Proč pohrdám tzv. citačními indexy
12. 9. 2019 / Boris Cvek
Ve vědě dlouho převládá názor, že vědecká hodnota vaší práce se pozná podle toho, jak moc je citována jinými vědci (tzv. citační index). V Nature občas čtu argumenty, které míří proti tomu. Například jednou (v editorialu „Experts still needed“) redakce tohoto časopisu srovnávala dva články, které publikovala: jeden technický, povrchní, druhý fundamentální.
Ten fundamentální nebyl prakticky vůbec citován ve srovnání s tím povrchním. Podle redakce to není nic překvapivého a důvodů může být hodně. Např. jinak budou citovány články, které přinášejí nějaký okamžitý technický pokrok v nějaké metodě, kterou využívá široký okruh vědců, jinak budou citovány články, které přinášejí něco, co se v době publikace jeví jako divné a nesrozumitelné i pro, a právě pro, odborníky v dané oblasti a co později vstoupí do učebnic jako revoluční poznatek.
Samozřejmě nebezpečí je v tom, že kdokoli, kdo není citován, může pak považovat svou práci za převratnou. V tom ohledu je jistě důležitější to, jakým recenzním řízením ta práce prošla, nikoli to, kolikrát je citována. Ale úplně nejdůležitější je otázka, jaká ta práce skutečně je. Kdo to ale posoudí? Když jsem nedávno posílal náš článek z Nature jednomu nositeli Nobelovy ceny, který dnes pracuje na Stanford University, dostal jsem reakci, že konečně v Nature vydali něco smysluplného. Jeho názor, nic víc. Překvapila mne míra jeho pohrdání tím, co obyčejně vychází v Nature. Co si pak asi myslí o obsahu jiných časopisů.
Byl-li bych posuzován podle svého citačního indexu, nota bene v té době, tedy v roce 2007, tak by se mnou profesor Deshaies z Caltechu asi nikdy nezačal spolupráci. Ale nikdy ho to ani v nejmenším nezajímalo. Zajímalo ho, jak dokáži obhájit svůj projekt. Musel jsem s ním vést diskuze nad experimenty, hypotézami. Tu samou zkušenost mám se dvěma profesory na Harvardu. Vůbec si neumím představit, že by se mnou řešili citační indexy.
Ale dlouho jsem přece jen bral citační index jako určitý zajímavý údaj, který o něčem svědčí, i když jsem si nikdy nebyl jistý tím, o čem vlastně. Pak jsem začal zjišťovat, že většina článků v mém oboru, tedy v biomedicíně, jsou tak či onak nesmysly (podle zprávy farmaceutické firmy Amgen, publikované v Nature v roce 2012, nebylo možno zopakovat 89% studií z oblasti výzkumu rakoviny, které se výzkumníci této firmy snažili zopakovat). Bylo to po několika letech, kdy jsem intenzivně četl stovky takových článků a kdy jsem se snažil dát je dohromady do nějakého celkového obrazu. Dnes je mi nevolno, když si pomyslím, kolik práce a intelektuálního vzrušení jsem strávil nad něčím, co je nejspíše jen balast.
Začal jsem si taky všímat toho, jak vědci v biomedicíně citují, a bohužel jsem musel dojít k otřesnému závěru, že to, že někdo nějakou práci cituje, vůbec neznamená, že ji pochopil nebo dokonce četl. Další problém je ten, že vědci dokážou vytvářet strategie, jak si zvýšit citovanost. Například je velmi prosté domluvit se s nějakým kolegou, aby vás výměnou za stejnou úsluhu citoval nebo připsal jako spoluautora. Dokonce můžete extenzivně citovat sami sebe. V srpnu vyšel v Nature článek, který ukazuje, že mezi nejcitovanějšími vědci jsou vedle nobelistů také ti, kteří šíleně moc citují sami sebe.
Taky je zajímavá představa, která mne občas posedne, když čtu o citačních indexech, jak někdo vezme svůj vysoce citovaný článek a donese ho do nemocnice k umírajícímu člověku a řekne mu: tady je tvé uzdravení, tisíc citací dám tobě, tisíc tomu druhému a budete zdrávi. Není to krásné?
Experts still needed
https://www.nature.com/articles/457007b
Raise standards for preclinical cancer research
https://www.nature.com/articles/483531a
Hundreds of extreme self-citing scientists revealed in new database
https://www.nature.com/articles/d41586-019-02479-7
Diskuse