Stáří

18. 6. 2020 / Jan Sláma

 


Těžké období lidského života. Období bezútěšnosti a zbytečnosti. A také období čekání. Kdy už konečně příjde. Už nikdo nepotřebuje naši fyzickou sílu, kterou už ani nemáme. Jak by ji mohl někdo potřebovat, když se stěží pohybujeme z místa na místo. Už nikdo nepotřebuje naši inteligenci, kterou sice ještě mnohdy máme, ale její nasměrování není v souladu se současnými požadavky. A tak sedíme v domovech pro důchodce, které lze stěží nazývat domovy, ale jen ubytovnami s jakýmsi zaopatřením. S mizerně placeným personálem, mizerně proto, že si ho zbytková veřejnost neváží, protože se stará o lidi, kterých si zbytková veřejnost také neváží. O tyto stařečky a stařenky se jejich děti nezajímají nebo jen sporadicky. Třeba, aby nebyly vyděděni. Peníze, to je často jediný motiv pro návštěvy rodiny. A existuje ještě vůbec něco jako rodina? Nějaký čas od založení snad ano, ale pak dochází k všeobecnému úpadku a skomírání.

 

V době, kdy se ještě většina lidí živila zemědělstvím a žila na vesnicích, rodina ještě plnila jakousi funkci. Staří lidé se zapojovali do života rodiny tím, že se starali o děti. Zůstávali doma, když rodiče dětí museli na pole nebo na práce mimo dům. Jiné to asi bylo v zimě. To se rodina spojovala po delší čas a upevňovaly se vztahy nejen mezi starými a vnuky, ale i mezi starými a jejich dětmi. S rozvojem kapitalismu a stěhováním lidí do měst se do něho staří už příliš nevešli. Naštěstí se ani vysokého věku nedožívali, a tak problém jak se se starými rodiči vtěsnat do malé a u dělníků většinou chudé domácnosti, nehrozil. Čas ubíhal. Proběhly války a mnoho mužů padlo. V některých válkou postižených zemích mužů ubylo drasticky. Mnohé druhy prací, dříve výlučně mužských, musely vykonávat ženy. Staří lidé, pokud přežili, předpokládám, že byli výtanými pomocníky. Bylo to složité. Lidé se nevraceli v čase k bývalým způsobům života s půdou, života na vesnici. Úsilovně se snažili navázat tam odkud před válečným běsněním ukročili jinam.

V naší zemi, ve které se budovalo socialistické zřízení, mohutná městská výstavba bytů umožňovala život rodiny, ale už ne současný a společný život generace starých rodičů. Ti žili jinde, často vzdáleni od svých dětí a jejich životní konec se odvíjel v krátkém pobytu v domovech důchodců. Domovy důchodců byly myslím většinou podobné. Při vstupu z venku jste okamžitě ucítili charakteristický zápach. Zápach moče. Lidé žijící desítky let ve svém bytě nebo domě byli přemístěni a ubytováni v jedné místnosti, většinou ještě s někým, s cizím člověkem. Z celoživotně shromážďovaných věcí, šatů, knih, obrazů, hudebnin, památek připomínajících zapamatováníhodné okamžiky si tito chovanci mohli vzít o málo víc než lidé umístění do věznice. Kde jejich věci zkončily se už nedozvědí.

Možná, že by to mělo vést k zamyšlení zda vůbec něco kupovat! To by ovšem bylo v příkrém rozporu k současně proklamovaném požadavku maximální spotřeby, aby se kola průmyslu roztáčela stále rychleji. Kdyby se měla zastavit, musela by je asi roztočit válka, ta ničitelka všeho.

Rozvíjející se socialistické zemědělství přinášelo na venkov bohatství a spolu s bohatstvím a prosperitou i výstavbu vesnic. Staré vesnice se měnily, mizela stará hospodářská stavení, která zahrnovala i výměnek pro staré hospodáře. Nově stavěné domy se nijak nelišily od městských zástaveb rodinnými domy. Vesnické domy už nepotřebovaly hospodářská zázemí, protože hospodářský život se odvíjel centralizovaně v areálech zemědělských družstev a statků. Lidé tam za prací docházeli, ne příliš daleko a o nejmladší generaci se mohli starat prarodiče. Nabízelo se tak opodstatnění spolužití mladé a staré generace. Alespoň na venkově.

