Mediální negramotnost jako projev "vzdělanostní společnosti"

22. 9. 2016 / Bohumil Kartous

Mediální svět imploduje a nikdo pořádně neví, co s tím.Vytváření a šíření informací prostřednictvím internetu, prve vnímáno jako skvělá příležitost pozdvihnout civilizaci na vyšší úroveň poznání činí poznání nesmírně problematickým. Jedním z důvodů je vysoce rozšířená mediální negramotnost. Nedůvěryhodnost, zaujatost, manipulativnost a demagogičnost informačních zdrojů jsou kategorie nacházející se mimo rozlišovací schopnost většiny. V situaci informační zahlcenosti, vedoucí k povrchnímu čtení, bezstarostnému přijímání informací bez ohledu na zdroj a otázku jeho zájmu a nekonečného řetězce interpretací, je kritický přístup k informacím důležitý stejně jako malá násobilka. Zatímco matematiku učíme děti několik hodin týdně, kritický přístup k informacím je zcela mimo zájem vzdělávání. Problém je, že ti, kdo by to měli učit, jsou velmi často negramotní a když už se někdo odhodlá, narazí na nekritické paradigma mediální výchovy, jak poukazuje Petr Valenta.

Aspen Institute Prague pořádal v neděli v Knihovně Václava Havla konferenci na téma Whose media, whose interests?, jejímž hlavním tématem bylo vlastnictví médií a vliv vlastníků na obsah, který jejich média šíří (či nešíří). Kromě velmi zajímavého svědectví Tamáse Bodogyho o ryze totalitních snahách maďarské vlády Viktora Orbána potírat názorovou opozici, kritiku a občanský sektor, byl zajímavý příspěvek hlavního hosta, Johna Loyda z Financial Times a Reuters Institute

Zejména v okamžiku, kdy mluvil o důležitosti whistleblowerů a takových událostí, jako jsou Panama papers. Vtipné bylo sledovat zástupce českých médií, která v souvislosti s Panama papers vydávala komentáře o tom, že jde vlastně jen o naplnění práva na minimalizaci zdanění příjmů a že ti zlí jsou pouze diktátoři. Zatímco v západních médiích, jejichž reprezentantem je Loyd, to byl skandál roku, v těch českých se to obešlo vlastně bez nějakého zásadního vzrušení. O nic nejde.

I to je součást naší mediální negramotnosti. Česká společnost spoléhá v drtivé většině na vnitřní informační zdroje. Z dlouhodobého hlediska to nutně vede k naprosto zkreslenému pohledu na věc. Většina lidí pravděpodobně mezi informačními zdroji a jejich důvěryhodností vůbec nerozlišuje. ne že by neměli schopnost a potřebu hledání. Jak je vidět na růstu "alternativních médií" typu Parlamentních listů  a podobných projektů, ve společnosti je evidentně velmi silná nedůvěra vůči etablovaným informačním zdrojům. Ta však není motivována racionální skepsí, je motivována potřebou potvrdit si odlišnou identitu, než jakou etablovaná média reprezentují. Těm lidem je úplně jedno, že tato média manipulují informace na základě obchodních smluv s politiky a totálně debilizují společenský diskurz. To je projev naprosté indolence, jakou ale přece nelze čekat u "vzdělanostní společnosti". Nebo ano?

Petr Valenta v abstraktu z vlastní disertace ukazuje, jak zásadní problém máme, a navrhuje řešení. Nejsme v současnosti vůbec schopni vzdělávat v oblasti kritického uvažování. Pokud chceme uvažlvat o nějakém smysluplném vývoji této společnosti a její rezistenci vůči manipulaci, která bude pravděpodobně, s novými technologickými možnostmi, pouze zesilovat. Je ovšem dobré být skeptický: neexistuje ani náznak toho, že by si někdo důležitost tohoto problému uvědomoval. Otázka "whose media, whose interests" se znovu nabízí...

0
Vytisknout
1925

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2016