Vliv brexitu na evropskou bezpečnostní politiku

7. 9. 2016


Může být EU bez Británie strategickým hráčem? V roce 2015 měla Británie největší vojenský rozpočet ze zemí Evropské unie, následována Francií a Německem. Má prvotřídní zbrojovky využívající nejnovějších technologií. Je jednou z pouze dvou evropských jaderných mocností a disponuje významnou kapacitou pro nasazení jednotek v zahraničí. Británie byla také jednou z mála zemí, které plní kritérium věnovat 0,7 % HDP na rozvojovou pomoc. Ať se na to díváte z kterékoliv strany, není pochyb o tom, že Británie významně přispívá k evropská bezpečnosti. Není také pochyb o tom, že odchod z EU a riziko další dezintegrace znamená potenciálně devastující úder směřující proti základům evropské "měkké moci": Vlastnímu příkladu úspěšné integrace, napsal Jean-Marie Guéhenno.


Současně s tím Británie představovala také jisté omezení. Preferovala NATO a dvojstrannou spolupráci s Francií (smlouvy z Lancaster House v roce 2010) na úkor EU a kladla překážky rozvoji Evropské obranné agentury. Také vždy nepoužívala vlastní obrannou kapacitu moudře. V irácké válce se postavila na stranu Spojených států, s katastrofálními důsledky. V Libyi se přidala k francouzskému nátlaku na USA a tím přispěla k válce, která svrhla Muammara Kaddáfího, přičemž výsledek je také vysoce problematický. Takže i když je Británie nepochybně kriticky důležitým prvkem evropské strategické rovnice, zřídka byla užitečným přispěvatelem ke strategickému postavení kontinentu.

EU však nemůže spoléhat jen na dialog, rozvojovou pomoc a ekonomické vazby, pokud jde o zajištění bezpečnosti. EU na chvíli samu sebe přesvědčila, že "měkká moc" sama o sobě dokáže zajistit export stability a vytvořit mírumilovné a stabilní podmínky v jejím sousedství. V současném světě však opět záleží i na tvrdé moci. Je nepochybně třeba ji používat v rámci dobře promyšlené politické strategie. Mezinárodní krizová skupina v nedávné zprávě varuje před zplošťujícím přístupem k bezpečnosti a zdůrazňuje důležitost politické strategie postavené na vědomostech z terénu a efektivní diplomacii. Jenže politické stanovisko, které se neopírá o tvrdou moc, je prázdné. Putinovo počínání na Ukrajině, aktivity Islámského státu na Blízkém východě a v Severní Africe a šíření nestability v Sahelu, což dohromady ústí v riziko dalšího přílivu uprchlíků do Evropy - to vše by mělo představovat budíček.

Navíc toto rizikovější prostředí vzniká ve stejné době, kdy narůstá nejistota ohledně budoucnosti amerického zapojení v Evropě a ve světě vůbec. I když se Donald Trump možná nestane příštím prezidentem USA, jeho diskurs odráží měnící se náladu Američanů, kteří stejně jako Evropané mají sklon uzavřít se za vlastními hranicemi, obávají se akcí v zahraničí a soustředí se na domácí problémy.

Západu a Evropě není jasné, jak by mohla svět demokratizovat. Nicméně mělo by být také zřejmé, že pokud se vzdáte utváření světového pořádku, svět začne tvarovat situaci na Západě. Evropu by to mělo zvlášť zajímat. EU nebude prosperovat, pokud se svět podstatně odchýlí od modelu, který vytvořila. Jak by bez účasti Británie mohla získat strategické postavení, které takovému vývoji zabrání?

Negativní důsledky brexitu jsou zřejmé, ale EU se musí chopit příležitosti. Účinně realizovat několik dobře zvolených projektů neznamená vyřešit problémy, jimž Evropa čelí, ale může to vytvořit impuls, který položí základy k věrohodnému strategickému postavení Evropy.

Z dlouhodobých projektů patří k nejpřednějším prioritám integrace evropského obranného průmyslu. Vlády musejí přestat s podporou svých národních šampiónů a místo toho podpořit vznik skutečných evropských špičkových center. Z krátkodobějších projektů je třeba podpořit rozvoj integrované evropské pohraniční stráže nad rámec stávajícího Frontexu a zahrnující pobřežní stráž. To dokáže evropské veřejnosti, že EU dokáže zajistit vnější hranice, zatímco vnitřní ponechá otevřené.

Eu se nicméně nemůže omezit na ochranu hranic. Pokud chce být skutečným strategickým hráčem, musí vybudovat kapacity umožňující neprodlené nasazení sil mimo své hranice. Takové kapacity by byly jen k malému užitku, pokud by nebylo možno rychle dosáhnout dohody o jejich nasazení. Menší skupiny podobně smýšlejících členských zemí by měly paralelně rozvinout jak kapacity, tak rozhodovací struktury.

Zmíněné úsilí by mělo být koncipováno tak, aby umožnilo příležitostné zapojení Británie.

Coby dvě země EU s nejsilnějšími armádami budou mít Francie a Německo po odchodu Británie rozhodující roli při utváření strategického postavení EU. Aby ale jakákoliv francouzsko-německá iniciativa uspěla, Francie se musí stát němečtější a Německo francouzštějším.

Německo může být znepokojeno faktem, jeho obranné výdaje nevyhnutelně převýší francouzské, jakmile dosáhnou stejného podílu HDP. Protože Francie nese dodatečné náklady na jaderný deterent, rozdíl mezi konvenčními kapacitami bude dokonce ještě větší. Ale Německo by nemělo rezignovat na proaktivní přístup, včetně nasazení v zahraničí, pokud je založeno na principech právního státu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3009

Diskuse

Obsah vydání | 9. 9. 2016