Bodláky Václava Duška

Vykostěná společnost

9. 3. 2017 / Václav Dušek

Komu záleží dávat u brodu přednost druhým bytostem, leda čičmundům poznamenaným sociálnem. Čóro – móro, staré rašple, musí být konáno. Putičkám i písklatům vstup zakázán, aby nám kdosi z nich neochořel ztrátou vkusu. Kostit vás může i zaručený přítel – zvrácená touha stát v první řadě zájmu okolí, může vykonat špatnosti výrazně nečekané. Věř, ale nepodlehni iluzi, že věrnost bývá nekonečná platná záruka oddanosti.

Psí dečky nenosí, ale mafiánské praktiky vzývá. Okolí je mu cvek – ukradeno. Nápodoba zločinnosti dokonána, kvalita zachována. Interes ztrestat všenárodní ekonomické zlodějny, dáme k ledu. Snad příště. Filištíni se postarali, zákonné prostředky briskně pozměnili, humbuku utrhli drápky. Za jejich chytrost prý může pojídání léčivé chalvy.

Bžundu vídáme častokrát na obrazovkách znamenajících svět. Tleskejme.

Papoušíci objevují duchovní potravu, krmí společenské kruhy brojením proti každému, kdo ještě nepotřebuje k přežití cvokhaus. Chomouty nasazeny popletům, i patolízalům. Máme bohaté zkušenosti – vzpomeň dinosauřího výchovného hesla: kdo má dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Lid bral právo do svých neposkvrněných rukou a neváhal huňáče ostříhat – i smálo se bohabojné dělnictvo, hle, z vlasáče schlíplá slípka. Kostění charakteru a života zběsilci dováděli k dokonalosti.

Býváme svědky, i v dnešních moderních časech, jak režijní hra na pikolu v lese ubohosti vykostěných životů bije hlava nehlava určenou obětinu, a lid, jak jinak, se baví. Dokud nedostaneš ránu do kraslic, proč se nechechtat, smích léčí. Bulík se jásavě baví, pelechy vystlány penězi. Kauzy připomínají čižbu – a ta je zakázána! Lapnou ptáčka zpěváčka a lide spravedlivý dívej se pozorně, jak mu zatneme tipec ve veřejném vysílání – a jen ve zpěvu našli jsme útěchu… kdeže, Braniboři vzati na milost…

Kdo se nedokáže srovnat s přítomností, má šlus. Nám nebude do zářivé budoucnosti pindat kdejaký cinta, bulík, chuďas ducha; pitvoření povoleno zvláštním vydáním legitimace c.k.I. / Kalouskovice nad vodou.

První republika měla Masaryka, a dnes se k němu hlásí pracovitá chasa i vychytralá cháska. Semelou tatíčka v nevymáchaných hubách a štítí se jeho činy a slovy – a věz, patolízale, že ani on se zdaleka nepřiblížil Kristu. Někteří zvláště vyvedení čolci tatíka pošpiní, ona se už špína najde, žádné strachy, jaképak štráchy. Dělat brikule s pozměněnou historií, koho to asi zajímá?! Dějiny píše vítěz – a že jich u nás již bylo požehnaně, bratře. Sláva vítězům, hanba poraženým.

Dokážeme vykostit nepohodlné nicky a čučmy, nepáráme se s nikým – máme dostatek sil naložit zrádcům i hrdinům. Mohyla hanby vyrostla do dokonalosti egyptských pyramid. Umíme přešívat a měnit charaktery, lze-li je nalézt, ale úpravy těl – prsa, zadek, rty atd., jsou mistrovsky vymodelovány, pravda, stane se a krasotinka má časem hubu mrtvého aligátora a povislé krmné žlázy, ale zázraky nejsou vyloučeny. Kostit přírodní krásu, brnkačka.

Dobrovolné kostění nepodléhá právu. Bílý koně zavřeni, vyhoštěni, zničeni, zůstali věrní grošáci. Vykostit tuneláře, nesmyslný požadavek – prcháme tunelem k budoucnosti! Slyšel jsem, že naši miliardáři, významná chlouba dnešních dnů, jsou údajně už pouze grošáci, déle sloužící pravým tajemným vlastníkům – přání otcem myšlenky. Potkáme bývalé boháče, třou bídu s nouzí, nesloužili, chtěli se vyšvihnout mezi finanční elitu – ale porušovali přísná pravidla omerty. Pletli si realitu s budoucností, zůstali u zvolání: my nejsme ničím, buďme vším.

Otázka: kdy začít s uměním kostit a vykostit? Začneme v mladém věku, nejlépe ve školních škamnech. Předhodíme pokusné králíky a hněteme uvědomělost do vědomí žáka; inspekční kontroly daleko, daleko. Kostit nedůsledně se však nevyplácí, kostěnec zvedne hlavu a bojuje proti přesile – i zběsile.

Zajímavé, pravda, kostíme i zahraniční klientelu. Pokud vyhlédnutá zájmová osoba nekončí v mediální kafilerii. My se po tyršovsku, či tierschovsku, tužíme, a hmátneme do nejvyšších pater lodivodské šlechty. Nu, kostíme s rozmyslem i bez rozmyslu novodobého careviče Vladimíra – nebezpečný je světu, nám doma, našim vlahým myšlenkám, pokroku v rytmu znaveného rokenrolu.

Neušetříme ani čerstvě zvoleného zaoceánského miliardáře a houby s octem, panáčku, Ivuška tě nezachrání – že máš slabost pro slovanské chytrušky a krasavice připisujeme ti k tíži – u nás, příteli, máme sítě pavoučí k odchytu špionážních mušek.

A čínská chlouba nám jest ukradena – nebezpečí trvalé, potřeba zlehčovat i poukazovat na lidská práva, u nás jich máme přehršel; nu, kšeftování zachovává mírovou rovnováhu, i když blafouni zbaveni rozumu řvou – prodána letitá fotbalová ikona, hanba. Naši křiklouni a fotbaloví básníci řvali na sešívané Jude… hnus, budou křičet Čing čang?!

Zůstaňme doma, co nám vyhlížení za humna přinese pěkného. V Türmitz, Cukmantlu, Haslitz, tam i jinde, pamatují kostění rozvášněných revolučních pohůnků. Ochotných řezníků máme vždy neomezené množství. V duchovním světě dokážeme kostit i velikány kultury a vědy. Sem s nimi, my je naučíme zdravit lidstvo k užitku společenského uspořádání; nová řada obětí čeká.

Mistři kostění nevyhynou, cech rabiátů zažívá trvalý boom. Vykostění myšlenkové – vytracení paměti. S pamětí nechoď Vašku s pány na led – nemusíš si zlomit pouze nohu. Kostíme snadno, rychle, umně, umělecky i energicky. Zabili jste mi přítele, hnusní mistři sebeklamu. Vím, nestydíte se, ano, nemáte čím.

0
Vytisknout
783

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2017