17. 6. 2020 / Miloš Dokulil
(Vyzařuje současný záviděníhodný vzor chování pro vůdčího státníka v USA?)
Mimochodem: takto se předběžně dotýkáme také doprovodně kontroverzní otázky, komu kdy a kam případně jednou umístit sochu či nazvat po něm (či po ní) ulici nebo náměstí (anebo taky třeba univerzitu). Aniž si nutně musíme hned uvědomovat, že žádná hodnotící měřítka nebývají nutně věčná, ale vesměs jen orientačně provizorní, a pro různé hodnotící subjekty dokonce protikladná. Jen jako příklad: Gaius Iulius Caesar byl po galské válce zcela jinak hodnocen vítěznými Římany, a úplně naopak poraženými Galy, že? Jako kdyby taky „pravda“ v nadhozeném typu příkladů či „kategorií“ měla vždycky dvě protikladné a neodlučitelně doprovodné stránky (aspoň pro rozmanitá vytčená dění mezi lidmi). I když, statisticky vzato, ne vždy to bývá 50 na 50, ani v případě vyhodnocování homogenních souborů. Jenže ono to pak taky může třeba být blízko poměru 52 ku 48, anebo 48 ku 52, abychom byli naprosto nestranní (a jako to nedávno třeba bylo ve Velké Británii k otázce „Brexitu“); a uvažujte, kdo z hlasujících byl blíže k „pravdě“, když k následným opatřením se pak veze celých 100 %?
Takže zatím máme za sebou obecnou „introdukci“ (či opatrný úvod). Ne že automaticky musí hodnotově být správný nebo nesprávný zrovna vnímaný čin, anebo jeho relativní či dokonce absolutně prezentované hodnocení. (A konečně „ven s tím“!)
USA jsou běžně prohlašovány za „typicky demokratický“ stát. Vždyť vznikly odbojem proti království (Velké Británie, mohutnějící jako koloniální a zčásti otrokářská velmoc). USA svou pozdější válkou Severu proti Jihu daly najevo, že nerovnost občanských práv není nadále slučitelná s vyhlašovanou „demokracií“. (I když prezident USA měl a má nejednu pravomoc či věhlas monarchického typu bez adekvátní kontroly, ne-li revize; a i když dodnes volební režie má nemalé vady na kráse, jde-li vzhledem ke konstrukci volebních obvodů o rafinovanou nerovnost každého hlasu.) — (Bylo již dost obecných souvislostí?)
Možná že bylo víc těch, kdo sledovali, jak se zachová ten či onen stát, když na počátku tohoto roku 2020 nejdřív rozpačitě a potom opět jaksi jen předběžně svět měl vzít na vědomí, že tu máme hrozbu nákazy „ošidnou virózou“, která napadá především dýchací aparát člověka, a pak s možnými smrtelnými následky pro lidi věkem starší nebo tělesnými dispozicemi méně chráněné (třeba vinou kouření nebo obezitou); přičemž běžné vzájemné kontakty v dnešním lidstvu okamžitě ještě hrozivěji nahrávají obdobnému scénáři, jaký tu byl před sto lety v souvislosti s tzv. „španělskou chřipkou“. Ne že bychom měli zapomínat na nedávné zkušenosti třeba se slovně prezentovanými dalšími vzorky smrtelných nákaz, jako SARS-em, MERS-em, prasečí chřipkou, ebolou nebo třeba zikou! (Nebudeme odbíhat teď ani k tomu, do jaké míry na smrtelně číhající nákazu lidí mohou číhat zrovna viry v mase zvířat žijících v divočině, jejíž prostory se vinou lidských projektů stále zmenšují.)
Letos jsme získali – po výchozím prodlení – určité zkušenosti o nákaze koronavirem vypuknuvší ve Wu-chanu (provincie Hubei) na počátku ledna 2020. (Lékař, který jako první upozornil na rizika již v prosinci roku 2019, sám se stal obětí nákazy!) Ne že by svět rychle přijal jednotnou, včasnou a účinnou formu obrany proti šíření vznikající epidemie, evidované nejdříve v Číně. (Mohlo by to být téma i na knihu! Už jen když si vzpomeneme na výletní loď „Diamond Princess“, která se stala „konzervou“ koronaviru, v té prostorové pasti napadajícího další a další pasažéry.)
Možná teď stačí zmínit se o tom, že prezident USA, Donald Trump, letos ještě 26. února veřejně prohlašoval, že nákaza „covid-19“ je jen něčím na způsob běžné sezónní chřipky. A jen o dva týdny později (10. března) prezident Trump ujistil znovu občany, že se mají věnovat své běžné činnosti bez nějakých zvláštních ochranných opatření proti nákaze. Dokonce o dalších pár dní později (19. března) odkazoval na jeden údajný „lék“ proti šířící se epidemii, aniž měl k tomu odpovídající odborné potvrzení takto vyhlašovaného účinku toho léku (ani nebudu teď blíže citovat).
Jsme od posledního zde citovaného prezidentova prohlášení málem o tři měsíce v čase dál (je 16. června). Ještě 29. května stihly USA jednostranně Trumpovými ústy zastavit své aktivity ve Světové organizaci zdraví („WHO“), aby takto nejen dále snížily svou koordinaci s ostatním světem v boji proti koronaviru; a zároveň USA takto v ekonomicky citlivé době ještě navíc zasáhly WHO i finančně.
„Zatím“ – podle dostupných údajů z 15. června 2020 – v USA onemocnělo již koronavirem téměř 2 200 000 občanů (přesněji: 2 182 951) a zemřelo v důsledku tohoto virového onemocnění skoro 120 000 virem napadených lidí (přesněji: 118 283). USA jsou v této truchlivé statistice na špici takto teď sledovaných čísel. Bylo by to tak neblahé, kdyby zodpovědné orgány v USA (včetně prezidenta Trumpa) začaly brát epidemii koronaviru jako nesmírně závažnou hrozbu pro život, zdraví i existenci lidí dřív a zodpovědně, a ovšem kompetentněji a adresněji?
Copak se můžeme celosvětově utěšovat nyní tím, že lze závažně obviňovat jisté představitele státní moci a světově promítnuté politiky jako možné viníky osobní tragédie statisíců, ba milionů občanů této planety, že nebyli „na výši situace, kterou měli urychleně a účinně čelit“? (Dokonce navíc jako možné kandidáty na setrvání v nanejvýš významné funkci, v níž ale přijatelně neobstáli? Což by mělo též být v „agendě“ pro voliče USA…)
Diskuse