daném území žilo 1,2 milionu Palestinců, resp. Arabů, a 650 tisíc židů. Do roku 1958 tam židovská populace vzrostla na dva miliony. Další léta byla poznamenána imigrační vlnou židů přeživších holocaust a těch, kteří byli vyhnání z arabských zemí. V roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny, která si dala za úkol dosáhnout zničení Izraele. Šestidenní válka v roce 1967 však přinesla Izraeli vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova (ze kterého se později stáhl), Golanských výšin a Východního Jeruzaléma. Podle odhadů OSN během této války opustilo svou vlast na 710 tisíc Palestinců, tj. zhruba 80 procent dřívější populace, a osud těchto uprchlíků dodnes silně zatěžuje arabsko-izraelské vztahy. Jomkipurská válka v roce 1973 též skončila vítězstvím Izraele, další boje však pokračovaly. Ztráty na životech u Palestinců už tehdy mnohonásobně převyšovaly ztráty Izraelců.
V roce 1993 byla mezi Izraelci a Araby podepsána mírová dohoda, z níž vyplynulo, že na územích Západního břehu a pásma Gazy bude ustavena palestinská samospráva. Na obou znesvářených stranách ovšem zůstali odpůrci této dohody, na palestinské straně to byla zejména organizace Hamás a Palestinský islámský džihád. Situace se nevyřešila a spory a ozbrojené konflikty pokračovaly. Palestinci se práva na své území nevzdali, je to však dnes už neuskutečnitelné, čímž jsou nesmírně frustrováni. Celkově dlouhodobě trpí mnohem víc než Izraelci, což v loňském roce vyústilo v teroristický útok Hamásu.
Žádná strana není lepší než druhá, teroristické byly a jsou obě, Izraelci útočí jen „v rukavičkách“. K Palestincům se chovají jako agresoři a jako árijci vůči páriům. Historicky prvotní a nadále základní vinu nesou oni. Řešením je podle mého názoru vznik Palestinského státu, kontrolovaného mezinárodním společenstvím, podobně jak bylo po 2. světové válce Spojenci kontrolováno Japonsko.
Diskuse