Kdo vlastně představuje větší nebezpečí?

Trump, nebo Clintonová?

2. 9. 2016 / Daniel Veselý



Photo Credit: MichelleDumontPhotography via Compfight cc

Ve svých komentářích publikovaných na Britských listech a v Českém rozhlase se velice kriticky vyjadřuji k republikánskému kandidátovi do Bílého domu Donaldu Trumpovi. I když jsem přesvědčen o tom, že tento k fašismu silně inklinující populista, který nyní ve Phoenixu prohlásil, že by deportoval milióny osob bez dokladů během několika prvních hodin v prezidentském úřadě ZDE, je absolutně nezpůsobilý vést nejmocnější zemi světa, hledím na Hillary Clintonovou s téměř totožným despektem a obavami.

Listopadové volby ve Spojených státech jsou již za dveřmi a v lednu příštího roku v Oválně pracovně zasedne nový prezident či, jak se domnívám, první prezidentka v dějinách této země. Na každý pád lze tentokrát očekávat skutečnou změnu, a to bezesporu změnu k horšímu.

Pokud si naivní stoupenci Donalda Trumpa namlouvají, že jejich „antiestablishmentový kandidát“ bude na rozdíl od jeho soupeřky vést izolacionistickou zahraniční politiku, žijí v tragickém omylu. Trump by, soudě z jeho prohlášení, neváhal svrhnout jadernou bombu na teroristický kvazistát džihádistů z Daeše (aniž by domyslel hororové následky takového rozhodnutí) ZDE, používal by daleko horší mučení než waterboarding ZDE a zabíjel by rodinné příslušníky teroristů či nepřátel Spojených států ZDE. Trumpova politická agenda týkající se východní Asie je navíc mnohem nebezpečnější než politika Hillary Clintonové vůči tomuto regionu ZDE . Tuzemským podporovatelům velkohubého magnáta imponují především Trumpovy smiřovací postoje vůči Kremlu, byť je, myslím, poněkud pošetilé se domnívat, že by Clintonová měla v úmyslu rozpoutat jadernou konfrontaci s Ruskem kvůli Ukrajině, ačkoliv by se Bílý dům pod jejím vedením stavěl vůči Kremlu agresivněji než nyní. Samostatnou kapitolou budiž Trumpovo chvástání o masové expulzi 11 miliónů „ilegálů“ z USA a jeho nepřijatelné postoje vůči muslimům, které tuzemským kremlofilům rovněž konvenují.

Zahraničně politická agenda demokratické kandidátky na úřad amerického prezidenta Hillary Clintonové jako by vyšla z dílny předního amerického neokonzervativce a jednoho z hlavních architektů invaze do Iráku Paula Wolfowitze, který jí v listopadu pravděpodobně odevzdá svůj hlas ZDE . Wolfowitzův „endorsement“ je zcela klíčový v tom, že podtrhává myšlenkovou shodu Clintonové a agresivních neokonzervativců. Ti by ostatně neváhali a využili by svého značného vlivu uvnitř Republikánské strany, kdyby se Donald Trump stal prezidentem, a jeho dnešní smířlivé postoje vůči Ruské federaci by dozajista patřičným způsobem „usměrnili“.

Zatímco stávající prezident Barack Obama bombardoval sedm islámských zemí, Clintonová jeho zahraniční politiku vnímá jako málo militaristickou, jak uvádí novinář Glenn Greenwald. Ten bývalou první dámu označil za „prototypického technokrata z Pentagonu“ ZDE. Kupříkladu postoj Hillary Clintonové vůči konfliktu v Sýrii, spočívající v prosazení bezletové zóny, se zdá být receptem na možnou katastrofu, ba dokonce receptem na fatální střet s Ruskem ZDE.

Mnozí kritikové Hillary Clintonové vytýkají, že již v praxi – na rozdíl od Donalda Trumpa – předvedla, jak by vypadal zahraniční kurs Bílého domu v její režii. O tom, jak Clintonová coby Obamova ministryně zahraničí, upřednostnila vojenskou sílu v Libyi, a přispěla tak velkým dílem k její destrukci a „konjunktuře“ Daeše v této zemi, jsem již na stránkách Britských listů psal ZDE. Roli bývalé první dámy při vyzbrojování ozbrojené opozice v Sýrii, včetně džihádistů, transferem zbraní a vojenského materiálu ze zničené Libye objasňuje její vlastní emailová korespondence, již odtajnily WikiLeaks ZDE. Uchazečka o křeslo v Oválné pracovně za Demokratickou stranu obhajovala i své angažmá při státním převratu v Hondurasu v roce 2009, přestože se zde rapidně zhoršila bezpečnostní situace ZDE, nehledě na nelegitimní vměšování se do záležitostí suverénního státu.

Všechny tyto katastrofální politické kroky Hillary Clintonové pochopitelně nahrávají velkou politikou nepolíbenému Trumpovi a jeho údajnému izolacionismu, byť na její obhajobu je třeba uvést, že hlavní zodpovědnost za ně nese prezident Barack Obama.

Nicméně volební triumf prostořekého byznysmana by v žádném případě nevedl k pozitivnímu obratu ve světové politice, jak si bláhově představují Trumpovi příznivci, neboť světové dění, v němž by zesílily fašistické tendence v podobě trumpových klonů ve Velké Británii, Francii, Německu či Nizozemí, by naopak zaznamenalo posun od nežádoucího neoliberálního kursu směrem k něčemu ještě horšímu.

0
Vytisknout
6074

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2016