Úsměv syfilitikův aneb KLIMAkterium civilizace

11. 9. 2019 / Kamil Kuběna

čas čtení 7 minut

Upozornění čtenáři: Absence exaktních dat je v této úvaze nahrazena nevyváženým mixem fatalismu a naivní utopie, čímžto by neměla být brána ani jako studie, ani jako návod, či dokonce jako manifest, ale jako pouhopouhé zamyšlení.


V ponuré atmosféře nemocničního pokoje se opět rozprostřelo ticho. Ostatně stejně jako je tomu po většinu času, který jako by v těchto místech přestal plynout. Přes zatemnělá okna pacient jen stěží rozezná den od noci, pátek od neděle, léto od zimy. Od života smrt. Na ticho je však pacient zvyklý, svým způsobem ho uklidňuje, dává mu totiž největší dar, jaký může být člověku darován, totiž pocit, že se nic neděje. Tedy naději.


V poslední době se však stále častěji u jeho lůžka objevují lékaři, ctihodní profesoři, felčaři, ranhojiči, čarodějové, mudrcové, zaklínači, i proroci ulice, ti věční vyznavači selského rozumu. Syfilis se ale stále k odchodu nemá.

Aniž by si tito ctihodní uvědomovali, nemoc je ukrytá hluboko v pacientových útrobách, plave v jeho krvi, živí se jeho vnitřnostmi a dost možná, že už ovládla i jeho duši. A tak se střídají jeden po druhém u jeho lůžka, někteří propichují vředy, které se v různých velikostech objevují na pacientově těle, jiní aplikují koupele v krvi netopýrů, nebo v rozemletých vnitřnostech obojživelníků a najdou se i vyznavači rtuťových zábalů (což je mimochodem nejlepší prevence třetího stadia této zákeřné nemoci, nemocný se ho totiž s největší pravděpodobností nedožije). Pacient se usmívá, bolest ustoupila.

A za dveřmi pokoje se ozývají tu tlumené, tu hlasitější nadávky do simulantů, nastrčených figurek, zmanipulovaných loutek a zpropadených zrádců vlasti, ať už je to cokoliv a kdekoliv. Syfilis přece neexistuje!

A zatímco pacient leží ve snivém opojení pomíjivého stavu, ve kterém necítí bolest, zoufalé, bezradné, prosebné i vševědoucí výkřiky zpoza všech světových dveří, závěsů, plachet, či korálků se mění ve všudypřítomný, nikdy neutichající šum.

„Změna klimatu? Neexistuje! Válka? Minulost. Rozvrat prostředí? Nikdy. Lidská práva? Cože, proboha?“

A mezitím, co dav v tichosti křičí, další ctihodní léčí viditelné neduhy jiného pacienta, Světa, nebo chcete-li, Civilizace, či lidské společnosti. A tak se ve velkém nakupují emisní povolenky, výfuky aut se prostřednictvím elektromobilů přesouvají do jednoho velkého, přičemž kamiony a nákladní lodě plné zboží křižují svět tam a zase zpět ve větší míře, než kdy před tím. Jen staletími zprofanované dunění bubnů udávajících tempo bylo nahrazeno mantrou o bezemisním vývoji, čili růstu. Hektary vykáceného pralesa se nahrazují městskými parky a provozy korporací se, stejně jako plastový odpad, který nejenže koluje v tělech všech živých organismů planety, ale dokonce začíná pokládat základ pro sedmý světadíl, přesouvají směrem na východ. Na ten se nejspíš snáze ukazuje prstem než na problémy doma, nikdo totiž neočekává, že je dotyčný bude řešit, nebo dokonce vyřeší. Světová pole se utápí v chemickém koktejlu, zatímco budoucí pole válečná čekají na svůj křest pomocí nejnovějších technologií. Jedno i druhé však za účelem co nejvyšších výnosů. Na jedné straně světa opouští statisíce lidí své domovy, zatímco na straně druhé rostou ploty, zdi a bariéry. Přes to všechno, a ještě mnohem víc, se nejnovějším nepřítelem číslo jedna staly sportovní vozy a SUV.

Skutečná příčina nemoci je však ukrytá daleko hlouběji pod povrchem, v jádru naší kultury, jejíž části se v současné době staly globálními. Jednou z nich je Iluzorní idea nepřetržitého růstu, která se spirálovitě roztáčí okolo vzrůstající produkce a spotřeby, které se bez rozsáhlých zásahů do prostředí neobejdou. Jenže v omezeném systému je neomezený růst vyloučen a již nyní jsme se dostali do bodu, kdy podkopáváme základy naší pomyslné věže jen proto, abychom tento materiál umístili na její vrcholek.

Veškeré, i když (doufejme) pozitivně míněné, změny dneška jsou tak jen oněmi rtuťovými zábaly na Syfilitikově těle, mohou ulevit našemu svědomí, ale skutečnou příčinu nemoci nevyřeší.

Je třeba přejít od paradigmatu výkonu k paradigmatu udržitelnosti. Což prakticky znamená přepsat učebnice ekonomie a vzdát se představy nepřetržitého a neomezeného růstu, jakožto základu pro přežití. Což není nic jiného, než snížení produkce a spotřeby, a to za současného zvýšení kvality zboží do té míry, že nebude třeba jeho periodické nahrazování v tak krátkých intervalech, jako je tomu doposud.

Je však důležité změnit i přístup k ekonomice jako takové. Za současného stavu umožňuje produkce každému jednotlivci participaci na spotřebě, a není-li součástí produkce, je ze spotřeby vyloučen. Tato změna však znamená citelné snížení zaměstnanosti. Celkové snížení produkce musí tedy jít ruku v ruce se změnou způsobů redistribuce kapitálu, což vyžaduje také přehodnocení úlohy peněz. Vyjdu-li z předpokladu, že jejich hodnota je čistě symbolická, není nemožné změnit i jejich funkci. V dobách, kdy se každý jednotlivec musel podílet na obživě komunity, sloužily pro usnadnění směny zboží. Po čtvrté průmyslové revoluci se však mohou stát prostředkem pro redistribuci hodnot, které vznikly, aniž by se na tom většina společnosti přičinila. Nepodmíněný příjem je pak zárukou rovnoměrné redistribuce bohatství mezi populaci, a zároveň nástrojem kontroly před zneužitím, což je zásadní rozdíl oproti vizím komunismu a socialismu.

Tato teoretická rovina je však jen stěží aplikovatelná v praxi. Politická vůle je v tomto případě jen špičkou ledovce, pravým předpokladem je totiž změna myšlení společnosti jako celku a každého jednotlivce zvlášť, jelikož přechod od konzumerismu a prakticky neomezené spotřeby v prostředí, kde je ideálem rodinného výletu odpoledne strávené v nákupním centru, velice složitý, ne-li nemožný.

A nechci ani domýšlet psychické, potažmo sociální dopady na společnost, která se ztratila v přítomnosti, která je nevyhnutelně stejná, jako budoucnost. Ne lepší, ne horší, ale stejná, což může být příčinou pádu do propasti úplně jiného druhu, než je ta, na jejímž okraji stojíme dnes.

V nemocničním pokoji těžkne vzduch, zatuchlý zápach se pomalu šíří do každého jeho koutu a ztrouchnivělá prkna dávno nemyté podlahy se začínají propadat, Zažloutlá omítka praská a její kousky se odlupují ze stěn, některé z nich tiše dopadají na tělo na posteli a vytváří tak nebarevnou mozaiku na povrchu dalšího rtuťového zábalu.

Ale pacient se stále usmívá…













0
Vytisknout
8756

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2019