Bodláky Václava Duška

Evropské blaho přijde jednoho draho

21. 2. 2017 / Václav Dušek

Evropská unie žalářem národů pro nesvobodné i zkorumpované nabývá nebezpečných rozměrů; houfování skýtá výrazné buntování občanstva. Udrž občana v klidu a můžeš vesele rabovat třeba i státní pokladnu. Národů, ač jsme různých, váháme nastejno; společné máme pochybnosti o potřebách sdružování pod jedním praporem i vedením odstátněných úředníků. Evropanství státy vysiluje, neposiluje, vytváří rozlehlá minová pole, šlechtí myšlenky naprosto cizí současným státnickým zastupitelům a jejich pomahačům. Žalářování probíhá za pomoci nových metod – zabav lidičky pakulturou, kulturnost narušuje pravidelnost pochodu do vyznačených pastvin. Zábava není záhuba, nestrašte intelektuálními výklady o potřebě umění. Umění je přežít, v klidu dožít.

Křesťanská Evropa se brání ze všech sil náporu středověkých narušitelů našich zvyklostí, ano, i značně nekřesťansky; stop vyznavačům islámských hodnot bez výjimky! Těžko se smiřovat s učením, kde bytost znamená pouze tolik, kolik dovolí starověké učení a jeho ochránci čistoty k rozhodování bez podmínek využijí návodu svatého muže k potlačení sebemenšího odporu; být označen za rasistu mnoho neznamená. Pokud obrana znamená rasismus, potom jsme došli společně k propasti u konce země.

Rozdmýchávání vášní koníčkem těch, kdo potřebují mít svět v hrsti; ovládat mocensky lidskou rasu za pomoci náboženských doktrín lze vykonávat bez většího nebezpečí odhalení a následného trestu. Jiskra přeskočí nenápadně a založí nebývalý požár. Máme v paměti řádění nadlidí, vyfutrována mýtickými, mnohdy krkolomnými výpady proti všemu, co kladlo odpor. Velkohubé sliby, parádemarche, zpěvy zběsilých fanatiků, lágry smrti, plynové komory, miliony obětovaných v uniformách na válčištích, miliony rasově nečistých, miliony oddaných civilistů. Váleční vrazi se dodnes tetelí v bezpečí – a co vrahounovi uděláš? Má blízko ke stovce, užil živobytí, ano, sice vraždil, ale je tomu dávno, a dnes je nemocný, chudák; zpovykaní zastánci trestního ohebného práva nás vyučují lidskosti – děkujeme mockrát, apoštolové pokrytectví.

Ve víře jsme dlouhodobě nepevní, silně a stále pochybujeme, nevěříme zázrakům – a blahoslavených máme pomálu. Mít vnitřní odvahu ke změně, proměně, vyžaduje nekalkulovat s konečným vítězstvím. Soudnost podrývají i samotní nositelé božích zákonů – hřeší, podvádějí, smilní, kradou, lžou, jak by ne, člověče, jsou to obyčejní lidé ve službách kohosi vzdáleného v nebeské rajské zahradě.

Internetové pole jest velmi úrodné, víme. Sejí tam všem zkažená zrna a diví se při žních, jak málo mají úrody; můžeme se přesvědčit, jak odporné vrahy adorujeme, nepohodlné hrdiny ponižujeme, zmítáme se ve víru nevíry v sebe sama – a k tomu pištci halasně oznamují, že se ocitáme na prahu války.

Na prahu? Opravdu? Regulérní válečné vřavy nejsou od nás tak daleko, zatím neslyšíme padající bomby, prskání kulek, křik umírajících; a musíme mít na mysli, jak chabě se chovala světová politická elita v době, kdy balkánská jatka porážela tisíce nevhodných nepřátel. Odporná vzpomínka! Mohli jsme se ale přesvědčit, že modré přilby, i kdyby byly rudé, zelené, oranžové, neochrání zhola nic. Proč nenecháme promluvit vojenské mladíky, sotva plnoleté, kteří přihlíželi masakrování obyvatelstva? Ostuda se připomíná zřídka. Musíme prozkoumat vhodnost tvrzení, kdo byl vrahem, a kdo obětí. Válka se nasytila – zapomeňte. Zalovíte v internetu, narazíte náhle na politický islám – a co náboženský, ptáte se – nerýpejte do učení, jemuž nerozumíte a rozumět nebudete a nechcete.

Nedokážete se vrátit do let předminulých. Není vám ovšem dáno jakkoli zpochybňovat svobodné otroctví – a přiznejte si, psíci, že vaše svoboda je pofidérní, ano, neexistuje. Máte závislost na zbytečném majetku, krvavých penězích a drahých kamenech, zlatě i kočičím, pomíjivé slávě, vrtkavému postavení, hlučnému spolkaření a bestiálnímu partajničení, porušujete lehce sliby, pro vás i směšné přísahy, klamete bližní, hromadně vraždíte, lžete bez uzardění, ohýbáte voskové právo, jak vám libo, čechráte si zalepené paví peří, nevážíte si stáří, k čemu, že, ani dětí, manželství; v bezbřehé honbě za štěstím z nerozumu pácháte hříchy na sobě samých, ale svádíte prohry na druhé, vinou je odporná politika, mrzcí vykutálení sousedi, vypočítaví příbuzní, zastaralá škola zbytečností, neurotická matka, otec mačo. A vaše maličkost podobna skořápce ořechu v lavoru s vodou je zmítána neustálými šílenými dohady o pravosti zákonných prostředků.

Rozhádaný svět vyhovuje těm, kteří se pasovali v novodobá neomylná božstva, přibývá jich nezadržitelně, k ničemu jinému se prý nehodí, ničeho řádně neumějí. Zamilovanost do sebe sama, předzvěst pádu. Korektury činů, i podlých, spadají prý do nesvobody. Hranice únosnosti a udržitelnosti svobody v pomyslném žaláři Evropy připomíná nekonečnou divokou step – jsi na zemi a nevíš o tom, ztrácíš se pod hvězdnatou oblohou a blouzníš o nutnosti bytí, stepní mrzoute. V jisté době zazněla slova, že špatný mír je lepší než krásná válka. A ozvaly se ihned hlasy, jaká to prý viditelně vyhlašována hloupost.

Hrubství vídáme ve všemožných podobách. Až nastane evropské blaho – pak bude draho. Armády vyluxují státní rozpočty v zájmu obrany demokracie. Prodejci zbraní nakoupí nové portmonky, aby vydržely nápor bankovek, banky ztuční, občan zchudne – krajinami demokratůr se povlečou zbídačelí utečenci do přístavišť a odplují k radosti křesťanského světa do Paďous.

Dokonalý život pro všechny není v dohledu. Nu, můžeme být relativně chudí, ale nemusíme poslouchat kvaky zbohatlíků, kteří se domnívají, že planeta byla stvořena pouze a jenom pro jejich nafouknuté maličkosti.

Zdráva buď, Evropo.

0
Vytisknout
1377

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2017