Náboženství nemusí být vždy pokrokářské, spíš naopak

2. 9. 2016 / Boris Cvek


Dovolte mi malou poznámku k výbornému článku Bohumila Kartouse „Poučená totalita“, s nímž naprosto souzním a který jde k podstatě předstíraných demokracií.

Z úvodu k tomuto článku by se mohlo zdát, že náboženský postoj ke světu je nutně pokrokářský, ale ve skutečnosti mnoho – zejména starých – náboženství věřilo v cyklický charakter času nebo dokonce v úpadek (Hésiodos, ale i představa o vyhnání z ráje).

Ani křesťanství není nutně pokrokářské. Původně stálo na tom, že dojde k brzkému, katastrofickému konci světa, nikoli k jeho vývoji k něčemu lepšímu. Představa, že by existoval nějaký zákonitý pokrok nebo že by se člověk mohl svými vlastními silami spasit, není rozhodně novozákonní.

Přenést křesťanské nebe na zem, jak de facto chce marxismus, nedává moc smysl, pokud křesťanské nebe chápeme jako něco, co přichází po konci světa, po posledním soudu, jako něco, co má úplně jinou logiku než svět. Svět je v křesťanské tradici chápán spíše jako něco padlého, co lze zlepšovat, ale rozhodně ne úplně spravit.

Mně do toho naprosto zapadá fakt, že každý pokrok má své nezamýšlení negativní důsledky. Nejblíže zničení planety za celé dějiny lidstva jsme se dostali právě díky vědeckotechnickému pokroku a zvyšování životní úrovně (to píšu jako pokrokář a mírný techonooptimista). A aby člověk mohl být ze světa skutečně spasen, proto musel zemřít Bůh na kříži. To je centrální myšlenka křesťanství. Kristova smrt by byla zbytečná, kdybychom my sami nebo nějaká dynamika dějin vedla k ráji na zemi.

0
Vytisknout
2605

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2016