Nikdo už neví, k čemu jsou univerzity

10. 5. 2024

čas čtení 11 minut
Přebujelá byrokracie odčerpala moc z rukou vyučujících a výzkumníků, píše Derek Thompson.

Ekonom Gary N. Smith z Pomona College předměsícem vypočítal, že počet profesorů na jeho škole se od roku 1990 do roku 2022 snížil, zatímco počet administrátorů se v tomto období zvýšil. "Naštěstí existuje jednoduché řešení," napsal Smith ve sloupku pro Washington Post. V tradici Jonathana Swifta a jeho skromného návrhu volal po tom, aby se zbavili všech učitelů a studentů v Pomoně, aby škola mohla naplnit svůj osud jako instituce řízená neučícími byrokraty a pro neučící se byrokraty. Přinejmenším řekl, že "odstranění profesorů a studentů by výrazně zlepšilo finanční situaci většiny vysokých škol".

Administrativní růst se netýká pouze Pomony. V roce 2014 vydal politolog Benjamin Ginsberg knihu The Fall of the Faculty: The Rise of the All-Administrative University and Why It Matters (Pád fakulty: Vzestup všeadministrativní univerzity a proč na tom záleží), v níž si stěžoval na mnohaletou expanzi "administrativní plísně". Od počátku devadesátých let do roku 2009 rostl počet administrativních pozic na vysokých školách a univerzitách desetkrát rychleji než počet pozic na fakultě. Ačkoli administrativní pozice přibývaly obzvláště rychle na soukromých univerzitách a vysokých školách, veřejné instituce nejsou vůči tomuto jevu imunní. V systému Kalifornské univerzity vzrostl počet manažerů a seniorních odborníků od roku 2004 do roku 2014 o 60 %.

Jak a proč k tomu došlo? Část tohoto růstu odráží příznivé a možná i pozitivní změny v americkém vysokém školství. Na vysokou školu se dnes hlásí více studentů a jejich potřeby jsou rozmanitější než u předchozích tříd. Dnešní studenti mají více zdokumentovaných problémů s duševním zdravím. Berou si více studentských půjček. Rozšířená účast na vysokoškolském sportu vyžaduje více atletického personálu. Zpřísněné federální předpisy vyžadují nová oddělení, jako jsou úřady pro zdravotně postižené a kvaziprávní vyšetřovací týmy pro stížnosti na sexuální napadení. Vzhledem k tomu, že se moderní vysoká škola stala složitější a rozmanitější, je prostě více pracovních míst, která jsou třeba. A potřeba získat peníze na zaplacení těchto pracovních míst vyžaduje větší rozvoj a kanceláře pro vztahy s absolventy – což znamená ještě více administrativy.

Mnohá z těchto pracovních míst však mají pověst míst, která kromě pozvání na setkání produkují jen málo. "Často se sám sebe ptám: Co tito lidé vlastně dělají?," řekl mi Ginsberg minulý týden. "Myslím, že většinu dne tráví životem v alternativním vesmíru zvaném Meeting World. Myslím, že kdybyste vzali každou třetí osobu s titulem zástupce spolupracovníka nebo asistenta a oni by zmizeli, nikdo by si toho nevšiml."

V e-mailu, který mi poslal, Smith, ekonom z Pomony, uvedl, že nejdůežitětším faktorem, který pohání růst vysokoškolské administrativy, je fenomén, který nazval budování impéria. Administrátoři jsou emocionálně a finančně odměňováni, pokud mohou najmout více lidí pod sebou, a tito administrátoři budou časem chtít zvýšit svůj vlastní status tím, že najmou více lidí pod sebe. Netrvalo dlouho a vytvořila se lidská pyramida byrokratů, kteří se ujali úkolů pochybné užitečnosti. A to může vést k explozi nových mandátů, které tlačí širší instituci ke zmatku a nesoudržnosti.

Svět má naléhavější problémy, než je nadměrný počet zaměstnanců na amerických vysokých školách. Ale přesto je to skutečný problém, který by mohl být faktorem rostoucích nákladů na vysoké školy. Vysoké školství je koneckonců odvětví náročné na pracovní sílu, v němž inflaci pohání odměňování zaměstnanců, a po většinu 21. století rostly náklady na odměňování nejrychleji mezi nepedagogickými odbornými pozicemi. Některé z těchto rušení pracovních míst by mohly vést k nižšímu počtu absolventů nebo ke snížení kvality života na akademické půdě. Mnoho dalších může zůstat bez povšimnutí studentů a učitelů. V knize Bullshit Jobs: A Theory z roku 2018 čerpal David Graeber ze svých zkušeností vysokoškolského profesora, aby kritizoval práci vysokoškolské administrativy, která byla "tak zcela zbytečná, k ničemu nebo zhoubná, že ani zaměstnanec nemůže ospravedlnit její existenci, i když se zaměstnanec v rámci pracovních podmínek cítí povinen předstírat, že tomu tak není".

Dalším důvodem, proč se zajímat o růst univerzitní byrokracie, je to, že odčerpává moc od vyučujících a výzkumníků v institucích, které se – teoreticky – věnují výuce a výzkumu. V posledních několika desetiletích mnoho škol najalo více učitelů na částečný úvazek, včetně pomocných profesorů, aby udržely krok s požadavky na výuku, zatímco jejich zaměstnanci na plný úvazek byli najímáni neúměrně na administrativní pozice. S tím, jak univerzity přesouvají své zdroje směrem k administrativě, nevyvolávají jen zášť mezi fakultami; mohou omezovat akademickou svobodu fakulty.

