Bodláky Václava Duška

Proč se lidi nemaj rádi

2. 3. 2017 / Václav Dušek

Úrodné lány moudrých se povážlivě smrskly na chudá kamenitá políčka. Já když jdu, kudy chodil slavný básník Hynek Mácha, hned vzpomenu slavného máchologa Pavla Vašáka. Neplácal, konal. Studoval duše blízkých i vzdálených uměleckých bytostí. Nemnoho znalců kumštu, málo básníků i básnířek, stohy povrchních prozatérů a hysterionských psavek, pravdolásek, lžilásek; neukojenost ducha zasáhla životy obyčejné i neobyčejné.

Jdeme skutečně z kopce. Nebo do kopce. Vzpomínky povznášejí? Raději prý nevzpomínat, nejitřit minulost – mašírovat kupředu, v očích jiskru pokroku míti, v srdci naději a lásku. Není-liž pravda, eminence ze zpozdilé provenience. Miluj blížního svého, jako sebe sama – zabíjelo se a zabíjí, světí se zbraně, ve zpovědnicích vrazi a pozůstalí obětí. Slovem útěšným neurazíš.

Milovat bližního svého, náročné k uzoufání, veselá svatosti. Imitace lživožroutů v pokročilém stádiu. Rotace kádrů slibuje návraty nehodných partajních vosiček – dobří modro ptáci se vracejí, kolem hlav svatozář, sudetský advokát ovšem heiligenschein. Sláva neústupným a vytrvalým, i neurvalým politikářům; čukotští divnoptáci se slétnou k velezobu a opět nahrabou pohozené majetky, pole ležící ladem – kdo ostane hladem, nemá nárok ke slitování. Sudetští loupežníci a loupežnice využili beze zbytku doby chamtivé – máš-li funkci, ber a nežinýruj se. Raději být aplégrem než chváleným jedincem. Máme se rádi...

Lidé se diví, ale zvolenci mají náhle během období funkce blahobytného rozvoje v útrobách čepec, knihu, bachor sléz a jejich apetýt sílí. Sytý hladovému nevěří. Koho to zajímá! Chceš - li si drbat hlavu, vol žvanila – žvaní, žvaní, pak praví, tohle jsem vlastně říct nechtěl, kličkuje. Raduje se veřejně, jako doma u zrcadla, kde mu to sekne a osloví voličky. Volte politickou smrt a půjdete po fialky. Volba pravice neurazí. Ničeho se k lepšímu nezmění, ale pár urputných hnízdilů se usadí v krmítku a budou hltavě zobat a z tribuny kvokat. Nemyslete, že levičácké pluky neochvějných radilů přinesou změnu – tomu nevěří ani sám vymydlený Slávek Pátek, ale vyrazí do frontálního útoku, musí se dostat z obklíčení stranických hraničářů; obléhání se účastní i dlouholetý levicový komik, který nám stále vykládá, jak je cosi, nebo kdosi, mimo mísu. Mějte se rádi...

Opakují se vlezlé písničky i prosté básničky, politické odrhovačky, neopakovatelné namlouvačky, výrazné slibovačky; sebe poznání může ojediněle vyvolat sebepoškozování. Mezihry a předčasné děkovačky vyprodukují tajné prachárny. Nedej Bože, do ulic mohou vyrazit lopaťáci, neudržitelní weltmajstři, kokety, křapky. Země nedoceněných možností s omezeným výběrem, nabízí špionážní večerníčky pro dospělé a nevyspělé - Bond a Bondy, jak se to rýmuje, i když jeden je povrchní filmový služebník tajné organizace a druhý básník, filozof a myslitel…těžkotonážní partajní vlečňáky, nadsamci, gulonoši, nemají strachu učinit Salto mortale. Potlesk jest droga.

Dřít budeš, jako mourovatý, mezuláne. Skřipky ti budou hrát píseň svobodné práce. Z vysokých pecí se nekouří – ouha, břichomluvci přece vzkazovali: Revoluční luka, v ruce třímáš uka. Lásku si musíš zasloužit. Ptáš-li se, proč se lidi nemaj rádi, začni u sebe. Před spaním nepočítej ovečky k usnutí, ale spočti ty, které jsi měl a máš rád. A proč? A neboj se zeptat pod duchnou – kolik mě má asi rádo lidiček? Málo, hodně, akorát? Pozor, nepodváděj.

Nemít rád jest choroba. Listuješ v tisku – a hele, obratný nimra vybreptá zvadlé pravdy veřejně a krapítko světsky. Ani se nezastydí, mluvčí polopravdy. Má v hlavě otruby – anebo chystá střemhlavý návrat do politických výšin. Nu, i takového máš mít rád. Slitovné pojímání bytostí, základ k pochopení jinakosti. Zkusme se mít rádi, nic to nestojí, a budeme zdraví, jako řípa, či tuřín.

Nemohu si pomoci, napsal mi Broňa Bredl, mám rád lidi a mít budu…