S převratem a návratem ke kapitalistickým způsobům hospodaření došlo u nás k rozvratu pokrokové zemědělské výroby a ke všeobecnému zmatku danému systémem restitucí, dělením společného majetku, ztrátě pracovní příležitosti pro mnoho lidí. Ti odcházeli z vesnic, ty se časem vylidňovaly a spolu s tím docházelo i k rušení obchodní sítě, vesnických škol, komplikacím v dopravě. To vše postupně u menších vesnic vedlo k jejich vylidňování a stěhování lidí do měst, kde hledali práci. Vesnické domy spolu se starými rodiči ponechávali jejich osudu. Ten spočíval v tom, že dokud byli tito prarodiče schopni se o sebe postarat, udržovali vesnické domy při životě. Když tuto schopnost ztratili končili spolu s jejich městskými vrstevníky v domovech pro staré a nepotřebné.

Resumé toho všeho zpočívá v jednom - jakmile přestane být starý člověk samostatný, ať už ztrátou pohyblivosti či demencí, stane se pro mladší část populace nadbytečný a společnost zatěžující. Společnost ovšem tento postoj farizejsky nepřipouští a tváří se jako společnost laskavá a milující, které jen objektivní příčiny neumožňují se o staré lidi lépe postarat. V současnosti probíhající pandemická krize poodhalila poměry, které v ubytovnách pro staré a nemohoucí panují. Zatímco děti byly poslány ze škol domů, staré lidi v zařízeních státem či soukromými společnostmi budovanými „uzamkli“, aby na ně epidemie nemohla. Jak to ale dopadlo víme. Leckde koronavirus dokázal staré a oslabené jedince nahromaděné v těchto zařízeních zdecimovat.

Je zcela zřejmé, že zájmy současné kapitalistické společnosti, byť se občas tváří jako společnost se sociálními rysy, jsou zcela jiné. Už proběhlá koronavirová pandemie ukázala, jak zcela jinak se s ní vypořádali boháči na rozdíl od běžných občanů. Pokud neměli, jak se uvádí, soukromé vakciny, takže se ostentativně producírovali bez roušek, tak se zavírali ve svých separovaných sídlech odděleni od všeho nebezpečí nebo na svých jachtách vyráželi na širá moře. Stejně jako vládci v dobách „černé smrti“ se stěhovali ze svých městských sídel do hor.

Nemyslím si, že vládci v pseudosocialistických autokratických režimech současnosti se chovají jinak, ale u současné společnosti „západu“ chování boháčů vyplývá už z podstaty stávajících dekadentních systémů. Laskavé varování současné pandemie, jak se zdá, nepovede k hlubokým změnám v chování lidí ani společností. Pak ve věci nás starých občanů se musím vrátit k pokrytecky zavrhovanému řešení, tedy k věci eutanasie. Umožněte nám odchod z tohoto nedůstojného způsobu žití, od kterého nechcete upustit a kterého se úsilovně držíte, slušnou a vlídnou cestou.

Vy ovšem opět nazvete tento způsob odchodu za nehumání. Pak ale změňte formu uchovávání starých lidí. Uvolněte podobné peníze, které jste vyčlenili pro fyzické i právnické osoby, pro zaměstnance i OSVČ, navrhněte a vytvořte zcela jiné podmínky pro skutečně spokojené poslední dny a třeba i roky starých lidí. Podmínky, kde nebudou o sebe zakopávat a jít si na nervy. Podmínky, které jim umožní být i ke stáru užitečnými a tedy i spokojenými, plnohodnotnými lidmi, které jen postihlo stáří.

Máte na vybranou, pokud chcete něco změnit. Eutanazie by vyšla levněji!

1
Vytisknout
3652

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2020