Praktický manuál pro despoty 21. století

Poučená totalita

1. 9. 2016 / Bohumil Kartous

Náboženský výklad světa a později Marxova dialektika svorně předpokládají, že lidstvo tak nějak spěje k lepším zítřkům. Buď je to království nebeské po smrti, nebo už za života. Mimochodem, o to je marxismus znatelně přijatelnější. Politický vývoj v posledních letech, alespoň z perspektivy Středoevropana, se jeví být dobrým empirickým materiálem pro převratnou studii, která konečně tento mýtus vyvrátí. Silně inspirováni géniem takových soudobých totalit, jako je Čína či Rusko, budují Středoevropané poněkud jiný druh ráje: bude v něm vše, co má takový průměrný Čech, Polák, Slovák nebo Maďar rád a zároveň v něm nebude nic, po čem vlastně ani netouží a pouze mu to znepříjemňuje život. Třeba většina lidských práv. Ostatně jak názorně ukazuje velký učitel Miloš, koncept lidských práv je třeba přehodnotit. Následuje praktický návod pro poučené diktátory 21. století.

An English version of this article is in CLICK HERE

Současné politické systémy západu stojí na hraně, a často i za hranou toho, co lze ještě považovat za demokracii. Těžko říct, co to vlastně v současnosti je za politický systém v Polsku nebo Maďarsku, kde se moci chopili populisté a dosáhli přitom majority. Těžko říct, jak daleko od tohoto podivného hraničního pásma jsou Česká republika nebo Slovensko se svými více či méně otevřeně či skrytě aktivními politikami, které stojí na xenofobii, izolacionismu a tzv. defenzivním nacionalismu. 

V každém případě by bylo dobré ujasnit si, podle čeho se dá takový stav docela dobře identifikovat. Existuje několik vcelku jednoduchých principů, které je možné relativně snadno aplikovat i v tzv. demokraciích a přitom ji vlastně nenápadně demontovat. Jejich genialita spočívá v tom, že se nijak neskrývají. Jsou viditelné, přítomné, mnohdy davově nereflektované, male mnohdy dokonce davem vřele vítané. Fakt, že na ně lze ukázat, jim na síle neubírá. Velké politické koncepty tohoto typu, jak je lze pozorovat v Číně nebo Rusku, mohou sloužit jako skvělá inspirace. 

Tedy co je třeba udělat, pokud chcete ve 21. století nerušeně ovládat a ještě hrát dojem, že pouze následujete vůli lidu, tedy že kujete demokracii:

Zajistit relativně únosnou životní úroveň: Jednoznačný imperativ. Pod jistou úroveň nejsou lidé ochotni riskovat, mají-li o co příjemného a pohodlného přijít. Existuje však hranice, kdy lidé v zoufalství rádi zlynčují nějakého toho vládního představitele, protože už jim život připadá dost mizerný než aby se o něj museli bát.

Provázat tržní pravidla s hegemonií: Naprosto zásadní. Nejde o žádnou novinku, jen je třeba umět v tzv. demokratických společnostech dobře vyvážit, kde ještě lidé cítí, že mají na výběr a kdy ještě existuje jakási možnost cosi podnikat. Naprosto zásadní už jenom proto, že když hodně přiškrtíte, přirozená podnikavost pervertuje v různé podvratné tendence.

Rozumná dohoda s ekonomickými elitami: Je třeba předejít zbytečným mocenským sporům. Jsou země - jako je Rusko - kde je třeba občas nějakého nepokojného oligarchu zklidnit. Pár let ve vězení má neuvěřitelně silné terapeutické účinky. Když to nepomůže, nabízejí se i jiné prostředky, jak ho paralyzovat. V Číně k tomu dokonce poslouží justice. To jsou skvělé nástroje, nicméně chce to mít opratě pevně v rukou. Pro Střední Evropu je vhodná přátelská dohoda a vzájemné protislužby, které udržují společenskou homeostázu a klid na práci.

Demokracie je vláda davu: Velmi usnadňuje celý proces a odbourává pochybnosti. Dát davu pocit, že právě on je nadán tou nejvyšší úrovní poznání a zároveň je vlajkonošem demokracie, znamená vytvořit politické palivo s vysokou výhřevností. V tomto případě si dovoluji odkázat na komentář Petra Honzejka z HN, který si dovolil rušit "velké myslitele" v okamžiku, kdy neotřele interpretovali Ortegu y Gasset. Zlobí...

