Třicetileté úsměvy

16. 9. 2019 / Pavlína Antošová

Akademický rok 1989 – 90 začal v pondělí 11. září, tedy v datum ještě po nějakou dobu nikoli historické. Pražská filozofická fakulta tehdy nově otevřela dvě kombinace, nad nimiž jsme všichni kroutili hlavami. Byly to němčina – marxisticko-leninská filozofie, a nadto angličtina – vědecký komunismus. Ta druhá nejspíš působí jako dokonce ještě pofidérnější, ale v našich řadách se ozval hlas: „Chudáci germanisti! Budou nucený číst Marxe v originále.“

 

Nakonec tedy nemuseli, ačkoli do efektů vkládaly tehdejší nomenklaturní špičky obrovskou spoustu sil. A tak mladík z jiného oboru ve frontě na placení kolejného vypravoval: „Včera večer jsem přišel domů. Pustím televizi – tam Štěpán na fakultě. Prej: ,Kdo už má probouzet lásku k marxismu-leninismu, když ne mladí filozofové!‘ No nazdar – když to zahajoval Štěpán – to asi bude rok!“ A skutečně byl… Miroslav Štěpán sice z FF UK ještě odešel nevypískán, ale příliš mnoho jistoty si asi neužíval.

Náš studijní ročník se aktuálně nacházel těsně před polovinou své anabáze. Do jednoho z větších „oborových“ posezení na koleji nonšalantně vplul kolega z vedlejšího studijního kruhu: „Holky, máte novej Mlaďák? Sehnal ho kámoš, já už ne. Teda ale ty Renčínovy vtipy na poslední stránce…! ,Ty si nedáš socialistický závazek, že se budeš učit; ty se BUDEŠ učit!‘ Nebo: ,Za tu pětku opravdu nemůžu! Než jsem šel na záchod, tak Masaryk ještě střílel do dělníků. A když jsem se vrátil, už z něj byl tatíček.‘ No já myslel, že se mi to jen zdá!“ Přinejmenším některé z nás musely vzít zavděk tímto líčením, protože aktuální číslo Mladého světa se široko daleko už sehnat nedalo.

Mně coby – dá se říci – antiprognostikovi do poslední chvíle nedošlo, jak málo času zbývá do změny režimu. Ale postupující změny jsme vnímali všichni. Při semináři z historické mluvnice češtiny se paní doktorce Jančákové, kárající nás za lenost, podařilo způsobit všeobecné haló. Bezděčně totiž odkázala na dobovou petici: „Prosím vás – ale já jsem vám za úkol zadala k rozboru jenom několik vět!“ Vnímali jsme ji jako jednoho z pedagogů, před nimiž se nemusíme bát. Ale i kdyby ne, některým z nás už by to v tu chvíli možná bylo jedno. Seminář pak zkušeně ukočírovala.

Panu doktoru Nenadálovi (jehož docenturu komunistické vedení fakulty až do listopadu 1989 „zazdilo“) přivedla kolegyně na přednášku svého zahraničního kamaráda. Výklad americké literatury přerušila otázka, kdo to je. Informaci, že dotyčný pochází ze západního Německa, pak provázela zvláštní reakce na hranici úleku a pobavení; což se od satirika vlastně tak trochu dalo čekat. Načež se z pléna ozvalo: „To je dneska lepší než z východního.“ Zástupy východních Němců, utíkajících do spolkové republiky přes Československo a zanechávajících v Praze své trabanty, se utajit prostě nedaly.

Podzim se hrnul vpřed mílovými kroky, nápadně kontrastujícími s předchozím normalizačním bezčasím. Po jedné podvečerní přednášce – pro změnu z anglické literatury – jsem se při vystupování z metra sešla s panem docentem Hilským (na něhož profesura také ještě čekala). U eskalátoru zmínil dramatika brutálně (nevím, dá-li se říci dryáčnicky) násilných scén, jehož dílo nám chvíli předtím vykládal: „Edward Bond je hroznej, viďte?“ Tím se mi nabídla příležitost vyslovit své vlastní tlumené obavy z možné občanské války v Československu, ale také zmínit ujišťování od mého táty, že se u nás poměry nevyhrotí jako v Maďarsku roku 1956. A pan docent přidal ještě jedno ubezpečení: „Ne, ne! Určitě ne. I když toho, co dělá Gorbačov, se tady hned tak nedočkáme. Přisvědčila jsem: „To v dohledný době ani náhodou.“ Tento rozhovor proběhl ve středu 15. listopadu 1989.

Pokud by někoho takové útržky vzpomínek spíše rozladily, nedivila bych se. Vršících se zklamání, která od raných devadesátých let následovala a dosud následují, se už dávno nikdo nedopočítá. Za podstatná však pokládám dvě zobecnění: Hroutící se politické systémy velmi vehementně přitahují otěže. A pak především: Snad se v nás něco málo ze svižné naděje určujícího roku 1989 neodstranitelně zachytilo.

0
Vytisknout
2780

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2019