Boris Johnson říká, že bychom neměli redigovat svou minulost. Avšak Británie o své minulosti lže už desetiletí

17. 6. 2020


Když Boris Johnson tvrdil minulý týden, že odstraňování soch znamená "lhát o naší historii", bylo možno téměř obdivovat jeho neuvěřitelnou drzost, píše George Monbiot. Boris Johnson je člověk, kterého vyhodili z jeho prvního zaměstnání, v deníku Times, protože lhal o britské historii. Vymyslel si lživý citát od svého vlastního kmotra, historika Colina Lucase, aby vytvořil senzační článek o Růžovém paláci Edwarda II.  Další lež o historii - jeho vlastní historii - způsobila, že ho vyhodili z jiného zaměstnání, z funkce stínového ministra kultury za šéfa Konzervativní strany Michaela Howarda.

Johnson nám tvrdí: "Nemůžeme se snažit redigovat či cenzurovat svou historii. Nemůžeme předstírat, že máme jinou historii." Jenže lži a cenzura jsou klíčově důležité pro mýty, na nichž je sebeobraz oficiální Británie založen, a to má zásadní význam pro skrývání nástrojů, jejichž prostřednictvím ti, kteří nám dominují, získali své bohatství a moc.

Zamysleme se nad koncentračními tábory, které Británie vybudovala v padesátých letech v Keni.     Když se národ Kikuyu zmobilizoval a pokusil se získat zpět pozemky, které jim ukradli britští osadníci, téměř celé obyvatelstvo - více než 1 milion lidí - bylo uvrženo do koncentračních táborů.
Jeden z těch táborů, jako by napodoboval Osvětim, měl dokonce nad branou heslo "Práce a svoboda". Dokonce i Eric Griffith-Jones, generální prokurátor koloniální správy v Keni, který se na těchto zločinech podílel, poznamenal, že zacházení s vězni těch koncentračních táborů "znepokojujícím způsobem připomínalo situaci v nacistickém Německu".

Tisíce, možná desetitisíce vězňů zemřely. Mnoho podlehlo hladu a nemocem, v některých táborech zemřely téměř všechny děti. Mnoho dalších lidí bylo zavražděno. Některé jejich britské stráže ubily k smrti. Jeden vězeň, jak v tajném memorandu přiznal guvernér Keni, Sir Evelyn Baring, byl upečen zaživa. Jiní byli análně znásilňováni noži, hlavněmi zbraní a rozbitými lahvemi, zohavováni psy nebo zabíjeni elektrickým proudem. Mnoho vězňů bylo vykastrováno, speciálním nástrojem, který si pro to britská správa vytvořila.- "V té době, když jsem mu uřízl koule," vytahoval se jeden vrah, "už neměl uši a jeho oko, myslím to pravé, mu viselo z očního důlku." Někteří byli váleni v ostnatých drátech, dokud nevykrváceli.

Až v roce 2012, kdy skupina lidí z národa Kikuyu žalovala britskou vládu za své mučení a zohavení, byl objeven archiv, který byl utajován na britském ministerstvu zahraničí. Vyplynulo z něho, jak pozoruhodně koloniální úředníci lhali, aby se tyto informace nedostaly na veřejnost. Baring sám to mučení schvaloval. Griffith-Jones ho varoval: "Pokud máme něco páchat, musíme to dělat tiše." Není překvapivé, že rodinné bohatství Baringovy rodiny vzniklo na základě vlastnictví otroků a obrovského odškodnění, které otrokáři dostali od britské vlády, když byl obchod s otroky zakázán.

Utajované dokumenty o národě Kikuyu, které vyšly na světlo světa r. 2012, byly součástí většího archivu, který před dekolonizací britské úřady systematicky zničily. Takto likvidovala britská státní správa dokumenty o celém britském impériu. Nevíme, co v nich mohlo být. Podrobnosti o masakrování civilistů v Malajsku? O britské špinavé válce v Jemenu v šedesátých letech? O katastrofálním hladomoru v Belgálsku r. 1943, kdy Británie místním lidem odebírala potraviny a exportovala je? Nebo o britských zvěrstvech v Adenu a na Kypru? Jedna věc zdokumentována je, jak britská vláda tajně vyhnala obyvatelstvo ostrovů Chagos v Indickém oceánu, aby si tam Američané mohli postavit leteckou základnu. Britské ministerstvo zahraničí tvrdilo, že žádní obyvatelé těchto ostrovů neexistují, aby mohli být odstraněni bez odškodnění či námitek v parlamentě.

Cenzura a likvidace dokumentů pokračovala. V roce 2010 zlikvidovalo ministerstvo vnitra Theresy Mayové imigrační dokumenty celé generace imigrantů v padesátých letech z Karibiku, tzv. generace Windrush. Mnoho lidí najednou už nemohlo dokázat, že v Británii žijí od padesátých let, což Mayové umožnilo zahájit jejich krutou a šokující deportaci. V roce 2013 konzervativci vymazali celý veřejný archiv svých projevů a tiskových prohlášení z let 2000-2010 a zabránili veřejnosti v přístupu k těmto jejich dokumentům, takže je občané nyní nemohou pohnat k odpovědnosti za jejich minulé výroky a rozhodnutí.

Tento týden požádal Boris Johnson šéfku svého politického odděleni, Muniru Mirzu, aby vytvořila komisi pro rasovou nerovnost. Munira Mirza je součástí sítě aktivistů, jejichž celá historie je zmatená a utajovaná. Tito aktivisté působili v Revoluční komunistické straně a kolem časopisu Living Marxism. Tvrdili, že patří k extremní levici, ve skutečnosti jsou však extremní pravicí. V roce 2018 jsem zjistil, že jejich z jejich periodik, časopis Spiked, je obrovskou měrou financován z peněz amerického miliardáře Charlese Kocha. Mirza vyjádřila pochybnosti, že by britské instituce byly rasistické. Protirasističtí aktivisté se obávají dalšího vyzmizíkováni historie.

Lhaní o historii, cenzurování a redigování - to je to, co politický establishment dělá. Historie, kterou šíří vlády, zejména ta o vztahu Británie k jiným zemím, je jedním obrovským řetězcem lží. Protože se nám lže, nemůžeme se dostat z místa. Dospělost, osoby i národa, lze definovat jako schopnost si nic nenalhávat. Naléhavě potřebujeme dospět.

Kompletní článek v angličtině ZDE
0
Vytisknout
4738

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2020