Dvě analýzy útoku na humanitární konvoj v Sýrii s dodatkem o motivech

23. 9. 2016 / Karel Dolejší


Ruská analytická skupina CIT zveřejnila analýzu útoku na humanitární konvoj zničený 19. září večer u města Uram al-Kubra v severozápadní Sýrii ZDE.


Její závěry jsou následující:

Konvoj byl nejpravděpodobněji zničen nálety, na nichž se společně podílelo ruské i režimní letectvo.

Tvrzení ruského ministerstva obrany vydaná k dané záležitosti se buď vůbec nevztahují k realitě (když Rusové tvrdí, že konvoj míjelo vozidlo s minometem ve vzdálenosti 6 km od místa útoku a 5 hodin před útokem), nebo jsou zcela falešná (konvoj byl zničen nálety, nikoliv palbou, a ruský bezpilotní letoun nepřestal konvoj sledovat ve 13:40 místního času, ale natáčel jej ještě dvě hodiny před útokem).

Nick Waters z mezinárodní analytické skupiny Bellingcat ve spolupráci s Hádím al-Chatíbem zveřejnili ještě podrobnější analýzu, která se nezaměřuje primárně na ověřování ruské válečné propagandy, ale spíše na průběh událostí, a pracuje také s širším spektrem zdrojů, včetně audiozáznamů ZDE.

Její závěry zní takto:

OSN i Syrský arabský červený půlměsíc (SARC) tvrdí, že ruské ministerstvo obrany i syrský režim byly plně informovány o cestě konvoje i jeho trase. Ruské ministerstvo obrany nepochybně znalo přesné umístění konvoje 19. září večer, protože jeho cestu samo pozorně sledovalo průzkumným bezpilotním letounem.

Poškození zjištěná na místě jsou konzistentní s útokem za použití bomb a barelových bomb. O tomtéž hovoří svědci.

Na místě byly zjištěny nejméně dva krátery, řada stop po střepinách na vozidlech i na krabicích v nedalekém skladu zdravotnického materiálu - a dále vážné poškození nejméně jedné budovy.

I když nevěříte svědkům z místa útoku, fotografie a videozáznamy neponechávají prostor pro pochybnosti, že šlo o letecký útok provedený pravděpodobně letouny i vrtulníky. Na záznamech útoku je jasně slyšet zvuk tryskových motorů a rozsah exploze naznačuje bombardování. Snímky ukazují s největší pravděpodobností zbytky (stabilizátor) ruské tříštivé bomby OFAB 250-270 a také zbytky těla barelové bomby.

Nejpravděpodobnějším pachatelem útoku mohli být ti, kdo znali přesné umístění konvoje a měli prostředky a motivaci k provedení náletu. Je téměř jisté, že útok provedly syrské letouny, a je možné, že se jej zúčastnily letouny ruské. Nic nepodporuje ruskou verzi o ostřelování konvoje ze země, nebo další, podle které za útok je zodpovědný americký bezpilotní letoun Predator.

Incident představuje záměrný a vytrvalý útok na humanitární pracovníky s využitím informace poskytnuté za účelem jejich ochrany.

***

Kdo vůbec mohl mít zájem útočit na humanitární konvoj?, ptají se často skeptici, kteří nedůvěřují analýzám pracujícím s otevřenými zdroji. Nehledě k tomu, že ve zmíněných kruzích jsou hypotézy o motivech často krátkým spojením ihned zaměňovány za důkazy činů, nelze říci, že by analýza motivů vylučovala provedení útoku ruskými a/nebo syrskými letouny.

Konspirační teoretik je obvykle tím, čemu se říká "one trick pony" - zná v zásadě jedno jediné zdánlivě univerzální vysvětlení, které do omrzení opakuje. Tím je tvrzení, že "věci nejsou tím, čím se zdají být", protože ve skutečnosti za nimi prý stojí nějaká ta "operace pod falešnou vlajkou". Základní obrysy konspiračních hypotéz ohledně útoku na konvoj OSN a Červeného půlměsíce v Sýrii jsou tak předem jasné: Útok provedl někdo, kdo měl zájem to "hodit" na Syřany a Rusy a tím jim uškodit.

Jenže jak moc vlastně útok Asadovi a Putinovi uškodil?

