Milí studenti, demokracie je, když poslušně plníte rozkazy

Totalita způsobuje nevratná poškození mozku

4. 2. 2016 / Bohumil Kartous

Někteří lidé jakoby neuměli přijmout fakt, že svět je prostě nesmírně různorodý a na řadu otázek, které vyvolává, neexistuje jednoznačná odpověď. Jakoby nebyli zvyklí v takovém světě žít a vždy proto hledají nějakou jednoduchou pravdu, jejímž prostřednictvím pak lze vysvětlovat (a omlouvat) to, co se kolem nich děje. Trpí tím zejména lidé, které postihla totalita natolik, že si tuto schopnost neosvojili. Respektive jsou natolik degenerovaní, že si jakoukoliv informaci odporující jejich světonázoru vysvětlují jako pokus o manipulaci, propagandu. Totalita asi způsobuje nevratné poškození mozku.

Česká společnost je tím postižena relativně silně. Většina, ta rozhodující většina, vyrostla v období, kdy byl oficiální diskurs brán jako lež, kterou je třeba strpět, aby se člověk vyhnul problémům. Nebylo třeba věřit, bylo jen třeba chovat se tak, aby nevzniklo podezření, že nevěříte. Zažili to vlastně všichni. Někteří přímo, protože se narodili dříve, někteří nepřímo, skrze vliv prostředí, do nějž vyrostli. Nejen přímá zkušenost s totalitou formuje lidskou identitu. Možná ještě horší je, když vám všichni tvrdí, že žijete v demokracii, a přitom jednají totalitně. Je totiž jednodušší totalitu rozpoznat, pokud jste ji zažili, než když takovou zkušenost nemáte.

Nedávné setkání prezidenta ČR se studenty střední školy ve Valticích je zajímavým připomenutím faktu, že totalita neskončila. Naopak, velmi dobře se jí daří prosperovat a utvářet takovou formu demokracie, která v některých okamžicích demokracií být přestává. V okamžiku, kdy vám někdo nařídí, jaké otázky smíte pokládat (dokonce v jakém pořadí) člověku, který by měl být ztělesněním demokratických zásad české ústavy, dochází k evidentnímu překročení hranice, jež demokracii definuje. 

Studenti ve Valticích nekladli vlastní otázky. Dokonce vůbec nemluvili vlastním jazykem. Někdo jim předem určil, na co se mohou ptát a dokonce i to, jaké formulace jsou přípustné. V totalitních režimech je taková praxe naprosto pochopitelná, protože jakýkoliv disent od oficiální doktríny je považován za nepřípustný. V demokratickém režimu, ve formálně demokratickém režimu, je takový jev ukázkou toho, jak těžké je demokracii vytvořit. A jak těžké je ji reprodukovat.

Lidé, kteří v totalitě vyrostli, byli vycvičeni k tomu, že dvě nohy jsou špatně a čtyři nohy dobře. Mnoha z nich, dokonce asi většině, to připadalo nesmyslné, ale naučili se žít ve světě doublespeaku. Takový svět ale nekončí tím, když někdo strhne železnou oponu. Železnou oponu lze sice strhnout na hranicích států, ale nelze ji strhnout v hlavách lidí.

Smutná událost, která se odehrála ve Valticích, je jen symptomatickým vyjádřením úrovně české demokracie. Jestliže současnou generaci dospívajících učíme tomu, že prezidentovi lze klást pouze předem připravené otázky, zformulované tak, aby nevyvolaly dojem sebemenší pochybnosti o prezidentovi samotném, nemůžeme očekávat, že takoví lidé někdy pochopí, co to je demokracie. Natož aby za ni bojovali. Lidé, kteří je k takovému přesvědčení vedou, uvažují apriori totalitně. Děsivou skutečností je, že vystupují v roli učitelů a prezident.


0
Vytisknout
4923

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2016