Na hranici udržitelnosti demokracie

22. 9. 2016 / Bohumil Kartous

Demokracie je postavena na vůli většiny. To je její nepochybná přednost a s postupným snižováním privilegií elit a zvyšováním rovnosti byla demokracie ve 20. století nutným vyústěním. Formálním ustavením demokracie v drtivé většině států Evropy po událostech na přelomu 80. a 90. let 20. století jsme dosáhli pomyslného ráje. Jako bychom prošli do království nebeského a nabyli dojmu, že v něm máme trvalá rezidenční práva. Tato skrytě náboženská -  i marxistická - představa o konečném dosažení určitého nejvyššího modu existence je nesmírně nebezpečná. Podle některých indikátorů se zdá, že se ocitáme na hranici tvrdého pádu rovnou do očistce. Očistce od demokracie.

Demokracie je vlád většiny. To ovšem inherentně znamená, že jako systém politické správy je udržitelná jedině tehdy, pokud ji většina požaduje. Pokud většina usoudí, že lepší je jakákoliv forma despocie, těžko lze demokracii bránit. Na rozdíl od despocií, v nichž nějaká úzká skupina násilím udržuje většinu v poslušnosti, demokracii nelze bránit násilím na většině. V tom okamžiku se logicky stává despocií.

Jistě si lze představit systém, v němž sice rozhoduje vůle většiny, ale zároveň dochází k umlčování a zastrašování menšin, násilí. To ovšem není demokracie, to je obyčejná hegemonie. Demokracie není jen vládou většiny, je to systém, v němž právě převolená menšina není ohrožována na svých základních právech a svobodách.

Podle některých velmi významných indikátorů se zdá, že se v Evropě, tu více, tu méně, demokracie stává něčím nechtěným. Alespoň demokracie postavená nejen na vůli většiny, ale zároveň na kodifikaci základních hodnot, které jsou nezpochybnitelné a kterým říkáme základní lidská práva a svobody. Stačí se rozhlédnout po střední Evropě. V Maďarsku dochází k systematickému utlačování politické a občanské menšiny prostřednictvím státního aparátu. Totéž se děje v Polsku. Na Slovensku a v ČR vidíme evidentní známky radikalizace politiky směrem k obecnému zpochybňování elementárních principů demokratických ústav. Z listiny základních lidských práv a svobod se s každým posunem v otevřeném a všeobecně sdíleném nepřátelství vůči menšinám, jakkoliv definovaným, stává pokrytecký, společensky neakceptovaný a právně nevymahatelný předpis něčeho, co většina, zdá se, nechce.

Leccos tomu napovídá. Politolog Aleš Kudrnáč ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR provedl vysoce zajímavý výzkum na současné středoškolské populaci. Jeho výsledky nedávno prezentoval na diskusi o politické kultuře ve Skautském institutu. Podle všeho jde o reprezentativní ilustraci současných občanských postojů nastupující generace: 1 953 respondentů kvótně vybraných dle velikosti obce a typu střední školy, kterou navštěvují. Z výzkumu vyplývá, že mezi středoškoláky je 58 % těch, kteří souhlasí s tvrzením, že demokracie je lepší forma vlády než všechny ostatní. To je pouze o 8 procentních bodů více než dospělých Čechů, kteří deklarovali tentýž postoj v průzkumu CVVM z února 2016 a s nímž Kudrnáč srovnává. 

Ještě jednou to pro jistotu zopakujme. 58 % středoškoláků považuje demokracii za lepší formu vlády než ostatní a pouze polovina dospělých si myslí totéž. Co z toho vyplývá? Jistě ne přímo konec demokracie. Deklarovat postoj, že demokracii nepovažuju za nejlepší formu vlády nemusí znamenat její konec ani v okamžiku, kdy jej bude zastávat většina. Od postoje k politické akci dlouhá cesta. Ale v okamžiku, kdy někdo lidem s tímto přesvědčením nabídne formu vlády, o které bude tvrdit, že je lepší než demokracie a bude schopen o tom přesvědčit dostatečný počet lidí, co se stane? 

Takové tendence můžeme vidět, ať už otevřené, nebo skryté. Široká politická shoda na tom, že lidská práva a svobody není třeba brát tak vážně, znamenají otevřený útok na demokracii a oslabování její role. Legitimizace politických systémů Číny či Ruska jako "demokratických" znamená totéž. De facto jde o popření představy, že právě naše forma demokracie je ta nejlepší možná. Proč, když v Číně lze věci řešit mnohem efektivněji na základě jednoduchých direktiv a jejich vynucování? Není nakonec takový model, samozřejmě s dostatečným naplněním materiálních potřeb a možností "seberealizace" v mezích neohrožující politické zřízení, jako férová nabídka pro společnost, která je už nyní z významné části k demokracii skeptická?

Těžko říct. prověřit to lze jedině v reálné politické volbě. V Polsku a Maďarsku už si společnost vybrala. Demokracii je možno "přeinstalovat" dle lokálních podmínek a potřeb, mohli bychom eufemisticky říct. S pouhou polovinou dospělých a nepatrně nadpoloviční většinou mladých, kteří demokracii za nejlepší formu vlády nepovažují, bude těžké demokracii v její stávající podobě udržet. Že někdo začne ohledávat její limity, je téměř jisté. Ono se to už evidentně děje. Bez jakéhokoliv přehánění, ocitáme se na hranici její udržitelnosti a více než kdy jindy v historii je pouze na nás, na této společnosti, jak se rozhodne.

Pozn. Autor jde zítra diskutovat na toto téma se studenty jednoho pražského gymnázia. Podněty čtenářů jsou vítány. K výzkumu, z nějž autor čerpá, se detailně ještě vrátíme později.

0
Vytisknout
4222

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2016