Nepotírat média, stačí mít většinu: Opatrně. Nebudí dobrý dojem, pokud uzdu svému elánu popustíte příliš a přeženete to v horlivosti, s jakou okupujete diskurs. Je třeba vzbudit dojem střetávání různých názorů. Stačí, když určitý názor bude předkládán dostatečně významně, aby se o něm soudilo, že je projevem demokratické vůle (vůle davu). Můžete, jako v Polsku, vytvořit komplex státních médií, založíte či podpoříte něco jako Parlamentní listy, i kombinace obojího je jistě možná a hravosti se meze nekladou. Jen skutečně opatrně.

Nepotírat disent, omezit ho pod kritickou mez: Souvisí s pravidlem rozumné plurality médií. Budí jisté pochybnosti, když zavíráte lidi za jejich názory, tedy pokud vás významně neohrožují. Do té doby je docela příjemné mít disent a prostřednictvím demokratické většiny a vhodně zvolených "sociofarmak" ho udržovat ve stavu nemohoucnosti.

Občanský sektor omezit na minimum: Tzv. občanský, chcete-li neziskový sektor generuje většinu problémů, se kterými se během svého projektu můžete setkat. Je dobré dát těmto aktivitám nějaký užitečný a přitom neškodný smysl. Čerpat lze z minulosti, stále vhodní jsou třeba hasiči. Obecně je hodně užitečné orientovat se v neškodných zálibách současné společnosti. Ideální je sport. Zcela neobjevená je doposud oblast digitálních her. Proč si vůbec více lidí jen tak nehraje na nějakém digitálním pískovišti? Horký tip do blízké budoucnosti je virtuální realita a netušené možnosti jejího využití.

Mít po ruce vhodného (bezbranného) nepřítele: Multifunkční nástroj, opět ne nový, naopak osvědčený. Můžete ho použít ofenzivně a získat popularitu a politickou náklonnost, stejně tak ale poslouží v případě nenadálých problémů k odvedení pozornosti. Ideální jsou relativně bezbranné minority, v každé společnosti se jich vždy pár najde. Chce to jen trochu citlivou ruku při výběru.

Vytvořit dojem, že tato demokracie je mnohem lepší než ty původní: Komplementární, leč důležitý prvek. Při jisté nutné otevřenosti veřejného prostoru je nutné počítat s tím, že sem tam někdo nadnese, že takhle nevypadá demokracie a bude poťouchle ukazovat prstem na nějaký příklad ze zahraničí. S odvoláním na demokratický zájem davu a váš vzájemný konsensus je dobré ujišťovat, že oni se mýlí. Při vhodně limitovaném stavu médií a disentu budete mít vždy pravdu.

Omezit vzdělání co možná nejvíc na instrumentální úroveň aneb "více techniků": Nic nekazí atmosféru davové pospolitosti natolik jako příliš velké procento lidí vzdělaných v oblasti společenských věd. Jsou to kverulanti, kteří si mnohdy dovolují leccos zpochybnit, šťourají se v detailech, chytají za slovo. Není dobré lidem odpírat přístup ke vzdělání, to se dělalo za totalit starého střihu. Mnohem lepší je uzpůsobit vzdělání tak, aby nedocházelo ke zbytečné infekci myšlenkami. Cílem vzdělání by mělo být umět něco vyrobit a vědět, kde je moje místo.

Nechat cestovat: Nezbytné. Lidé vlastně nepotřebují svobodu slova tehdy, pokud jim poskytnete iluzi, že ji mají (viz návod týkající se médií). Nepotřebují tolik ani svobodu shromažďování, pokud žijí v iluzi, že mohou. Shromáždění u velkých obrazovek při mistrovství světa v hokeji a občasné stávky odborářů nechť jsou povoleny. Hlavně ale nechat lidi cestovat. Drtivá většina z nich bude jezdit na totéž místo většinu svého produktivního života. Ekonomické elity nechť si cestují kamkoliv, je to součástí jejich privilegia a budou to tak vnímat. Počet zlobivých je třeba limitovat (viz instrukce k disentu).

0
Vytisknout
4980

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2016