Má smysl předpokládat, že po útoku existovala pravděpodobnost amerických nebo nějakých jiných odvetných útoků na syrské či ruské letectvo, kvůli níž by pachatel musel starostlivě zvažovat možná rizika? Nepochybně nikoliv. Asad - a tím spíše Putin - dávno vědí velice dobře, že Obama proti nim nic reálného nepodnikne, ani kdyby vyhubili chlórem veškeré obyvatelstvo Aleppa. Protože pokud by Obama schválil sebemenší útok na syrské základny, eskaloval by konflikt, jehož eskalaci si bez ohledu na cokoliv ani trochu nepřeje, a navíc by se dočkal i reakce ze strany hlavního Asadova sponzora Íránu, v jehož případě je nafixován na dohodu o jaderném programu - velice problematickou záležitost, kterou nicméně megalomansky považuje za své nesmrtelné politické dědictví. Takže jaká jsou rizika náletu? Leží čistě v oblasti PR. Pachatel sice bude mít z ostudy kabát - jeho propagandistická mašinérie se ale může zaměřit na kontrolu škod a přinejmenším u části světové veřejnosti dokáže vyvolat pochyby o tom, co se přesně stalo.

Položím jinou otázku, zdánlivě absurdní: Existují nějaké výhody, které by pachatel útoku mohl získat? Tedy nad rámec úvah konspiračních teoretiků o operaci pod falešnou vlajkou číslo 6 784?

Je široce doloženo, že Asad používá humanitární pomoc jako zbraň, a že se snaží vystupňovat svůj vliv na ni ZDE. Existuje také nejméně jedna oficiální ruská analýza obdobně jako západní protějšky zpochybňující schopnost Asadových ozbrojených sil zvítězit ve válce ZDE. Pokud by válka dál pokračovala jako opotřebovací válka, menšinový Asadův režim ani přes pokračující pomoc sponzorů nedokáže obnovit svou kontrolu nad celým územím Sýrie. Podle dostupných odhadů disponují proasadovské ozbrojené síly asi 75 000 - 100 000 vojáky, z nichž ovšem třetinu až polovinu tvoří intervenční oddíly, z největší části afghánští Hazárové nuceně odvádění v íránských uprchlických táborech, jichž je zhruba 20 000. Zahraniční bojovníci přitom již tvoří většinu bojeschopných jednotek, protože vlastních Asadových skutečně bojeschopných vojáků není víc než 10 000 - 12 000. Íránská a ruská intervence ve svém součtu nanejvýš vyrovnaly síly mezi povstalci a prorežimními jednotkami. Aby bylo možno za takové situace povstalce v Sýrii zničit, je třeba je zbavit politické základny, podpory v řadách většinového sunnitského obyvatelstva. Jenže jak toho dosáhnout, jestliže toto obyvatelstvo Asada z duše nenávidí?

Pokud by bylo docíleno stavu, v němž podstatná část humanitárních organizací přestane v Sýrii pracovat, zatímco ostatní se stanou rutinním terčem útoků, velká část opozičně naladěných obyvatel, kteří dosud setrvávali ve svých domovech, začne zvažovat odchod ze země, kde se už nedá žít.

Pro ilustraci uvedu dva modely brutálního přístupu k protipovstalecké válce, jak je zaznamenala historie.

Během ruského koloniálního tažení na Kavkaz v 19. století carská armáda nedovedla konsekventně porazit čečenské oddíly. Výsledek se však dostavil, když začala pálit úrodu, ničit lesy nebo vyhánět čečenské civilisty z úrodných horských údolí. Tím bylo totiž dosaženo stavu, kdy pokračování války směřovalo k fyzickému zničení celého národa, nikoliv jen k zabíjení kombatantů.

Když imperiální Británie na přelomu 19. a 20. století nedovedla zkostnatělou taktikou rozhodujícím způsobem porazit búrské kolonisty v jižní Africe, lord Kitchener vynalezl koncentrační tábory - prostředek, jak povstalce zbavit podpory mezi civilním obyvatelstvem a ohrozit samotné fyzické přežití civilistů v těchto zařízeních.

Oba zmíněné přístupy se ukázaly jako relativně úspěšné, protože vedly k zamýšlenému cíli - povstalci konfrontovaní s neočekávanou krutostí a nelítostností protivníka se nakonec vzdali.

Důsledkem útoku na konvoj OSN a Červeného půlměsíce, k němuž došlo 19. září večer, se může stát ještě mnohem důkladnější podřízení OSN politickým tlakům ze strany Asadova režimu, případně i úplné ukončení humanitárních operací světové organizace v Sýrii. Kromě vojenského zásahu proti Asadově armádě neexistuje žádný způsob, jak syrský režim donutit k respektování základních civilizačních norem v podobě umožnění humanitární pomoci určené všem civilistům bez rozdílu.

Válku, kterou Asad nemůže vyhrát na bitevním poli, by přece jen nakonec mohl vítězně zakončit - kvůli prázdným spížím a absenci základní lékařské péče.

0
Vytisknout
3388

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2016