Budoucnost veřejnoprávních médií: Co si vlastně račte přát?

19. 6. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Nad veřejnoprávní televizí a rozhlasem se prostřednictvím obsazování mediálních rad extrémisty stahují mračna ZDE. V danou chvíli je ale pro širokou veřejnost nejdůležitější uvědomit si, že vlastně vůbec nejde o to, zda stávající ČT a ČRo plní své úkoly na 100 %, nebo na 25 %, případně o možnost napravit jejich nedostatky. "Vzorové" iliberální státy Maďarsko a Polsko, po jejichž příkladu premiér Babiš pošilhává, dávno veřejnoprávní média jako taková zničily - a nahradily pouhými hlásnými troubami vládní strany. Otázka tedy vůbec nestojí, jakou budeme mít napříště veřejnoprávní televizi a veřejnoprávní rozhlas. Rozhoduje se o tom, zda televizi a rozhlas (plus minus takové, jaké byly dosud) ubráníme, nebo dostaneme babišovizi a babišohlas.


Ještě jednou: I kdyby česká veřejnoprávní média plnila všechna kritéria kvality práce na 250 %, přišel by nevybíravý mocenský útok ANO a spojenců na nezávislost postavení sdělovacích prostředků. Protože kontrolní funkce médií, která je nezávislostí podmíněna, se straně nekritizovatelného vůdce a jejím fellow travellers ani dost málo nelíbí. Babiš sice obyčejně neprezentuje zavilou nenávist vůči novinářům způsoby, na jaké jsme zvyklí od Miloše Zemana - ale to ještě neznamená, že je respektuje a má k nim lepší vztah než čínský místodržící. Personální historie agrofertsdělovacích prostředků je toho výmluvným důkazem. Vlastní hlava a kritický názor jsou v Babišových redakcích absolutně nežádoucí.

Proto si je třeba jasně zvolit: Stojí česká liberální demokracie a ji umožňující nezávislá média při vší své nedokonalosti za obranu, nebo i nyní budou pokračovat léta trvající útoky frustrovaných publicistů a aktivistů vedené hlava nehlava, se zjevným cílem urvat si vlastní prostor na úkor veřejnoprávních institucí? Objeví se konečně širší novinářská solidarita, nebo budeme sledovat jen obvyklý boj všech proti všem o vlastní soukromé korýtko?

Ve filmu The Big Short z roku 2015 (česky Sázka na nejistotu) v samém závěru nastává klíčové dilema, kdy ti, kdo dokázali předpovědět ekonomickou krizi z roku 2008, mohou začít vybírat nemalé zisky. Dva nejdůležitější aktéři filmu však reagují velmi rozporuplně. Jeden makléř vmete kolegům do tváře, že se přece radují z všeobecné katastrofy, která mnoha lidem zničí život. Druhý zavírá firmu a vydává sebekritické prohlášení adresované klientům, ve kterém konstatuje, že při své povaze nedokázal s lidmi navázat dostatečně úzký vztah, aby je mohl přesvědčit, že na trhu s nemovitostmi opravdu čelí děsivému podvodu. To dovedli naopak ti, kdo způsobili katastrofu. Varování někoho, kdo (řečeno současnou českou hantýrkou) nečaulidí a nekoblihuje, většina lidí ovšem neposlouchá. Makléř měl sice pravdu, ale její cena se ukázala být minimální. Mohla sice menšině zajistit enormní zisky, ale většina lidí do poslední chvíle zůstala v zajetí zhoubné kolektivní iluze.

V podobné situaci jako právě jmenovaní se dnes ocitají i čeští novináři, kteří nepatří ke kmenovému personálu ČT a ČRo. Tak jako v Big Shortu mohou sobecky vsadit na vlastní bezohledný vzestup uprostřed všeobecné katastrofy, nebo si připustit, že takové osobní "vítězství" dosažené za cenu naprostého zničení mnoha nesporných hodnot je v celkovém součtu naprosto bezcenné.

A vlastně taková otázka v jistém smyslu stojí před každým jednotlivým občanem. Chce XY (jistě nedokonalá) veřejnoprávní média, nebo hlásné trouby vlády? Stojí o kontrolu politiků "sedmou velmocí", nebo pro něj více znamenají "pohoda a klid na práci" střižené podle normalizačního bezčasí - bez kritiky, jen s nabubřelým plněním pětiletek a bojem o zrno?

Co si račte přát?

1
Vytisknout
10426

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2020