O Obamově katastrofálním zahraničněpolitickém dědictví

22. 9. 2016 / Daniel Veselý



Photo Credit: plaincut via Compfight cc

Se smíšenými pocity jsem sledoval poslední projev Baracka Obamy v úřadu amerického prezidenta na půdě OSN ZDE. Jeho vyznění, jak se ostatně dalo očekávat, překypovalo optimismem, a popravdě řečeno, nic jiného by člověk od odcházejícího představitele velmoci číslo 1 čekat nemohl. Ačkoliv je možná předčasné hodnotit odkaz Obamovy zahraniční politiky, jeho vystoupení v OSN, které lemoval nejeden můj nesouhlasný vykřičník, k tomu přímo vyzývá.

Prezident Obama svou řeč, jež trvala bezmála 50 minut, zahájil ve velkém stylu, když před mezinárodním publikem v sále velebil globální ekonomický řád, díky jehož působení byla značně redukována globální chudoba. I když je skutečně pravda, že se míra extrémní chudoby ve světě během posledních dvou dekád snížila, stalo se tak především v Číně a v zemích Latinské Ameriky.

V Číně, která v průběhu let 1990 až 2010 zaznamenala nebývalý hospodářský růst, se díky kombinaci expandujícího pracovního trhu a sérií státních zásahů do ekonomiky z chudoby vymanilo 500 miliónů lidí ZDE. To je jistě spektakulární úspěch, ač s sebou nese i celou řadu negativ.

Latinská Amerika zaznamenala v letech 2000 až 2012 ekonomický růst a s ním ruku v ruce jdoucí pokles počtu osob žijících v chudobě o 56 miliónů ZDE . Barack Obama jistě dobře ví, že toto období je zároveň spojeno s politickou a ekonomickou emancipací latinskoamerických států, jimž se do značné míry podařilo vymanit z mocenského orbitu Spojených států. Pokud tedy prezident Obama coby „lídr svobodného světa“ hovoří o pozitivech týkajících se redukce globální chudoby, měl by být adresnější, i když tyto vavříny patří zemím, s nimiž Spojené státy nejsou zrovna v přátelském vztahu. Pro přítomné v sále by jistě bylo obohacující, byť nepochybně depresivní, kdyby americký prezident zohlednil rizika plynoucí z globálního ekonomického růstu, zejména děsivé vize předních světových klimatologů ZDE.

Barack Obama dosáhl na poli zahraniční politiky jistého úspěchu uzavřením přelomové dohody s Íránem, jež do značné míry snížila možnost vypuknutí další války na Středním východě. Také jeho „rapprochement“ s dlouhodobě ostrakizovanou Kubou lze počítat mezi jeho úspěchy, a to i přesto, že nebylo ukončeno anachronické ekonomické embargo uvalené na Kubu. Avšak těmito dvěma zdary, o nichž americký prezident samozřejmě v OSN hovořil, výčet jeho zahraničněpolitických úspěchů patrně končí.

Obama si na půdě OSN lživě přisoudil zásluhy za ukončení nejdelšího vojenského konfliktu na latinskoamerickém kontinentu v Kolumbii, neboť klíčovou diplomatickou úlohu v tomto hrál kubánský prezident Raúl Castro, jak uvedl i americký mainstreamový tisk ZDE. Naopak Spojené státy dlouhodobě podporovaly kolumbijské vlády, jež ve spolupráci s paramilitárními silami nesou zodpovědnost za většinu z 220 tisíců obětí konfliktu ZDE.

Barack Obama se negativním způsobem podepsal pod řadu politických neúspěchů, či spíše vyslovených debaklů, a to zejména na Blízkém východě. Libye se v roce 2011 po vzdušné intervenci sil NATO stala dysfunkčním nestátním útvarem, kde zakotvil a řádí obávaný Daeš ZDE a beztrestně operují obchodníci s lidmi, kteří těží z uprchlické krize. Prezident Obama autorizoval rekordní prodej zbraní do Saúdské Arábie, do země, jejíž lidskoprávní status je jedním z nejhorších na světě, a tím dokázal zastínit i administrativu George W. Bushe ZDE. Rijád a jím vedená koalice se s vojenskými zásilkami Bílého domu horečně angažuje v destrukci Jemenu, kde válečné útrapy postihly milióny obyčejných lidí, a z tamního chaosu tyjí džihádisté ZDE. Role Saúdské Arábie v destabilizaci Sýrie je sice hlubší než aktivity Spojených států tamtéž, nicméně poslední tragický incident, kdy byly při americkém náletu usmrceny desítky syrských vojáků, může ze Sýrie bez nadsázky vytvořit apokalyptické globální bitevní pole.

Takzvaná válka dronů, již Barack Obama převzal od svého nepopulárního předchůdce – a nutno dodat, že patřičně zdokonalil, vedle toho, že přinesla smrt tisícům lidí, je jedním z faktorů radikalizace Pákistánců ZDE či Jemenců. Tato bezprecedentní globální kampaň, při níž jsou osoby, jež by jednoho dne mohly představovat ohrožení pro bezpečnost Spojených států, odsouzeny k smrti, aniž by o tom věděly, obecně terorismus generuje místo toho, aby jej potlačovala.

Co se týče prubířského kamene americké hraniční politiky – izraelsko-palestinského konfliktu - i v tomto ohledu prezident Obama naprosto selhal. Ačkoliv v OSN prohlásil, že Izrael nemůže permanentně okupovat palestinská teritoria, počet ilegálních izraelských osad za dobu, kdy úřadoval v Oválné pracovně, prudce stoupl ZDE, což, jinak řečeno, představuje zásadní překážku v blízkovýchodním mírovém procesu. Taktéž rekordní prodej zbraní Tel Avivu v hodnotě 38 miliard dolarů, který Izraeli Bílý dům nedávno přislíbil, k mírovému uspořádání klíčového konfliktu na Blízkém východě v žádném případě nepovede.

I když se při pohledu na otřesné kandidáty na úřad amerického prezidenta již nyní Barack Obama těší shovívavému hodnocení a snad i předčasnému sentimentu, nelze než jeho zahraničněpolitické působení tváří v tvář nemilosrdným faktům označit za katastrofální. Když se Barack Obama před necelými osmi lety stal americkým prezidentem, svět mu doslova klečel u nohou, avšak jím přislíbená „změna“ byla jen pouhou marketingovou iluzí, jak ostatně někteří z nás tušili již tehdy.

0
Vytisknout
2814

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2016