(Ne)poučená demokracie?

8. 9. 2016 / Pavel Urban

Bohumil Kartous uvádí, jak sám píše, několik vcelku jednoduchých principů, které je možné relativně snadno aplikovat i v tzv. demokraciích a přitom je vlastně nenápadně demontovat. Z tónu jeho článku usuzuji, že má před podobnými principy varovat. A mobilizovat proti těm, kteří je používají. Přiznám se, že na mě to zas tak varovně nepůsobí. Už proto, že ačkoli s panem Kartousem sdílím život v polistopadové České republice, nepamatuji demokracii, o které bych mohl s klidným svědomím napsat, že byla ve většině popsaných bodů lepší.

Názor, že demokracie byla v České republice okleštěna, je velmi rozšířený. Kdy ale k tomu okleštění došlo? Podle některých už v prvních týdnech po Listopadu 1989 (názor, který částečně sdílím.) Podle jiných bylo tím okamžikem vítězstvím Václava Klause ve volbách v roce 1992. Podle jiných opoziční smlouva. A tak dále.

Problém je, že většina kritizovaných věcí zde byla už dříve, jen nebyly tak viditelné. Nebo i byly; ale dokud celková situace kritikovi vyhovovala, nebyl důvod si jich všímat.

Ambivalentní vztah demokracie k individuálním svobodám a právům, jakož i k dobru obecně není nic nového. Tohle znala už antika. To ovšem platí dnes stejně, jako před osmi lety, kdy se bouřlivě diskutovalo o projektované americké radarové základně v Brdech. Tehdy byli ovšem mnozí dnešní skeptici principiálními obhájci vůle lidu a co nejpřímější demokracie. Ti, kteří už tehdy psali o vládě davu, třeba na stránkách MF Dnes, to od těchto demokratů tvrdě schytávali.

Co je to tedy demokracie? S trochou cynismu řečeno, je to stav, kdy věci běží správným směrem. V takovém případě se vládne demokraticky a suverénem demokracie je lid. Pokud jdou věci špatným směrem, pak vládnou populisté a suverénem (zdánlivým) je dav.

V tom případě mají ovšem pravdu i staří komunisté. Demokracií byl i režim předlistopadový. Režim, v němž vládl lid. A komunistická strana (přesněji řečeno, její funkcionáři a výbory) pouze rozhodovala, kdo a případně kdy do toho lidu patří. A kdo ne. Že to fungovalo, mohou potvrdit kromě jiných třeba interpreti a posluchači tehdejších otřesných písní.

Čím by demokracie měla být? Standardně je to stav, kde rozhoduje většina a menšina má právo na svobodu slova (bez toho to prakticky nejde). Taková demokracie se nevylučuje s xenofobií, izolacionismem a defenzivním nacionalismem. Ani s vládou populistů.

Moderním demokratů to ale nestačí. A požadují od demokracie otevřenost, respekt k menšinám a individuálním lidským právům, podporu neziskových společností … Zkrátka, je to demokracie na vyšší úrovni.

Ve skutečnosti je to degradace. Nacpeme-li více principů do jednoho šuplíku, pak se znejasní či přímo zneviditelní jejich vzájemné konflikty. To nám umožňuje zaujmout principiálnější postoj. Jenže ty konflikty nezmizí a my je v praxi musíme řešit. Pragmaticky, a většinou bez reflexe. Pak se může snadno stát, že při boji za ten lepší, komplexnější princip prakticky popřeme některé z primitivních principů, které jsme původně chtěli hájit. Nebo je popřeme všechny. Historie zná svatou inkvizici, která ve jménu lásky upalovala kacíře. Nebo komunisty, kteří přinášeli lidem svobodu tak, že jich miliony zavřeli do Gulagu. Kdyby šlo o normální lásku či svobodu, bylo by to absurdní. Jenže tady šlo o lásku boží, respektive o svobodu proletariátu. Tedy o „vyšší“ úroveň. A tam už takovéto výklady možné jsou.

Ve jménu demokracie se toho času neupaluje. Ovšem požadavky na cenzuru a tvrdé potlačování (xenofobních a monokulturalistických) disidentů a kverulantů, ty tu jsou. Jsem už trochu starý na to, abych si neuvědomoval, že společnost jako ideální Hyde Park je utopie. Ale samozřejmost, s jakou je odhazována svoboda slova, mě děsí. Opravdu je systém tolerující disidenty a kverulanty a poskytující jim prostor horší než lidé, které pobuřuje už pomyšlení na takovou toleranci?

Chceme-li být demokraty a hájit demokracii, měli bychom v principech se omezit na nezbytné minimum. A naopak, pokud bojujeme třeba za individuální lidská práva, neměli bychom je ztotožňovat s demokracií. Že taková demokracie může být špatná? Že může, nehledě na další principy, vést zaslepeně do pekla, do kterého nikdo nechce? Ano, může. Ale než tu demokracii, byť je nositelem špatného, odepíšeme, měli bychom si to pořádně rozmyslet. Protože s jejím koncem vždy ztrácíme něco důležitého. Vyznavači vyšších forem demokracie se samozřejmě mohou takovému dilematu vyhnout. Už proto, že si praktickou podobu demokracie definují sami.

Problém je, že tato podoba mnohým vyhovovat nemusí. A tito mnozí jsou stejně tak občany jako výše uvedení vyznavači. Proti vůli většiny se ovšem dlouho demokraticky vládnout nedá. Ledaže … ledaže dokážeme úspěšně aplikovat principy popsané panem Kartousem.

To se ovšem znovu dostáváme k cynicky účelovému pojetí demokracie jako pouhého prostředku k dosažení jiných cílů. Možná ušlechtilých. Možná nutných. Ale bez demokratických principů, které by měly smysl samy o sobě.

0
Vytisknout
2425

Diskuse

Obsah vydání | 9. 9. 2016