"Vezměme si něco jako diverzitu, rovnost a inkluzi," řekl Ginsberg. "Mnoho vysokých škol, které přijaly principy DEI, má levicově liberální učitele, kteří jsou samozřejmě teoreticky pro principy DEI," řekl. Logika byrokracie však spočívá v tom, že se chopí jakéhokoli poslání a donekonečna rozšiřuje svou moc, ať už takový růst slouží základní instituci nebo ne. "Zanedlouho mnoho škol tvoří probošti pro diverzitu, rovnost a inkluzi. Tito probošti pořádají mnoho setkání. Vytvářejí soubor principů. Říkají fakultě, aby aktualizovala své sylaby tak, aby byly v souladu s novými principy navrženými na těchto setkáních. A tak jste zanedlouho vybudovali administrativní orgán, který přímo zasahuje do základní funkce výuky."

Byrokratický nárůst má své stínové já: Mandátní inflaci. Více vysokoškolských byrokratů vede k novým mandátům pro organizaci, jako je vývoj nových technologií v kancelářích pro transfer technologií, prosazování rozmanitosti v hodinách humanitních věd prostřednictvím kanceláří DEI a zajištění inkluzivní životní úrovně prostřednictvím kanceláří pro studentské záležitosti. Vzhledem k tomu, že tyto mise jsou pro organizaci stále důležitější, vyžadují více zaměstnanců. Postupem času mohou noví zaměstnanci požadovat větší odpovědnost a vytvářet nové podskupiny, které vytvářejí ještě více mandátů. Zanedlouho se z kdysi soustředěné organizace stane všechno, jen ne organizace.

V sociologii má tento druh zmatku své jméno. Je to cílová nejednoznačnost – stav zmatku nebo protichůdných očekávání ohledně toho, co by organizace měla dělat nebo čím by měla být. Moderní univerzita má dnes tolik různých zaměstnání, že může být těžké říci, jaké jsou její priority, řekl mi Gabriel Rossman, sociolog z UCLA. "Například, jaké je poslání UCLA?" zeptal se. "Výzkum? Pregraduální výuka? Výuka pro absolventy? Zdravotní péče? Patenty? Rozvoj? Trochu jednodušší otázka, jak je to s jednotlivými fakultami? Když se vrátím do své kanceláře, čemu bych měl věnovat svůj čas: Dalšímu článku, úpravám poznámek z přednášek, recenznímu řízení, službě nebo prosazování rozmanitosti? Kdo ví."

Nejednoznačnost cílů může být přirozeným vedlejším produktem moderních institucí, které se snaží být vším pro všechny. Ale nakonec za to zaplatí. Pro každou instituci, která prosazuje tisíc priorit najednou, může být obtížné účinně prosazovat kteroukoli z nich. V krizi může nejednoznačnost cílů vypadat jako neschopnost nebo pokrytectví.

Například v posledních několika letech se mnoho elitních vysokých škol a univerzit označilo za "antirasistické" a "dekoloniální" podniky, které najímají "akademické aktivisty" jako instruktory a publikují komentáře ke zpravodajským kontroverzím, jako by to byly redakční rady, které náhodou vybírají školné. Tato změna značky připravila školy na neúspěch, když se vypořádávají s protesty proti válce v Gaze. Když bývalá rektorka Harvardovy univerzity Claudine Gayová odmítla Kongresu sdělit, že výzvy ke genocidě Židů jsou automatickým porušením školních pravidel obtěžování, možná by nezpůsobila rozruch – pokud by Harvard měl pověst někoho, kdo se přizpůsobuje i radikálním příkladům politických projevů. Výroky Gayové však byly v ostrém kontrastu s jednoznačným odsouzením studentů a profesorů, kteří urazili jiné menšinové skupiny. Toto zjevné pokrytectví bylo cílem, který se hroutil pod tíhou svých vlastních rozporů: Jeden mandát dohlížet na urážlivé projevy versus jiný mandát umožňovat aktivistickým skupinám mluvit urážlivě.

Tváří v tvář protestům proti válce v Gaze se vysoké školy opět snaží najít rovnováhu mezi protichůdnými prioritami: Svobodou projevu, bezpečností studentů a zaměstnanců a základními školními funkcemi, jako je možnost vejít do posluchárny. To by bylo dost těžké, kdyby studentům nedali najevo, že protesty jsou nedílnou součástí univerzitní zkušenosti. Jak napsal Tyler Austin Harper v časopise The Atlantic, univerzitní administrátoři strávili roky "náborem studentů a učitelů smýšlejících o sociální spravedlnosti do svých kampusů pod implicitním a často explicitním příslibem, že aktivismus je nejen vítán, ale i podporován". Ale jakmile tito administrátoři dostali přesně to, o co žádali – ukázku aktivismu za sociální spravedlnost v celém kampusu –, uvědomili si, že estetická vzpurnost a skutečná vzpoura se podle jejich názoru příliš neslučují. Tak zavolali policajty.

Složité organizace musí plnit mnoho různých úkolů, aby uspokojily své různé zúčastněné strany, a potřebují najmout lidi, kteří tuto práci dělají. Institucionální zaměření má však svou hodnotu a posledních několik měsíců ukázalo, jak destabilizující je, když vysoké školy a univerzity nemají jasnou představu o svých prioritách nebo nejsou schopny tyto priority zprůhlednit fakultám, studentům, dárcům a širšímu světu. Konečným problémem není jen to, že příliš mnoho administrátorů může vysokou školu prodražit. Jde o to, že příliš mnoho administrativních funkcí může způsobit, že vysoká škola bude institucionálně nekoherentní.

Zdroj v angličtině: ZDE

3
Vytisknout
2959

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2024